Daniel Rušar se v knize Kamzíkův velký skok pouští do tématu, které bylo v české literatuře pro děti a mládež ještě před deseti lety téměř tabuizováno. Ačkoliv v současné literární produkci určené dětem již o zachycení umírání a smrti není nouze (připomenout lze kupříkladu produkci nakladatelství Cesta domů), Rušarova knížka je přesto ojedinělá. Autor se obrací k dětem předškolního věku a zohledňuje skutečnost, že ještě nemají jasnou představu o tom, co smrt znamená. Nepokouší se však budovat ve čtenáři koncept smrti, ale soustřeďuje se na citový zmatek a nejistotu, které ztrátu u malých dětí provázejí.

Volba zvířecích hrdinů koresponduje s dětským personifikačním pohledem na svět. Kamzíci jsou symbolem nespoutanosti, jejich sebejistý pohyb v divoké horské přírodě je činí zdánlivě nezranitelnými. Hlavní hrdina příběhu, do něhož se dítě snadno může projektovat, si riziko a nebezpečí vůbec nepřipouští. Tragická smrt jeho staršího bratra, který zahyne na útěku při nezvládnutém skoku, malého kamzíka zasáhne. Moudrá maminka mu pomáhá vyznat se ve vlastních pocitech, překonat smutek i strach.

Příběh má dramatický vrchol vlastně hned v samotné expozici, kdy kamzíci prchají před pronásledovateli, ale to nejdůležitější se odehrává až poté, v dialozích truchlící kamzičí matky a malého kamzíka. Postupně, krok za krokem, se s nečekanou smrtí smiřují a důležité je, že tak činí společně a žádný z nich není se svým smutkem sám. Proces přijetí smrti není jednoduchý a odehrává se po etapách od rozloučení s mrtvým tělem přes hry na zpřítomňování mrtvého kamzíka až ke vzpomínkám, v nichž je bolest střídána pocitem sounáležitosti, který nedokáže přetrhnout ani smrt. Pojetí příběhu jako zvířecí alegorie umožňuje zobrazit v symbolické zkratce vše podstatné. Neexistuje žádný univerzální návod, jak reagovat na smrt. Ani kamzičí maminka neudílí žádné striktní rady, je však svému synovi nablízku a vlastní smutek s ním sdílí jako přirozenou reakci. Motiv skoku je pak repetitivně využit coby předěl znamenající potvrzení kamzíkovy odvahy a znovunalezené chuti do života, který povede i s jistým závazkem k bratrově památce.

Důležitou roli hrají ilustrace renomovaného slovenského výtvarníka Ľuboslava Paľa. Realisticky ztvárnění kamzíci se pohybují v abstraktní krajině a sytá barevnost dvoustránkových ilustrací podtrhuje emoční potenciál knihy. Dětský čtenář, odkázaný na předčítání, tak může pronikat do rozporuplných pocitů hrdiny i prostřednictvím podprahového působení barevných ploch.

Publikace neskrývá terapeutické poslání, Rušar s Paľem však vytvořili knížku, která nic nepředepisuje, nemá ambice vysvětlovat a explicitně didaktizovat. Vyzdvihuje důležitost empatie a jaksi mimochodem představuje i výzvu k zamyšlení nad křehkostí a hodnotou života.