Skutečné cestovatelství nelze měřit vzdáleností ani počtem navštívených zemí. Přelety ze státu do státu se mohou stát rutinou i tomu nejzkušenějšímu cestovateli. Zemi, do které se vydáte, musíte milovat a ctít. I proto o ní chcete vědět co nejvíc. Na každý kilometr cesty a na každý den strávený v exotických krajinách připadají desítky a stovky hodin studia a příprav, během nichž ovšem musíte ještě žít svůj běžný, každodenní život. Není to jednoduché a často za to zaplatíte daň. Jenže je-li vaše touha po objevování součástí vašeho duchovního založení a jste-li navíc profesním etnologem nebo archeologem, jste svým způsobem ztracen. Ležíte v knihách, studujete kultury, zvyky, jazyky a náboženství a při první příležitosti vyrazíte na cestu zas.

Těch českých cestovatelů, vědců a dobrodruhů, kterým se poznávání světa za oponou stalo životním údělem, bylo mnoho. Vedle asi nejznámějších, Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, to byl dr. Emil Holub, Vojta Náprstek, Enrique Stanko Vráz, Josef Kořenský, Albert Vojtěch Frič, ale také Tadeáš Haenke, Eduard Ingriš, Otakar Batlička, Zdeněk Matěj Kuděj, Petr Horký nebo Jiří Kolbaba. Tím, kdo z nebytí procestoval část světa a vydal o něm zajímavé svědectví, byl rovněž T. G. Masaryk a v evropském měřítku pak spisovatel Karel Čapek. Připočtěte si k tomu desítky dalších, často bezejmenných lidí, kteří cestovali buď pro vlastní potěšení, anebo z pracovních důvodů, ale neměli potřebu, talent nebo chuť se o své cestovatelské příběhy podělit s ostatními. Jedno jméno tu však chybí. Lze je však podle mého mínění beze všech pochyb postavit na roveň cestovatelským legendám H + Z, kteří jako vůbec první dokázali spojit vědeckou, diplomatickou, literární, kulturní a osvětovou dimenzi cestování. To jméno, které se stalo pojmem a které vyslovovali obyvatelé 150 zemí světa od východu na západ s radostí a úctou, zní Miloslav Stingl.

Dvojnásobný doktor Miloslav Stingl (*1930) je vědec, cestovatel, polyglot, spisovatel, fotograf, filmař, dokumentarista a vypravěč, ale předně muž s povahou malého chlapce, jenž si už kdysi načrtl v atlase cesty, které by chtěl jednou absolvovat. To, co se zdálo být klukovským snem, který nebylo možné v zemi za železnou oponou uskutečnit, se i díky jeho píli, vůli, nezdolnosti a velké míře štěstí proměnilo v realitu. O tom, jak se to všechno přihodilo, vypráví unikátní monografie Adama Chrousta, kterou vydalo nakladatelství Jota, jež se na Stinglovy legendární knihy specializuje. Jedná se o atraktivní, precizně připravenou edici vzpomínek, autentických dokumentů, vyznání, fotografií, svědectví, úvah a map. Přílohou knihy je rovněž jedno DVD a jedno CD s televizními a rozhlasovými pořady od počátku 60. let do současnosti. Co do typografické kvality a ztvárnění patří kniha k tomu nejlepšímu, co u nás v daném oboru doposud vyšlo. Tuto knihu lze právem označit za nakladatelský počin roku. Zvlášť mladší čtenáři, ale nejen ti, ocení i přiloženou ručně malovanou mapu „Cest Miloslava Stingla“ či kopii jeho cestovního pasu. Drobnosti, řeknete si, ale právě ty potěší čtenáře nejvíc! Mohou sloužit jako pobídka, aby si kdokoli z malých kluků či holek začal vést svůj cestovatelský deník a připravovat se na svá budoucí dobrodružství.

Autor, jenž strávil nad přípravou a psaním knihy skoro čtyři tisíce hodin, se rozhodl napsat detailní životopis člověka, kterého sice „všichni znali“ z televize, rozhlasu, jeho knih a novinových reportáží, ale o kterém toho paradoxně mnoho známo nebylo. Tvář doktora Stingla rozeznáte v davu lidí, ale věděli jste, kdy a kde se narodil, kde trávil své dětství a co všechno např. v životě studoval? Byl a je svobodný, nebo ženatý? Byl v komunistické straně, nebo ne? A co tvořilo náplň jeho všední pracovní činnosti, když zrovna nebyl v zahraničí? Spolu se Stinglem a mnoha spolupracovníky vytvořil Chroust nejprve jakousi životopisnou opěrnou črtu, kterou dále dokumentární formou rozvíjel. Jelikož se sám postavou Miloslava Stingla zabýval už ve své diplomové práci, měl k danému tématu blízký, srdečný vztah, což je patrné na každé stránce. Přátelství mezi oběma autory, Stinglem a Chroustem, i společný okruh jejich známých – cestovatelů, vědců a pamětníků – pomohl restaurovat i bílá místa Stinglovy životní mapy od jeho dětství a studia přes zaměstnání po samotné výpravy a roky, kdy se stal spisovatelem z povolání, jímž zůstává doposud. Chroustova monografie o více než 500 stranách s 507 fotografiemi, 9 dvoustrannými ilustracemi a 12 mapami vás neunaví. Je to živé a poutavé vyprávění o cestovatelské legendě, která své cesty podnikala na vlastní pěst a výhradně za své vydělané peníze. Tohle vyprávění o velkém štěstí, náhodných setkáních, zvratech a nadějích, ale také o všedních dnech, o vztazích, o tvrdé práci a nezlomném duchu, je zatím poslední stinglovkou, která čtenáře zcela jistě vrátí ke všem těm báječným knihám, nad nimiž jsme kdysi snili o světě za oponou. Indiáni na válečné stezce (Jota 2013), Černí bohové Ameriky: kapitoly o kultuře a dějinách Afroameričanů Latinské Ameriky a karibské oblasti (Svoboda 1992) či Ostrovy krásy, lásky a lidojedů (Jota 2011‒2012). Vzpomínáte?

Kniha Stingl Miloslav. Biografie cestovatelské legendy je rozdělena do osmi velkých kapitol podle časové osy jeho největších výprav. Součástí knihy jsou i rozsáhlé a čtenářsky zajímavé přílohy, sestávající ze seznamu česky a cizojazyčně vydaných knih, z použité primární a sekundární literatury, ze jmenného rejstříku a z výběru rozhlasových pořadů. Nalezneme tu také Stinglův cestovatelský slovníček, detailní popis jeho fotografické a filmové techniky, kterou používal, seznam navštívených a nenavštívených států, přehled nejdůležitějších cest a předmluvu Miroslava Zikmunda, stejně jako osobní vzkazy jeho přátel a obdivovatelů.

Přítomná monografie je vlastně podrobný komentovaný životopis, k němuž jsou připojeny osobní cestovatelovy vzpomínky i slova jeho blízkých. Pohromadě tak nalezneme řadu textů, dříve roztroušených po časopisech, i dosud nepublikované fotografie ve skvělé kvalitě, které – podíváte-li se na dobu jejich vzniku – působí tak trochu jako z filmového světa. Místo šedi socialistických měst na vás pohlédnou barvy a scenérie exotických zemí a pomalu mizejících kultur, o nichž kdysi psali Franz Boas nebo Claude Lévi-Strauss.

To, díky čemu je dnes Miloslav Stingl tím, kým je, začalo už v jeho dětství. Zatímco si jeho kamarádi kopali za domem s míčem, malý Míla ležel v knihách a mapách, učil se jazyky, a dokonce psal své vlastní reportáže, příběhy i román! Idylické dětství, kterému mu v Bílině v Krušných horách a později v Karlových Varech vytvořili rodiče, mělo zásadní vliv na jeho pozdější směřování. Po gymnáziu se vyhnul katolické teologické fakultě, kam ho bez jeho vědomí přihlásilo vedení gymnázia (!), a po „neúspěchu“ u přijímacích zkoušek na Vysoké škole politických a hospodářských věd začal studovat mezinárodní právo. Stále psal, publikoval v novinách, spřádal plány. Po absolutoriu se stal inspektorem pro umění, začal dálkově studovat národopis na FF UK v Praze a rozšiřovat a zdokonalovat svou znalost cizích jazyků. V této době začal uskutečňovat své první cesty: do Bulharska, Sovětského svazu, Gruzie, Dagestánu, NDR, Itálie, Číny... Jako celoživotní nestraník a člověk pevných zásad odmítl podle dostupných dokumentů i vlastních slov jakoukoli spolupráci s StB, která v něm viděla skvělou příležitost, jak získávat informace. Poté, co se v r. 1960 stal zaměstnancem Pedagogického institutu v Karlových Varech a v r. 1962 vědeckým pracovníkem Československé akademie věd, započala nová etapa jeho života i výprav do různých koutů světa. Dva doktoráty, nevídaná pracovitost, výtečná erudice, úspěch jeho knih a jazyková vybavenost mu otevíraly dveře na západ i východ, sever i jih.

Navštívil většinu míst světa, ale hlavně země Latinské Ameriky, Spojené státy, Havaj, Austrálii, Polynésii a bájné ostrovy lidojedů. Přednášel na různých světových univerzitách a spolupracoval s předními odborníky své doby. O svých cestách, které měly převážně etnologický charakter, napsal 43 knih, z nichž v českém jazyce vyšlo 34 a po celém světě podle Stinglova dobrozdání asi 17 miliónů výtisků. Výtěžkem z prodeje, z něhož si socialistické Československo nechávalo (sic!) nemalou část, financoval své výpravy do odlehlých koutů planety. Vždycky se vrátil domů a o emigraci nikdy neuvažoval, třebaže se stávalo, že ze zájezdu či výpravy, jejímž byl členem, zůstali venku skoro všichni. Adam Chroust popisuje každodenní peripetie Stinglova snažení: při jeho studiu, práci, rodinném životě, vydávání knih, při shánění bydlení, víz, cestovních doložek, při podpisu tzv. Anticharty, při setkávání s ostatními spisovateli a vědci, kteří na rozdíl od něj neměli to štěstí a nemohli cestovat. Všímá si i jeho spolupráce s kolegy z akademické a vydavatelské sféry, kteří pro něj buď měli pochopení a pomáhali mu, anebo se snažili na jeho práci přiživovat. Malosti lidských charakterů se dotýkaly i jeho samého, ale nikdy, až na několik výjimek, mu nepřekazily cestovatelské plány. Podnikl výpravy do 150 zemí světa a 45 dalších nenavštívil „z časových, politických a bezpečnostních důvodů“. Zdá se, že skoro všechno, co si jako malý chlapec a dospívající muž předsevzal, se mu podařilo naplnit. Dočkal se osobních výher i ztrát. Poznal, popsal a ve svých studiích zachytil některé kultury, které už dnes existují jen v knížkách a na fotografiích.

Biografie o Miloslavu Stinglovi je na první místě kniha o jeho cestovatelských úspěších, které zaznamenal v ohromném množství textů, fotografií, dokumentárních filmů, rozhlasových hovorů i v nesčetném množství artefaktů, které si přivezl domů. Je ale zároveň i svědectvím o lidské odvaze a velkém štěstí, o laskavé a dobrácké povaze, která mu všude, kde byl, otevírala dveře, a dokonce zapříčinila, že se stal indiánským náčelníkem kmene Kikapú. Fotografie ze jmenování, které se oficiálně událo v knihovně premonstrátského kláštera na Strahově 19. května 1971, je dokladem neuvěřitelného osudu, který se vzpíral všemu, v čem lidé komunistického Československa museli žít. V budově tehdy bývalého křesťanského kláštera se svobodomyslný cestovatel stává hlavou indiánského kmene, vzdáleného tisíce kilometrů od Prahy. Jak je možné, že tohle komunisti dovolili, ptáte se? Jednoduše. Doktoru Stinglovi bylo řečeno, že socialistická země přece stojí na straně „rudých bratří“... Trochu surreálná událost, nemyslíte? Nestálo by za to natočit o tom všem celovečerní film? Miloslav Stingl se na špatnou stranu nikdy nepřidal. Různá mezinárodní ocenění a respekt světoznámých odborníků, ale rovněž představitelů zemí, kmenů, panovníků i institucí jsou dokladem, že se ve svém životě vydal správným směrem.

Knihu Adama Chrousta budete považovat spíš za bytost než za standardní životopisnou práci. Nejsem přítelem srovnávání, ale Stinglovy knihy mají své místo vedle nejlepších světových cestopisů a u nás hned vedle díla inženýrů Hanzelky a Zikmunda. Jeho knihy dostávají ve světle této nové biografie poněkud jiný nádech. Vidíte, jak moc musel jít za svým cílem a jaké štěstí ho v životě potkalo. Milovníci jeho spisovatelského stylu konečně poznají člověka, který se k nim obrací již víc než půlstoletí, aby jim ukázal to nejpozoruhodnější a nejkrásnější, co lze (a co šlo) poznat v kulturách a zemích kdesi daleko za mořem. Miloslav Stingl je solitér, jenž podle svých slov nikdy nedělal nic, co nechtěl. Svůj čas plánoval leckdy po minutách a kromě své práce chtěl žít i soukromý, rodinný život. Dnes skoro devadesátiletý autor dál vystupuje v médiích, bádá, píše, pořádá s pomocí přátel svůj archiv a možná se chystá na některou z dalších cest.

Čtenáře s duší dítěte jeho biografie uhrane. Jedna věc se mi ale zdá být důležitá: připomenout, že cestovat po světě tak, abyste v něm našli přátele a byli dobrými vyslanci své země, můžete jen s velkou mírou tolerance, humoru a laskavosti. Nic z toho Miloslavu Stinglovi nechybělo a nechybí. „Nade všechny národy je lidství.“ To je heslo původních Havajců, které se stalo jeho životním přesvědčením.