Významnému německému přírodovědci a vizionáři je věnována úspěšná publikace (ve Spojených státech a v Německu bestseler) nazvaná Vynález přírody: Dobrodružství zapomenutého objevitele Alexandera von Humboldta (The Invention of Nature: Alexander von Humboldtʼs New World, 2015). Britská historička a spisovatelka Andrea Wulf (nar. 1972 v Indii, v Novém Dillí) nás seznamuje s objevitelskými cestami Alexandera von Humboldta (1769–1859) do Latinské Ameriky, Trinidadu či Ruska i tamním bádáním. V několika kapitolách také přibližuje, jak její hrdina ovlivnil a inspiroval prezidenty i vědce, jako byli Thomas Jefferson, Ernst Haeckel, Henry David Thoreau nebo John Muir, či jak Charlesi Darwinovi v jeho ještě relativně mladém věku předpověděl zářnou budoucnost.

Český vědec a spisovatel Stanislav Komárek o Humboldtovi napsal, že se na „málokoho ze smrtelníků Štěstěna smála tak jako na něj“ – byl prý bohatý, krásný a charismatický, vysoce inteligentní a neuvěřitelně vědychtivý, nadaný nevšední pamětí, úspěšný, vlivný a po celý život vážený a ctěný. „Pokud bych si mohl vybrat historickou dobu, kdy žít,“ přikládá osobní doušku Komárek, „asi by to byla éra naturfilozofie a romantismu, kdy svět byl ještě kompaktní, kdy Humboldt zkoumal americké krajiny se vším, co k tomu patřilo, od sopek přes elektrické úhoře až k technologii stříbra a pověrám k tomu se vížícím.“

Andrea Wulf by patrně s většinou Komárkových charakteristik souhlasila, ovšem hned v úvodu své biografie zdůrazňuje, že Alexander a Willhelm (později významný lingvista) von Humboldtovi se narodili do bohaté šlechtické rodiny spřízněné s královským dvorem, ale jejich dětství příliš šťastné nebylo. Otec brzy zemřel a matka dětem mnoho náklonnosti neprojevovala, naopak prý stále hledala nedostatky ve všem, co dělaly. Jaký vliv to mělo na následující hrdinův emocionální vývoj, historička nerozvádí, jen podotýká, že v dospělosti neměl Humboldt žádné smyslné potřeby. Absenci vztahů se ženami někteří vykládali jeho hypotetickou homosexualitou, kteroužto teorii Andrea Wulf nesdílí. Protagonistu však líčí jako muže, jenž hledal únik v divočině a ve vysilující práci.

Jeho zápal pro poznání a výzkum byl neuvěřitelný a nezastavitelný, kupříkladu zemětřesení v něm nevyvolávalo sebezáchovné pokusy vyhledat úkryt, bral je jako příležitost k vykonání měření, a při útoku krokodýlů se nestaral o záchranu vlastního života, nýbrž o zachování nashromážděného vědeckého materiálu. Na cestách zřejmě neztrácel humor ani v obtížných situacích. Když prý jeho kočár havaroval na kraji řeky a on byl se dvěma společníky katapultován, mnoho si prý z incidentu nedělal a žertoval, že když opět všichni tři učení muži seděli pohromadě, ihned se objevily naprosto si protiřečící teorie, proč k nárazu došlo.

Tady všude bádal

Humboldtovo neuvěřitelné úsilí nebylo zbytečné: množství oborů, k nimž přispěl nebo je spoluzaložil, je nevídané a jeho mnohostrannost se dá srovnávat snad i s velikány typu Leonarda da Vinciho a Johanna Wolfganga Goetha. S druhým jmenovaným se pochopitelně znal a vzájemně se inspirovali, díky tomu se v Humboldtově myšlení proplétala příroda a fantazie, čímž přitažlivý i pro Françoise Reného de Chateaubrianda, Samuela Tylora Coleridge a Williama Wordsworthe. Zvláště ve svém díle Kosmos (1845 – 1862) propojil poznatky mnoha disciplín a také „vše, co se profesionální věda snažila držet stranou“. Zdůrazňoval, že přírodu je třeba procítit, kdo ji chce pouze racionálně klasifikovat, nikdy se jí nepřiblíží. Nebyl to však nepraktický snílek: výčet jeho objevů je dlouhý a jeho vědecký přínos zcela hmatatelný. Pojmenovány jsou po něm řeky, pohoří, oceánský proud, který se táhne podél Jižní Ameriky, ale i tučňák a obří chobotnice. Objevil přírodní říční kanál, který spojuje Orinoko a Amazonku, popsal více než 3 500 druhů rostlin. Dále „vynalezl“ izotermy, objevil magnetický rovník; průkopnicky razil myšlenku vegetačních pásem, které se táhnou přes celou zeměkouli; již v roce 1800 registroval první příznaky změny klimatu vlivem činnosti člověka. Ale především podle autorky stál u zrodu představy přírody jako sítě, v níž všechno souvisí se vším. Tento jeho pohled tvoří základ současného ekologického myšlení.

Některé z experimentů, jež prováděl, byly drastické a nebezpečné nejen jemu samotnému, ale i zvířatům. Například při pokusu s elektrickými úhoři, mezi něž vehnal třicet divokých koní, bylo několik lichokopytníků ušlapáno, respektive se utopilo. Zmiňovaný S. Komárek na okraj jeho experimentů s galvanismem a motorikou zvířecích svalů podotýká, že „dnešní ochránce zvířat by obcházel mráz“. Autorka se ovšem nesnaží naše současné postoje přenášet do minulosti a spíše zdůrazňuje, že Alexandex von Humboldt ani při experimentování nepropadal scientistickému redukcionismu. Prováděl třeba pokus s žabím stehnem opatřeným dvěma dráty. Svaly se ale příliš nehýbaly – až do chvíle, kdy se nad žabí torzo sklonil. Následný prudký záškub zřejmě způsobily kapičky v jeho dechu, které kovy propojily. Humboldt to považoval za svůj nejkouzelnější experiment, protože dýchání na žabí nohu bylo téměř, jako kdyby do ní „vdechoval život“. Ondřej Nezbeda napsal, že Humboldt vyšel z poetického pojetí přírody, s nímž ale skoncoval, „místo básnického pera sevřel v rukách teodolit, barometr, sextant, přístroje na měření vzdušné vlhkosti i intenzity nebeské modři a dal se do vyměřování a pozorování světa moderními exaktními metodami“. Andera Wulf Humboldtovu roli takto vyostřeně nevnímá: poetično bylo v jeho bádání nadále přítomno, exaktnost neodporovala jeho komplexnímu, syntetizujícímu pohledu.

Autorka svého hrdinu líčí se sympatiemi a snaží se poukázat na jeho aktuální význam. O tak všestranné osobnosti by se dalo napsat knih hned několik, takže leccos muselo zůstat na okraji zájmu. Jen lehce se tak historička dotýká Humboldtova vztahu k náboženství (kritizoval prý náboženský fanatismus), k němuž by se dalo říci mnohem více, například že věřil v posmrtný život a oceňoval křesťanskou představu božího stvoření, která podněcovala ke zkoumání přírody. Více se spisovatelka věnuje jeho vztahu k politikům: Napoleon prý na Humboldta pro jeho úspěch žárlil a chtěl ho vykázat z Paříže, což mu rozmluvili rádci, u ruského cara se zase vědec přimlouval za odsouzence potrestané vypovězením, s nimiž se setkal během své cesty.

Ústřední postava Vynálezu přírody vyvstává před čtenářem v pozoruhodných protikladech. Humboldt kritizoval kolonialismus, ale byl komorníkem dvou pruských králů; byl sebejistý, a neustále prahl po uznání, býval marnivý, ovšem dokázal dát poslední peníze mladému začínajícímu vědci, jenž se snažil prorazit. Jeho knihy měly obrovský úspěch, on však zároveň ignoroval dopad svých expedic na rodinné jmění, takže nakonec musel pruského krále prosit o zaplacení svých dluhů a údajně zemřel v chudobě. Byl tak slavný, že když snídal v pařížské kavárně, obklopoval ho prý dav zvědavců. Dnes si jeho nesporný význam už mnozí lidé neuvědomují, paradoxně proto, že se jeho názory, zvláště vize přírody jako „živoucího celku“, staly skoro samozřejmými a obecně rozšířenými.

Českýma očima

Rozhodně přehnané až zavádějící je tvrzení z anotace a podtitulu českého vydání, že Alexander von Humboldt je „zapomenutý vědec“. V době svého života o něj jevili zájem přední čeští myslitelé, nejen přírodovědci, především František Palacký, jenž se zasloužil o český překlad a časopisecké vydání jeho textu o souvislosti mezi politickou svobodou a hospodářským pokrokem. Oslavně o něm pojednávala hesla ve zdejších encyklopediích, kupříkladu Ottův slovník naučný jej chválil jako (od doby Aristotelovy) snad největšího polyhistora, „jenž nehromadil pouze data, jemuž vědomosti v jednotlivých vědách byly vždy jen prostředkem ku vyššímu ještě stupni, k nauce o podstatě a zákonech všehomíra“. Podobně později soudil Emanuel Rádl, že Humboldtovým ideálem bylo „nezůstat vězet v hromadě jednotlivostí, nýbrž mít na paměti velké určení člověka a uchopit ducha přírody, který je zahalen pokrývkou jevů“.

I když většinu svých knih nenapsal původně v němčině a třeba jeho bratr se o něm domníval, že vlastně přestal být Němcem, pokusili se jeho dílo a věhlas zneužít nacisté. Ve spisu Alexander von Humboldt a jeho světový názor přírodovědný (česky Orbis, Praha, 1945), který u nás ještě stačil na konci okupace vyjít, šovinisticky orientovaný literární kritik Walther Linden (1895–1943) vyzdvihl Humboldta s Goethem za to, že se v nich údajně obráží „nejhlubší podstata německého ducha“. Humboldt je v knize dále veleben, že „stejnou měrou ovládá myšlenkový svět německých klasiků jako technické a praktické prostředky své doby“. Podle Humboldtova přesvědčení se totiž „technika neprotiví lidské bytosti, ale je výrazem lidské moci a síly, triumfem ducha, který se stejně projevuje v pokusech“ – oslava dávno mrtvého přírodovědce a filozofa tak měla být i oslavou německé civilizace, která v sobě spojuje tradiční kulturu a techniku.

Poté bylo u nás Humboldtovo jméno po jistou dobu skutečně upozaďováno, ale pak vyšel dobrodružný román pro mládež Za obzorem čeká svět německého spisovatele M. Z. Thomase, „v němž síla vůle, odvaha přátelství překonávají četná nebezpečí strojená přírodou a domorodci“ (Albatros, Praha, 1969). A k němu se nedávno připojil román pro dospělé Vyměřování světa od Daniela Kehlmanna (Vakát, Brno, 2007), o poznání méně oslavný. Humboldta mírně karikuje jako tvora, který „prozkoumal všechno, co nemělo nohy a strach, aby před ním uteklo. Měřil barvu nebes a teplotu blesků, vážil jinovatku, ochutnával ptačí trus.“ Navíc u nás v současnosti o Humboldtovi vycházejí četné články a dokonce působí Humboldt klub České republiky, který mimo jiné vydal cenný historický přehled Alexander von Humboldt a české země (Praha, 1996).

Přesto je publikace Andrey Wulf nejobsáhlejší prací, která o něm česky vyšla, a může k této pozoruhodné osobnosti připoutat o něco více zasloužené pozornosti. (Při vší úctě k českým obrozencům jsme v 19. století tak univerzálního badatele neměli, a srovnávat jej tak můžeme leda – s Járou Cimrmanem. Rozdíl je ovšem patrný na první pohled – Alexander von Humboldt skutečně žil.) O to větší je škoda, že české edici nebyla věnována větší péče. V knize jsou bohužel četné chyby. Například titul vydaný původně francouzsky jako Voyage aux régions équinoxiales fait en 1799–1804 (dohledatelný mj. v katalogu Národní knihovny ČR) se v recenzované knize uvádí jen pod názvem anglické verze. A třebaže kniha Vynález přírody obsahuje rozměrný oddíl o Humboldtových publikacích a jejich různých jazykových mutacích, který může tento zmatek trochu napravit, o českých překladech, jichž mezi lety 1863 až 1926 nebylo zas tak málo, se z něj čtenář nedozví vůbec nic…