Stockholmský rodák Lars Yngve Johansson (nar. 1966), známý též pod pseudonymem Vasa, je švédský spisovatel, skladatel a bubeník. S jeho dílem se měli čeští diváci možnost seznámit už v roce 2003, kdy byla v našich kinech uvedena bláznivá komedie Policajti (Kopps, režie Josef Fares), na jejímž scénáři se spolupodílel. Letos se jako scenárista připomněl znovu na festivalu Severská filmová zima 2017, kde byl představen film Pozdravy ze severu (Glada hälsningar från Missångerträsk, režie Lisa Siwe). Dosavadní vyznění Johanssonovy tvorby, kterou prozatím s výjimkou jedné biografie tvořily převážně filmové a televizní práce, je lehčího, humorného ražení. Ve stejném duchu se nese i autorův román Kouzelníkův únik z reality (Den stora verklighetsflykten, 2017).

V humoristicko-fantastickém feel-good románu Johansson vytváří svérázný svět, do nějž přivádí ještě osobitějšího antihrdinu. Neúspěšný profesionální kouzelník a zkrachovalá existence Anton je zrovna na turné po švédských domovech důchodců, když se mu při jízdě okolo národního parku Tiveden náhle připlete do cesty červená pohovka Chesterfield. Jelikož auto je po srážce nepojízdné a mobil nefunguje, vydá se Anton do lesa v naději, že narazí na někoho, kdo by ho ze svízelné situace zachránil. Zachází čím dál hlouběji a ignoruje přitom řadu podomácku vyrobených varovných cedulí (Výstraha! Nevstupovat!). Když překročí čáru ze soli a stříbrných příborů, narazí na holčičku s dlouhými světlými vlasy, která ho požádá, aby jí pomohl sesbírat sedm různých květin, jež si podle tradice dá pod polštář. Anton ji odbyde s elegancí sobě vlastní – o ženichovi se jí rozhodně zdát nebude, všechno to jsou jen báchorky, nanejvýš jí vleze do ucha škvor a navíc je na takové sny moc mladá. Netuší, že tím na sebe nastražil smrtelně nebezpečnou past. Holčička totiž patří k jinotvorům, kteří tento kout Tivedenu obývají pod vládou královny Hnojany, a za neochotu označí Antona znamením smrti. Kouzelníka bude od této chvíle stíhat jedno neštěstí za druhým, dokud si nebude chtít sám vzít život. Jak to ve správné pohádce bývá, prokletí se může zbavit pouze splněním tří úkolů. Boj o záchranu vlastního krku může začít.

Anton se v Tivedenu cítí jako Alenka po pádu do králičí nory. Alenka je ale milá, ochotná a přívětivá dívka, kdežto Anton přetéká závistí, hořkostí, posměchem a neúspěchem. V Tivedenu se seznámí s manželským párem v důchodovém věku. Tito milí staříci se zálibou v roládách se ho ochotně ujmou, nabídnou mu, aby u nich bydlel, a dělají mu průvodce kouzelným lesem. Antonovi jde ze všeho hlava kolem a nechápe, co se to okolo něj děje. Jinotvorové? Tivedenští důchodci v oblečcích z kapradí? Rolády? Královna Hnojana? Anton je nesnesitelný a ironickými a kousavými poznámkami si srdce obyvatel Tivedenu rozhodně nezískává. Mezitím Antonův bývalý kamarád Sebastian s Antonovou bývalou přítelkyní Charlottou účinkují v nákladné televizní kouzelnické show a sklízejí slávu a úspěch po celé zemi. Co se Antona týče, všichni můžou jít k čertu, Sebastian a Charlotta přednostně, on se žádné šaškárny se třemi úkoly rozhodně účastnit nehodlá. Jak už to ale bývá, okolnosti postupně Antona nutí podvolit se nevyhnutelnému. Nebo to všechno vzdát a dobrovolně svůj zpackaný život ukončit.

Nerudnými protagonisty, vzbuzujícími pobavení, u nás ze švédských spisovatelů proslul v posledních letech zejména Fredrik Backman (Muž jménem Ove, Host 2014; Tady byla Britt Marie, Host 2016). Anton je další v jádru dobrý, ale na první pohled protivný severský hrdina, kterému čtenář všechny nehody škodolibě přeje, ať už se pod ním zlomí noha židle, nebo si ho prodavačka na benzínové pumpě splete se zlodějem a zaútočí na něj baseballovou pálkou. Johansson velmi dobře využívá svou scenáristickou zkušenost – vyprávění má pohádkovou atmosféru, svižný spád a téměř čtyři sta stran uteče jako nic. Děj je plný klišé, od tří úkolů po proměnu zprvu nesympatické hlavní postavy, avšak autor tyto prvoplánové postupy používá stejně vědomě jako komické prvky, které zde představuje střet dvou zcela odlišných světů, a situační humor (čtenáři pravděpodobně utkví v paměti především Antonovy neustálé katastrofy). K Antonovu obratu bohužel dochází až v poslední třetině knihy, takže na jeho věrohodné a uspokojující vylíčení není dostatek prostoru. Čtenář proto může mít pocit, že příběh je nedokončený a metamorfóza by si zasloužila důkladnější rozpracování.

Na jazykové rovině zaujmou především jména rozkošných tivedenských jinotvorů, kteří tvoří nezbytnou součást poutavé atmosféry Johanssonova kouzelného lesa. Překlad vlastních jmen klade zejména ve fantasy literatuře na překladatele nemalé nároky a Marie Voslářová se s nimi vyrovnala velmi dobře. Královna Hnojana (Lortpackan), klubčuník (garnsvinet), sírknecht (dräpare) či šílpištil (gnisseltok) jsou jen některé z nelehkých a elegantně vyřešených překladatelských oříšků.

Od prvních stran je zřejmé, že smyslem Kouzelníkova úniku z reality není hluboké filozofování. Poučení, jež z knihy vyplývá, je prosté: „chovat se k holkám hezky, velkým i malým“. Johansson napsal román, v němž se Antonova (potažmo naše) únavná realita prolíná s barevným, spravedlivým a občas dětsky naivním světem fantazie. Pokud čtenář přistoupí na autorovu hru, může pocítit neodolatelnou chuť urazit také nějakou jinotvorku a vydat se plnit tři úkoly. Nebo se jen na několik dní ztratí v divotvorném lese a pobaveně sleduje příběh (téměř) nepoučitelného kouzelníka Antona.