Adaptací, reinterpretací a aktualizací Shakespearova Kupce benátského existuje řada, aniž by diskuse nad tématy hry utichala, ba naopak. Není tedy divu, že na slavnou komedii došlo i v rámci nakladatelského projektu Hogarth Shakespeare, který si klade za cíl nabídnout čtenářům moderní prozaické převyprávění bardových kanonických her. Stejně tak logická se zdá i volba interpreta. Britský prozaik Howard Jacobson (*1942), u nás známý díky Man Bookerem oceněnému románu Finklerovská otázka (2010, č. 2012), totiž není pouze Shakespearovým velkým obdivovatelem, ale též osobou v otázce moderního židovství více než poučenou. A obojí jde „románu na zakázku“ skutečně k duhu. Šajlok, to jsem já nejenže aktualizuje zápletku hry v kulisách severozápadní Anglie, ale zamýšlí se též nad jejím kontroverzním vyústěním či rolí židovství v životech dnešních sekulárních Židů.

Hňup a gój k tomu
Šimon Strulovič je významný filantrop, sběratel výtvarného umění židovské provenience, osamělý manžel a přespříliš starostlivý otec. Jeho žena Kay je po mrtvici upoutaná na lůžko a prakticky neschopná komunikace a Strulovič si je téměř jistý, že nebýt soucitu s ním a matkou, zmizela by jeho dospívající dcera Beatrice už dávno někde za kopečky. Pro svéhlavou a chytrou puberťačku, toužící po kariéře performativní umělkyně, jsou totiž chodby rozlehlého cheshirského sídla už teď příliš úzké.

Otcovskou trpělivost Beatrice nově šponuje aférou s výrazně starším a několikrát rozvedeným fotbalistou ze sousedství, lokální hvězdou nevalné pověsti Gratanem Howsomem, který nejenže nepobral příliš rozumu, ale ještě ke všemu je to gój. Jenže svatba s křesťanem nepřichází v úvahu, neboť by tím byla ohrožena židovská kontinuita, ať už tím nábožensky spíše indiferentní Strulovič má na mysli cokoliv. Jeho nový známý Šajlok, na něhož Strulovič narazil před několika dny na hřbitově v Gatley, má nicméně radikální řešení, jak se Howsomea zbavit.

Taktéž bohatá dědička Plurabella, protagonistka několika reality show a úspěšná moderátorka televizního kulinářského rádce, kterou by kamarádi z dětství po řadě plastických operací nejspíš už ani nepoznali, má problémy s muži. Ne a ne si vybrat toho pravého, který by jí a jejího bobtnajícího majetku byl hoden. Do potíží s příliš povrchními nápadníky je naštěstí zasvěcen její postarší blízký přítel, melancholický obchodník D’Anton, který milerád prozradí svému drahému svěřenci Barnabymu, jak se rázné Plury dostat na kobylku.

Útrapy židovského otce
Třebaže všechno do sebe úplně nezapadá, znalci hry už jistě tuší, které z moderních postav se překrývají s těmi Shakesperovými, tedy že rozmarná milionářka Plurabella je Porcií, Strulovičova sotva zletilá dcera Beatrice Šajlokovou Jessikou a šedá eminence D’Anton cheshirskou verzí zpupného benátského kupce Antonia. Kdo však očekává pouhopouhou aktualizaci hry v moderních kulisách, bude mile překvapen. Jacobson sice do románu bedlivě zapracovává jednotlivé motivy hry včetně volby skříněk, ztráty darovaného prstenu či proslulého požadavku libry masa, zcela však přemísťuje původní těžiště konfliktu. Centrální zápletky mocenského boje mezi Antoniem/D’Antonem a Šajlokem/Strulovičem, jakož i Bassaniových/Barnabyho úspěšných námluv Porcie/Plurabelly totiž v Jacobsonově verzi Kupce benátského hrají až druhé housle.

Už z názvu románu je patrné, že anglického prozaika nejvíce ze všeho zajímá postava Šajloka, kterou jednak nechává ožít v její literární podobě, jednak vpisuje její trpký osud do tváře Šimona Struloviče. Tato vypravěčská konstrukce, v níž se literární postava bez dalšího vysvětlování stává hmatatelnou součástí jinak realisticky vykresleného světa románu, mu umožňuje rozvést poutavý dialog o pro Šajloka hořkém vyústění hry, ale též o lichvářových původních záměrech i skutečných pocitech: Měl jste opravdu v plánu Antoniovi vyříznout srdce? Anebo jste snad s potměšilou chlípností zamýšlel jeho kastraci? A jak jste přijal svou násilnou konverzi?

Současně, a to je pro vývoj románu ještě důležitější, reviduje Jacobson v postavě Beatrice únos/útěk Šajlokovy dcery Jessiky, jejíž zmizení implicitně považuje za nejzásadnější událost pro pochopení Šajlokovy závěrečné zatvrzelé neústupnosti. Vedlejší dějová linka renesanční hry, tedy milostné vzplanutí mezi křesťanem Lorenzem a Židovkou Jessikou, tak nabývá na významu a automaticky na sebe nabaluje další dějové zvraty včetně úpisu na libru masa. Zbývající konflikty, jimž Jacobson ve prospěch civilní rozpravy Šajloka se Strulovičem věnuje mnohem méně péče, se jí jen závistivě dívají na záda.

Nafouknuté charakterové vady
To neznamená, že by se Jacobson Shakespearovi zpronevěřil. Hře svým způsobem vzdává hold, příležitostně v textu některé repliky i cituje či parafrázuje a postavě Šajloka v jeho žalu po zesnulé manželce Lee dokonce dodává další rozměr. Současně se ale coby vyhlášený satirik některým (původním) postavám otevřeně vysmívá a nafukuje jejich charakterové vady do patřičně komických velikostí. Vděčným terčem jsou mu zejména rádoby celebrita Plurabella a nepříliš inteligentní fotbalista Gratan Howsome, jehož příjmení jistě ne zcela náhodou připomíná obsahově vyprázdněné a nadužívané adjektivum „awesome“, tedy „úžasný“. Někdo se nad podobnou beletristickou zkratkou pousměje, jiný bude u postav právem postrádat větší hloubku. Plnohodnotných rysů se totiž dostává jen druhé straně konfliktu – Šajloku, respektive Strulovičovi.

Šajlok, to jsem já je kritický, s Šajlokem sympatizující pohled na ikonickou postavu a její roli v Shakespearově hře, který Jacobson s humorem sobě vlastním opepřil židovskými vtipy o masturbaci, ale též seriózními úvahami o barbarskosti rituální obřízky. Jeho jazykově působivé převyprávění Kupce benátského si zaslouží pozornost v neposlední řadě proto, že není pouze přímočarou aktualizací hry, ale bez ostychu bourá její dramatický oblouk, kousavě zobrazuje současný svět slavných a bohatých a měrou vrchovatou střílí i do vlastních, tedy židovských řad. Mezi řádky navíc jen tak mimoděk vznáší otázku, kterou si při četbě pokládá snad každý čtenář: A na co byste se Šajloka zeptali vy, kdybyste jako Strulovič dostali tu možnost?