K čemu jsou biblické komentáře

„Bez komentáře“, slyšíme někdy z úst politika, který se nechce zamotat do složitého vysvětlování, které by ho mohlo stát politické body. Dává tím najevo, že své už řekl a veřejnost se s tím má spokojit. Ale tam, kde nejde jen o suverénní gesta, ale o záležitosti, které nás doopravdy zajímají, tam se bez komentáře neobejdeme. Svět, ve kterém žijeme, není prostě jen tak. Spíše je kolbištěm různých výkladů toho, jaký věci okolo nás mohou mít pro nás význam.

Křesťanská teologie je od svého počátku svérázným komentářem Starého zákona, který se pokouší navázat zkušenost, kterou první křesťané udělali s Ježíšem Kristem, na židovské svaté knihy. Starý zákon představuje plnokrevný příběh o tom, jak si Bůh Hospodin vyvolil lid Izraele a vedl jej dějinami. Nový zákon je pak překvapivou – a pro většinu Židů nepřijatelnou – poslední kapitolou, která na ten příběh organicky navazuje, ale stáčí ho docela nečekaným směrem. Výklad Bible představuje od počátku církve speciální způsob, jakým si církev nad svým výchozím textem ujasňuje, čím vlastně je. Souvislý výklad nějaké biblické knihy se nazývá komentář k té či oné biblické knize. Komentáře měly původně podobu spíše sbírek kázání na biblické knihy. Od dob osvícenství vystoupil do popředí analytický moment; komentáře se zaměřují na dějinné reálie, na literární charakter, na etymologii důležitých slov. Pořád ale platí základní charakteristika biblického komentáře, podle níž má jít o poučeného průvodce starověkým textem, v němž se toho skrývá víc než je na první pohled zřejmé.

Komu je biblický komentář určen? V prvé řadě člověku, kterého Bible zaujala, čte ji, přemýšlí o ní a má na její témata nějaký názor, přitom ale naráží na otázky, s nimiž si neví rady. Záleží ovšem na typu komentáře: v německojazyčné a anglickojazyčné oblasti existují k některým biblickým knihám desítky velmi různých komentářů. Některé se soustředí na historické souvislosti, jiné spíše na literární kvality vykládaného textu. Některé komentáře si všímají, jak byl text vykládán mezi Židy a mezi křesťany. Některé komentáře apriorně předpokládají, že je Bible svatou knihou věřícího společenství, a výklad proto musí být vždy v souladu s jeho naukou. Jiné komentáře takový konfesní pohled považují za nedostatek a snaží se k vykládanému textu přistupovat co nejobjektivněji. Někde mezi těmito dvěma krajnostmi se pohybuje většina soudobých komentářů, které se sice snaží kriticky analyzovat vznik textů, současně však dobře vědí, že Bible za svůj rozsah a podobu vděčí věřícímu společenství, v jehož střetu a z jehož potřeb vznikla – a vykládat ji bez ohledu na toto její určení znamená minout se s jejím smyslem.

Rošťácká kniha

V tomto širokém řečišti možných uchopení představuje komentář Filipa Čapka ke knize Kazatel sympatickou štiku. Není upovídaný, ale ani povrchní, a věnuje se knize, která v rámci Bible představuje svými mudroslovnými (učeně: sapienciálními) důrazy protiváhu zásadním a seriózním důrazům pěti knih Mojžíšových nebo Proroků. Rošťácký (učeně: subverzivní) charakter knihy Kazatel dokládá ostatně i to, že ještě rabínská Mišna zachycuje diskusi učenců 2. stol. n. l. o tom, zda vůbec Kazatel patří do Bible. Čapek spolu s většinou soudobých badatelů knihu Kazatel považuje za židovskou odpověď vyšších vzdělaných vrstev na podněty helénismu, první globalizované kultury vůbec, jejíž součástí země Izraele samozřejmě byla („Tento komentář se přiklání k tomu, že kniha vznikla v Jeruzalémě, a za nejpříhodnější dějinný kontext vzniku knihy považuje druhou polovinu 3. stol. př. Kr.“, píše na str. 27 a dodává, že „adresáty jsou mladí muži a nikoli děti nebo těhotné ženy, které by mohli být texty uráženy nebo šokovány. Tito muži se chystají být spoluzodpovědnými za vedení společnosti...“ – s. 48).

V průběhu komentáře Čapek upozorňuje, že také v rámci mudroslovné tradice představuje Kazatel specifickou krajnost, která je plně pochopitelná teprve v rozhovoru s ostatními hlasy téhož myšlenkového proudu. Jen o něco mladší než kniha Kazatel je kniha Moudrosti Ježíše Síracha (někdy se s knihou Kazatel plete, protože se v angličtině nazývá Ecclesiasticus, zatímco kniha Kazatel se nazývá Ecclesiastes). Čapek spekuluje o tom, že Sírachovec svým farizejským poukazem k Tóře kritizuje Kazatelovu skepsi (s. 336). Ještě později se k této kritice přidá apokryfní kniha Moudrosti Šalomounovy. Tím překvapivější je, že do biblického kánonu to nakonec „dotáhl“ právě pouze skeptický Kazatel.

Překlad jako špička ledovce

Čapkův komentář knihu nejprve stručně představí, zastaví se dějin působení knihy a u její afinity k filozofickému existencialismu druhé půlky minulého století. A pak se již pustí do výkladu tohoto starověkého textu, rozděleného kdysi do 12 kapitol. V navázání na novější bádání Čapek předpokládá, že kniha sleduje čtyřdílnou rétorickou strukturu, vyznačenou klasickými kroky: prepositio (kapitoly 1–3); explicatio (4,1–6,9), refutatio (6,10–8,17) a applicatio (9,1–12,14). O tom, zda jednotlivé části knihy Kazatel odpovídají uvedeným nadpisům, lze mít pochybnost (a má ji autor této recenze). Tyto části totiž hovoří také o mnohém, co těmto nadpisům nijak neodpovídá. Poukaz k rétorické struktuře a postupnému „rozbalování“ tématu je ale důležitým vykladačským faktorem, protože upozorňuje na to, že jednotlivá výpověď nemusí vyjadřovat stanovisko mluvčího, nýbrž v celkovém plánu knihy možná tlumočí stanovisko, třeba i všelijak rozšířené, které však bude v průběhu následujících odstavců vyvráceno.

Probírané oddíly začínají vždy Čapkovým vlastním překladem. Jak již tomu u moderních komentářů bývá, představuje tento překlad příslovečnou špičku ledovce, jehož 9/10 se skrývá pod hladinou. Je současně řešením, prozrazeným hned z kraje, jehož zdůvodnění je pak věnována další část výkladu. Překlad je to přesný a jasný, jen někdy snad až příliš opatrný – patří totiž k povaze hebrejštiny, že např. nepoužívá sponu, takže její užití v češtině není žádnou volnou interpretací, na niž by muselo být upozorněno závorkami. Ukázkou překladu, který je výsledkem důkladné exegeze i odvahy tlumočit čtenáři nejen termín, ale celý motiv v jeho analogickém účinku, je překlad klíčového slova knihy, hebrejského slova hevel, jež se hned na počátku Bible ozývá ve jménu Kajnova bratra Ábela, do češtiny dosud překládaného jako „marnost“ u Kralických či „pomíjivost“ v ČEPu, – jako „absurdita“.

Po autorském překladu následují textové a překladové poznámky, určené odborníkům a vysvětlující textově kritické problémy textu (například rozdíly ve znění starobylých verzí, jakými je řecká Septuaginta nebo latinská Vulgata), ale i různá autorova odvážná překladová řešení.

Následuje nejdelší část celé knihy, obsáhlý výklad jednotlivých veršů. Čapek průběžně rozvíjí svou teorii umně vzklenuté kompozice knihy Kazatel. Výklad po jednotlivých verších ale současně bere ohled na čtenáře, který nepřečte komentář v celku, nýbrž si vyhledal výklad právě jen dotyčného verše. Některé opakující se problémy jsou řešeny formou tematického exkurzu (celkem jich komentář obsahuje 18; k nejpovedenějším patří exkurzy „Pojem hevel“, „Je dobré krásné?“, „Duch a duše“ či „Správa Judska za Ptolemaiovců“), na něž je při dalším výskytu odkázáno.

Oddíly nejprve přeložené a poté po verších vyložené jsou na závěr výkladu opatřeny odstavcem „Význam“, v nichž autor přemýšlí o relevanci daného oddílu otázkám dnešního člověka.

Lepší je...

První blok výkladu je nadepsán Královská travestie. Kladný hrdina kolektivní paměti Izraele, „syn Davidův a král v Jeruzalémě“ (Kaz 1,1; tedy Šalomoun, dopoví každý žák nedělní školy), jenž je zároveň patronem zbožného mudrosloví, zde vyjadřuje skepsi týkající se možnosti nabýt skutečné moudrosti a dosáhnout v životě štěstí. Blok uzavírá meditace o příhodném čase, který ovšem nastává ze svých vlastních, člověku neznámých příčin – a ne jako výsledek našich plánů či snah.

Druhý (kapitoly 4,1–6,9) a třetí blok (kapitoly 6,10–8,17) přichází tváří v tvář tomuto neveselému nálezu s programem relativní preference spokojeného života. Základní myšlenkové nastavení tohoto bloku v mnohém odpovídá učení a praxi epikurejství, v rámci helénistické civilizace od 3. stol. př. n. l. velmi populárního směru. Svému čtenáři zde Kazatel předkládá sadu praktických rad, jak se tomuto relativně preferovanému stavu i při vědomí problematičnosti života pokud možno přiblížit. Ve třetím bloku se ohlásí motiv, který má sílu vymanit čtenáře ze systému binárních opozic (např. „namáhat se × veselit se“, „prosazovat spravedlnost × prosazovat bezpráví“, „mrtvý × živý“, „osamělý × v kolektivu“, „mladý × starý“), motiv, který má sílu překonat i frustraci z absurdity života: jako odpověď na tuto skepsi, ale současně v polemice s dvěma vlivnými školami soudobého Jeruzaléma, s deuteronomistickou představou, že Bůh řídí dějiny podle toho, jak se lidé chovají, i s představou epikurejství, podle něhož je třeba překonat strach z bohů, přichází Kazatel s představou bázně Boží. „Bůh mudroslovné skeptické tradice kazatele se zde vyjevuje zároveň jako garant řádu, který je jak neměnný, tak věčný“ (s. 129). Tváří v tvář efemérním jistotám a nemožnosti naplánovat si životní štěstí a za situace relativní preference epikurejské slasti představuje bázeň Boží, tedy nevypočítavý a střízlivý respekt před Boží svrchovaností, jedinou životní jistotu.

Poslední blok Čapkova výkladu (kap. 9–12) představuje Kazatele, jenž prochází ještě jednou různými etapami života, tentokrát ale jakoby ve zklidněném světle přibližujícího se sklonku života. Jakoby předjímal Heideggerův existencialismus, Kazatel připomíná, že testem všech životních projektů je vždy nakonec smrt. A pozor: smrt chápaná nikoli jako přechod k nějaké nyní teprve skutečné duchovní existenci, nýbrž jako zlatý rám, který definitivně ohraničuje plátna našich životů a dává jim jejich prchavou, pomíjivou, marnou, ano i absurdní jedinečnost. Jakousi oslavu tohoto zlatého rámu našich životů, smrti, uvádí Kazatel v závěrečném napomenutí mladého muže. Ve světové literatuře lze stěží nalézt estetičtější popis lidské smrti, než jaký předkládá Kaz 12,3–7. Čapek jej pak volně parafrázuje slovy „Nepamatovat na Stvořitele znamená tak dlouho nechodit se džbánem ke studni života pro vodu, až se zjistí, že se bytí vytratilo mezi prsty a člověku nezůstal ani nabízený podíl na životě“ (s. 327).

Čapkův komentář je první ze starozákonní řady Český ekumenický komentář, v tomto a příštím roce by se mělo objevit necelá desítka dalších komentářů k vybraným knihám Starého zákona. Péčí redaktorů České biblické společnosti dostala kniha velmi pěkný obal a příkladné je i typografické řešení stránky: jasně odlišený překlad, petitem uvedené překladové poznámky, které může nehebraista bez ztráty souvislosti přeskočit, živé záhlaví umožňující snadnou orientaci v celé knize, rozumné množství grafů a ilustrací. „Sepisování mnohých knih nebere konce a přílišné studium unavuje tělo“, praví sice v Čapkově překladu moudře Kazatel (Kaz 12,12), v případě recenzované knihy ale všechna ta námaha rozhodně stála za to.