Italský jungiánský psychoterapeut Luigi Zoja se v knize Soumrak otců: Archetyp otce a dějiny otcovství (Il gesto di Ettore: Preistoria, storia, attualità e scomparsa del padre, 2000), za niž získal významné ceny, italskou Premio Palmi a americkou vědeckou Gradiva Award, zabývá kulturními dějinami otcovství. Začíná u našich předlidských předků, podrobně analyzuje významné a podle něj archetypální mytické postavy typu Odysseus a Aeneas a pokračuje křesťanstvím coby náboženstvím, jehož zakladatel stále hovořil o otci, ale jako syn „odsunul otce do pozadí“. Pak podle něj následuje stále silnější vytrácení otců z rodiny i ze společnosti, jež vrcholí v současnosti.

Zoja vychází z toho, že mateřství má instinktivní, tělesný základ, avšak otcovství je kulturně společenský produkt. Teprve s objevením se otce lze podle autora hovořit o vzniku rodiny a společnosti. V říši savců sice nejsilnější samci, vítězící v boji o samice, plodí potomky, avšak nemají k nim žádný zvláštní vztah. Samci šimpanzů a goril jsou dle autora „špatnými otci“, kteří své potomky ani nerozeznávají. To vše Zoja líčí, aby zdůraznil konstruovanost otcovství a význam kulturních, a zvláště literárních vzorců, jež poté poutavě a vynalézavě interpretuje, stejně jako posuny v archetypech žen či hlavních bohyň.

Když se malé rozkřičí, přiběhne tatínek

Potíž s takovým přístupem spočívá v tom, že rozdíl mezi lidmi a našimi zvířecími předky zřejmě trochu uměle zveličuje. Podle českého etologa Evžena Kůse je totiž například rozeznávání potomků rozšířený jev, a to nejen u primátů, ale i u kopytníků nebo hlodavců. Samozřejmě ze všeho je v přírodě výjimka a mohou se najít samci, kteří paternitu „neřeší“, ale ti se pak většinou moc neprosadí. A najdeme i zářné příklady péče, například u tamarínů pinčích, kde se o mláďata starají primárně samci, kteří potomky nosí matkám jen k nakojení. Když se ale malé rozkřičí, přiběhne prý vždycky tatínek.

Biologický aspekt však autor v žádném případě nepotlačuje, líčí, jak se v otci trvale střetává se složkou kulturní: vůči rodině a potomkům má být otec laskavý a ochranitelský, směrem ke světu dobyvatelský a vítězící. Je přitom těžké obojí správně vyvážit. Když se kupříkladu hrdina Hektor setkává se svým malým synem, zapomíná, že jeho tělo kryje zbroj, dítě ho nepozná a s pláčem se přitulí k chůvě. V tom okamžiku otce brnění nechránilo před nepřítelem ve vnějším světě, ale paradoxně před vlastním synem. (Současní otci jsou zase někdy až příliš něžní a málo bojovní.)

Dospělý i dítě, muž i žena, člověk i zvíře

Dalším Zojovým héroem je Odysseus, který je někdy bezcitným bojovník, jindy naopak projevuje ženskou senzitivitu. Může být dítětem i dospělým, mužem i ženou. V jeho postavě se podle autora „zrodila celistvá bytost, která se snaží používat ve správný čas všechny zdroje svého charakteru“. Odysseus pro Zoju představuje ducha, jenž si podřizuje a vychovává tělo. Není ani tak naivní, ani tak anorektický, aby se domníval, že může tělo zanedbávat – i tělo má potřeby, jako myšlení.

V Iliadě chce Achilleus dychtící po pomstě vyrazit do boje bez jídla. Jeho duševní obzor nesahá ani k večeru, nepojme žádný plán. Který válečník dokáže bojovat celý den s prázdným žaludkem? Odysseus jej přesvědčí uvážlivou domluvou: „Kdo myslí i na jídlo, myslí také opravdověji na vítězství.“ Předvídavý dospělý v dané scéně krotí náladové dítě. „Žaludek, opakuje Odysseus, je pes, který povykuje stejně jako srdce. Neustále křičí a je třeba sklonit se k němu a naslouchat mu. Každý pes potřebuje denně svou misku žrádla. Odysseus – dospělý i dítě, muž i žena – je také člověkem i zvířetem.“

Postel – syntéza přírody a kultury

V době, kdy Odysseův příběh nabyl dnes známé podoby, mělo již otcovství ve starém Řecku pevné kořeny. Tradice v homérovském příběhu nekladla hlavní důraz na potrestání zlosynů (nápadníků) ani na návrat vládce na trůn na Ithaku, ale na scénu s manželským ložem, které hrdina vlastnoručně vytesal z živého stromu. (Když jej Penelopa zkouší a dává pokyn, aby bylo lůžko vyneseno ven, Odysseus protestuje, čímž prokazuje svou identitu právoplatného pána a manžela). Tato „ručně zhotovená věc, intimní a současně veřejná, jež dál roste z kořenů, představuje syntézu přírody a rodiny. Manželská ložnice, první stavební kámen civilizace, se přizpůsobuje olivě, a strom se sklání, aby ji ochraňoval. Civilizace nemá autonomní existenci jako příroda. Odysseova postel je však vybudována z přírodních kořenů, a proto žije dál, i když on odešel.“

Sociologie kontra psychologie

Z psychologického hlediska obraz otce jakožto nebeské mocnosti řídící pozemské instituce dosáhl dle Zoji svého vrcholu v antice. (Nedá se ovšem říci, že by ji autor vnímal jako dobu bezchybnou. Řekům kupříkladu vyčítá „protimateřský rasismus“.) Od té doby otec nezadržitelně upadal. I když toto tvrzení autor relativizuje drobnou, ale nesmírně důležitou poznámkou, že ze sociologického hlediska patriarchální nukleární rodina sílila až do 19. století. Nezabývá se bohužel příliš tím, jak mohly oba pohledy koexistovat zdánlivě nezávisle na sobě, či zdali se nějak navzájem doplňovaly či ovlivňovaly.

Hledání měšťáckých hrdinů

Každopádně další výraznější otcovské literární figury autor nevidí. Naopak, jakýsi antivzor nachází v Jeanu Jacquesu Rousseauovi, který sice teoretizoval o výchově, ale své vlastní děti odkládal do nalezinců. Na úpadku otcovské autority se pak podle autora podílela relativizace panovnické moci či sekularizace. A také změna struktury povolání: tradiční otec „odložil motyku a šel do továrny, zmizel zčistajasna z dohledu svých dětí“, takže se stal „neviditelným otcem“. Významným předělem byla podle Zoji rovněž první světová válka, kdy se z matky a otce stali „spoluživitelé“.

Neblahou roli sehrály i diktátorské režimy, které si z arzenálu různých mytických otcovských postav vybraly Krona, jenž požírá své děti a nedovolí, aby dospěly. Totalitní režimy sice navenek postavu otce chválily, ale vskrytu jeho autoritu naleptávaly podrýváním kulturní autonomie rodiny a privátního cítění. A také antifašisté vystupovali „protiotcovsky“, protože potřebovali vzdorovat státnímu paternalismu a agresivní maskulinitě diktatury. I když někteří otcové se zvůli státní moci vzpírali po svém, například otec spisovatele Petera Härtlinga (1933–2017), kterého syn zavrhoval coby nudného měšťáka, a až po jeho smrti zjistil, že tajně pomáhal nepřátelům režimu. Jako chlapec hledal vzory hrdinství u Hitlerjugend, a až s velkým odstupem pochopil, že skutečného hrdinu měl doma, ale nevěděl o tom.

Kretén, který jen sedí u televize

Současný otec už podle autora nevládne světem rituálů, je přinejlepším sponzorem, častěji ale – slovy jedné autorovy pacientky – „kretén, který jen sedí u televize“. Kupříkladu američtí otcové dnes věnují svým dětem průměrně sedm minut denně. Fyzická nepřítomnost otce souvisí do značné míry s rozpadem párového svazku, tedy se svobodou, která patří k moderní společnosti. Nad otcovskou plánovitostí převládá chlapecky lehkomyslný duch, a pozorovat prý lze dokonce návrat k předhumánnímu stupni: skutečných otců ubývá, naopak roste tlupa mužů soupeřících o samice. Autor nepředkládá žádné jednoznačné řešení, ale tvrdí, že je užitečné oživovat historickou paměť. I dnešní synové prý čekají, že jim někdo bude vyprávět příběhy o otcích; očekávají, že přijde kdosi, kdo znovu „napne Odysseův luk a skoncuje s temnotou“.

Kniha je myšlenkově bohatá a cenná tím, že se autor pokusil zahrnout do ní poznatky z dalších oborů. Zoja navíc sympaticky naznačuje, že paralelních dějin otcovství může být více, respektive že mají více facet, a on se zaměřuje jen na jednu jejich rovinu, psychologickou, i když je otázka, zda ji nepřeceňuje.

Pluralita vzorů

Smlčet také nemůžeme, že mnohé autorovy soudy jsou paušalizující. Autor přehlíží, že někteří spirituální spisovatelé se snaží o nalezení nových smysluplných rituálů pro otce a jejich syny; zřejmě uznává jen rituály probíhající v jeho ordinaci. Příliš se spoléhá na symboly, což ovšem odpovídá jeho profesi: dějiny otců shrnuje do dvou významných událostí v dějinách křesťanství. První měl být sen, v němž císař Konstantin viděl kříž, v jehož jménu pak zvítězil v bitvě. Druhým údajné zjevení Panny Marie v Lurdech, kdy se Matka boží roku 1858 zjevila malé dívce: „Císař mlčel a Bůh otec také.“ Co to ale vypovídá o povaze tehdejší církve, která je dnes jako tehdy tvrdě patriarchální? K panovníkům se v 19. století už přední persony křesťanského panteonu tak často neobracely, protože už nebylo potřeba celé říše konvertovat na jejich náboženství, ale muži jim vládli i nadále.

To, že dnes společnost – často i bolestně a zmateně – hledá nové modely fungování rodiny a rodičovských rolí, ještě automaticky neznamená regres o tisíciletí zpátky. (Navíc ona předchozí stadia možná nebyla natolik bestiální, jak autor sugeruje.) Jestli historie otcovství či pohled do poznatků kulturní antropologie něco dokazují, tak především to, že neexistuje jeden osvědčený model otce, ale škála vzorů, z nichž je možné vybírat nebo je i kombinovat. Proč se přitom vracet zrovna k dávnému ithackému králi z 9. století př. n. l., Zoja dostatečně nezdůvodňuje – kromě toho, že právě v něm jeho mysl našla zalíbení, zrovna jeho si vyvolila coby jediný vzor všech otců a prostředek k předvedení svého rétorického umění…