Na první pohled se zdá, že možných klíčů k uchopení a interpretaci pozoruhodného románu Včely (2016, estonsky 2012) současného estonského spisovatele Meelise Friedenthala (nar. 1973), historika, teologa a dosud autora především sci-fi literatury, existuje hned několik. Nicméně při detailnějším pohledu je zřejmé, že tyto klíče se vzájemně prolínají a metamorfují: jako by vlastně existoval klíč jediný, který se nabízí v jednotlivých obměnách podle toho, jak se daná realita v konkrétní chvíli nastavuje. Základní dominantou románu je (přiznaně) melancholie, a to do té míry, že je jí nejenom podřízena tematická a motivická výstavba celého fikčního světa románu, ale i stránka kompoziční a syžetová. Na konkrétních rovinách je však melancholie synonymizována jak s filozofickými a teologickými koncepty a jejich dichotomiemi, tak s charakterovými specifiky jednotlivých fikčních postav, primárně pak hlavního hrdiny, Laurentia Hylase.

Na bázi historických reálií Estonska konce XVII. století se před čtenářem rozvíjí příběh cizince, který přichází na „konec (civilizovaného) světa“, aby se do něho začlenil. Sám cizinec je do jisté míry romantický hrdina: jeho původ, minulost a motivace nejsou sice zcela neznámé, ale díky základnímu kompozičnímu postupu románu, jímž je prolínání světa reálného se světem horečnatého bloudění, jsou cizincovy propriety esenciálně relativizovány – na rovině vyprávění je této relativizace dosaženo střídáním časových a prostorových poloh hrdinou fokalizovaných událostí či hybridizací reálného a snového světa. Kdo je tedy Laurentius Hylas? Na jedné straně student-cizinec, který odkrývá společnost Tartu konkrétního období s konkrétními kulturními a historickými souvislostmi, na straně druhé je postavou-konceptem, zmaterializovaným průnikem filozofických a teologických úvah – Laurentius se zrodil, kunderovsky řečeno, právě ze zmíněné melancholie. Laurentius je ztělesněním soupeřících principů – jako by jeho tělo a duše byly středobodem, v němž se naplno rozvíjejí boje mezi racionalitou a mytičností, elementy a atomy, materialismem a idealismem a dalšími koncepty. On je ztělesněním známých názorů na podstatu člověka, na jeho duši a tělo, na dobro a zlo své doby. Teolog si v jeho nitru podává ruku s čarodějem, fyzik s metafyzikem, panteista s protestantem, filozof s mýtověrcem... a zároveň i s člověkem, který bytostně prožívá své lidství i svět kolem sebe.

Laurentius Hylas je poutníkem-objevitelem po svém světě. A vskutku, týden, který čtenář s Laurentiem prožije od jeho vylodění v přístavu až po zvláštní horečné spočinutí v Tartu, je panoptikální procházkou mezi světem, který je chycen do své vlastní epistemologické oprátky, a jedincem, který tento svět bezezbytku žije a spoluutváří. Svět a Laurentius jsou vzájemnými doplňky, doslova se prostupují, jsou dvěma stránkami téže mince... Román je tak na rovině tematické i na rovině syžetového zpracování specifický konglomerát, kombinující realistickou poetiku (statické i dynamické popisy, autentizační odkazy k soudobé vědě a kultuře umístěné do konkrétních časoprostorových reálií), s poetikou modernistickou (fokalizované vypravěčské postupy a jejich komplementarita, zobrazení mysli), ale i s poetikou výrazně postmoderní (multiplikace světů, stylová ekleze, konceptuální výstavba hlavního hrdiny). Tento konglomerát v jednotlivých svých atributech připomíná romantickou romanci či gotický román (někde až s přechodem do lovecraftovského modu zla rozpuštěného v krajině), ale i historický román a cestopis, ecovsky disputační postmoderní fikci, kunderovsky konceptuální román a jistě mnohé další. Ve skutečnosti se jedná o velice unikátní dílo, které právě díky své mnohovrstevnatosti a mnohovýznamovosti zprostředkovává čtenáři velice specifický a silný estetický zážitek.