Estonská kultura dnes už není mostem mezi východem a západem. V minulosti tomu tak sice mohlo být, ale estonský či obecně baltský most byl jednosměrný: do Ruska se po něm díky baltským Němcům dostávalo povědomí o západní kultuře a civilizaci. Obyvatelé území dnešního Estonska byli po téměř tisíciletí součástí západního kulturního a civilizačního prostoru. Přílišná blízkost Ruska a jeho snaha o export orientálních hodnot na západ v posledním století měla účinek opačný tomu zamýšlenému. Například čeští rusisté, recenzující v 70. a 80. letech překlady estonské literatury, si mnohokrát všimli, že estonská literatura je literatuře ruské povýtce nepodobná, a to nejen jazykem.

Pokud je estonská kultura mostem, je mostem mezi evropským severem a jihem. Nejde ani o most mezi empirismem a racionalismem čili protestanstvím a katolictvím – Estonsko v tomto ohledu jednoznačně patří k severní Evropě –, nýbrž o zvnitřnění okupačních vln a bolesti a pocitu vydělenosti ze svého bytostného severského civilizačního proudu, k němuž musela stále znovu hledat cestu. Estonská kultura, stejně jako kultury ostatních baltských zemí, je pozoruhodná tím, že dokázala během jedné generace obnovit svou skutečnou mravní a intelektuální elitu, jako by během ruské a německé okupace k žádným čistkám nebylo došlo. Celek této zkušenosti spojuje estonskou literaturu s literaturou střední Evropy a činí ji například pro české čtenáře povědomou, umožňuje mu bádat v hlubinách jedince, nejen na povrchu společenských vztahů a historických krizí.

Mladá estonská literatura vlastně začíná teprve realistickým románem, dovádí ho k novým formám, zbaveným národního patosu, hledání národní identity a vytváření národních dějin. To je na první pohled i případ románu Meelise Friedenthala Včely (Mesilased, estonsky 2012) s dějem zasazeným do konce 17. století na cestu mezi městy Tallinnem a Tartu a do univerzitního Tartu samotného. Hlavní postava, student medicíny, pochází z Holandska, avšak národnostní otázka je tematizovaná minimálně. Většina postav jsou švédsko- či německojazyční studenti, učitelé a vojáci. Estonští rolníci a sloužící, trpící hladem a pověrami, mají ovšem ve vědomí hlavního hrdiny zvláštní roli. V románu je sice silná introspekce, vypravěč je však od hlavní postavy oddělen. První osoba promlouvá v případě některých vedlejších osob, které však jsou asi jen součástí snů hlavního hrdiny. Sny viděné skrze postavy Estonců jdoucích na smrt však nedokážou hlavní postavě pomoci uniknout z melancholického zapouzdření duše, v němž je ke konci již těžké rozeznat horečnaté fantomy od víceméně realistického děje.

Motiv včel se všemi konotacemi, symbolem (společné) duše, nektarem, medem, voskem, obětavostí, soudržností, pospolitostí apod. stojí v doplňujícím postavení k dalšímu motivu: ptáku v kleci jako duši v těle, ptáku, který na počátku putování hlavní postavy zemře na nevhodnou (duchovní) potravu a dále se postavě zjevuje v podobě dívky, osvobozeného duchovního alter ega, s nímž hlavní postava vede jediné utěšlivé rozhovory a od nějž přijímá jedinou potravu, jež nechutná hnilobně. Je zde vykreslen dvojí vztah někoho, kdo svou starostí o druhého, jemuž přináší naději, za tohoto přijímá zodpovědnost, přičemž hlavní postava své zodpovědnosti nedokáže dostát: všichni, kterým pomůže, zemřou. Hlavní postava tedy nedokáže vystoupit ze sebe samé a být v plném svazku s druhým a i ve vztahu k vlastní duši zůstává pouhým pacientem. Děsivost klece bez ptáka je pak v knize explicitně vyjádřena jako horror vacui, jenž v lidském pohledu do vlastní prázdnoty zakládá melancholii.

Duše je jedním z hlavních zájmů teologa a Friedenthal (nar. 1973) teologem je. Dalším teologem píšícím beletrii v estonštině byl básník Uku Masing, publikující teologické články v pražské revui Communio viatorum v 60. a 70. letech. Nevím však, zda jde o souhru náhod a oddělené jevy, jakým je třeba v současných Čechách spekulativní fikce rabínská, nebo o jeden z charakteristických rysů estonského literárního života, jakési pokračování obrozenecké tradice písemnictví vedeného zvnitřku církevních kruhů, ovšem se sofistikovanější didaktikou. Pro dané téma se bezpochyby 17. století samo nabízí. Dobový hylemorfismus stále více ztrácí oporu a zásadní posun v pohledu na substancialitu a na vztah mezi duší a tělem přináší kartesianismus. Hlavní postava, Laurentius Hylas, přichází do evropské periférie, aby se vyhnula trestu za jakýsi svůj zločin – román začíná vyloděním, snad by jej tedy šlo číst i „dantovsky“ –, a zároveň hledá klidné místo, v němž nebude vysmívána kvůli svým konzervativním názorům. K jejímu údivu je však Tartuská univerzita v mnoha otázkách otevřená a svobodomyslná, kartesiánská hereze na ní vzkvétá a čtenář lituje, že se Hylas raději nevydal více na sever, na jinou univerzitu na periférii Švédska, totiž do Turku, kde by na konci 17. století kvůli kartesianismu jistě netrpěl.

Historická próza se většinou píše jako alegorické vyjádření k aktuálním problémům, například Mika Waltari se svou poválečnou opatrnou kritikou komunistické tyranie, Jaan Kross s rozborem svobody rozhodování v okupovaném Estonsku, severské autorky 19. století, jejichž společenskou kritiku zasazenou do soudobých kontur by tehdejší patriarchální společenství neuneslo, Andrus Kivirähk rozebírající v románu Muž, který rozuměl hadí řeči vliv globalizace. Včely však tímto způsobem alegorické a zastřené nejsou. Nemají ani dokládat banality typu, že lidé byli vždy stejní, ač na učených disputacích si lze se škodolibým zadostiučiněním filologa všimnout, že empirická věda v posledních staletích žádnou velkou cestu neurazila. Friedenthalův román je totiž možné číst zcela staromilsky jako pokus nahlédnout do vnitřního života člověka v dobovém kontextu, zbaveném přímých zpětných odkazů k pozdějším ideologiím a terminologickým rámcům. Právě s ohledem na historickou autenticitu románu se zdráhám používat termíny jako odcizenost, vztah vzdělané elity k národu, vztah vědomí a (kolektivního) podvědomí, periferie a centra atd., ač v těchto souvislostech číst Včely je jistě možné. Autor se snad snaží tato současná témata vrátit k jejich kořenům z počátku novověku a otevřít možnost nové cesty. Zde se též projevuje jediný ahistorismus (je to však skutečně ahistorismus?), a to nepřítomnost slova Bůh a odkazů k němu vůbec v celém románu. I večerní modlitba je pro hlavní postavu rituál s významem na úrovni čištění zubů. Taková horizontalita snad má čtenáři usnadnit cestu do historie a zpět, pokud ovšem nemá za úkol přímo podtrhnout melancholii a beznaděj prázdné schrány v prázdném prostoru, na světě i v očistci.

Filozofická intertextualita díla, citace filozofických spisů a aluze na ně klade větší nárok na spojení filologické a filozofické tradice překladu. Překladatelka Petra Hebedová se zjevně seznámila se současnou českou terminologií, například Descartovo (a vlastně už scholastické) metodické dictum poznávat clare et distincte překládá již nikoli jako „jasně a zřetelně“, nýbrž „jasně a rozlišeně“, a pokud to lze, používá překlady již existující. Překlad dodržuje dvojí stylistický rozměr románu: děs a melancholii na jedné straně a snad klamné světlo naděje racionalistické metody na straně druhé. S úlevou vidíme, že po odchodu hlavních zastánců estonské literatury v Čechách Naděždy Slabihoudové a Vladimíra Macury vzešla nová skvělá generace překladatelů z estonštiny, generace, jež sice nevznikla přímým Macurovým působením, ale svým výběrem a kvalitou překladu na Macurovu generaci navazuje.