Profesor historie a vědecký pracovník na École des hautes études en sciences sociales v Paříži François Hartog (nar. 1946) v knize Věřit v dějiny poukazuje na to, že víra v historii „rostla ruku v ruce spolu s vírou v literaturu. Moderní historie a moderní literatura v podobě románu triumfovaly společně.“ Sleduje tedy tematizaci historie u Honoré de Balzaca, jenž se představil jako „vypravěč dramat intimního života“ a jako „archeolog sociálního mobiliáře“ a mínil sepsat historii mravů, kterou historikové neuměli nikdy pojmout, jelikož trvali na „suchých a odpuzujících nomenklaturách faktů“. Dále se autor zastavuje u Lva N. Tolstého („Oceán Historie“), Jeana-Paula Sartra, Alaina Robbe-Grilleta („přítomnost bez minulosti“), W. G. Sebalda, u něhož se „čas zastavil“, až dospívá k románu Cesta Cormaca McCarthyho. Toho konfrontuje s Defoeovým Robinsonem. Zatímco Robinson znovu vybudoval civilizaci a uvedl Historii do pohybu, McCarthy popisuje mrtvou zemi, kde už není možné shromažďovat majetek a jakýkoli projekt do budoucnosti je nepředstavitelný. Je to časoprostor po Historii a „stranou Historie“.

Kniha obsahuje široké časové období od historiografických úvah starověku až k havárii ve Fukušimě, soudobému nástupu národoveckých hnutí a arabskému jaru či „arabské revoluci“, v kterémžto označení autor zdůrazňuje dědictví roku 1848. François Hartog zmiňuje Aristotelovu tezi, že různé žánry mají svůj vlastní čas, ale historie se dotýká minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Proto vyjadřuje přání, abychom si nadále uchovali schopnost všechny tři kategorie skloubit, aniž by došlo k uchvácení monopolu kteroukoliv z nich.