Nizozemská kreslířka a autorka komiksů Maaike Hartjes si kreslí deník – události, které zažívá, zaznamenává komiksovou formou. A nuda to rozhodně není, pomocí jednoduché kresby dokáže skvěle vyjádřit emoce a má cit pro pointu. I z banálního příběhu dokáže na stránce či dvou vykřesat zajímavou myšlenku a ze všedního rozhovoru v pár bublinách vytvořit obecně platnou pravdu. Maaičin Deníček vydalo nakladatelství Meander v komiksové edici Pro Emu a autorka jej osobně pokřtila na brněnském komiksovém festivalu KOMA.

U dětí populární Deník malého poseroutky od autora a ilustrátora Jeffa Kinneyho je vystavěný na zápiscích a obrázcích fiktivního puberťáka, který si zachycuje vše, co se kolem něj děje. Maaike Hartjes to dělá podobně, jen hrdince, autorčině alter egu, už není jedenáct a rozhodně se nebojí být svá. Autorka glosuje zejména fázi dospívání a v tomto ohledu zlomový bod okolo třicítky, spjatý s představami o tom, jak se v tom věku správně chovat a myslet. Naráží na téma „trapná stará mladá“ v oblékání a na stereotypy nabourávanou potřebu zachovat si v sobě kousek z malé holčičky i po třicítce. Což se v případě hlavní hrdinky projevuje například sbíráním japonských panenek. Dalším velkým tématem je dítě – mít, či nemít. Kamarádka otěhotní a komiksové Maaike proběhnou hlavou zápory a klady. Je mile upřímná a vtipně nekorektní. Když si sáhne na těhotenské břicho a ucítí pohyb dítěte, upřímně se vyděsí: „Uáááá. Jdi do pr…!“ Rozhodně dítě mít nechce a do konce knihy se to nezmění. Souvisí to i s prioritami ve výběru bydlení – její kamarádky nesdílejí její nadšení z bytu v centru, který se nabízí k pronájmu, protože po ruce není levný supermarket nebo jesle. Ptá se: „Kdy že jsem minula tu odbočku na dospělost…?“ a stanovuje tak svůj životní postoj prezentovaný v komiksu.

Autorka v krátkých, na jednu nebo dvě stránky rozvržených komiksech pracuje s rozporem mezi představami a realitou. Neměli by puberťáci být negativní a na všechno nadávat? Účinkujícím v reality show, kteří chtěli zprovoznit penzion, to přece nemělo vyjít. Hrdinka je nemocná, a tak se čeká, že bude nepříjemná a bude si oprávněně stýskat. A ono ne. Dalšími tématy ze života jsou řešení váhy, flirtování a výňatky z rozhovorů a situací v partnerském soužití, od klasických situací končících slovy zoufalého muže: „Co chceš slyšet?!“ až po vtipnou scénu parodující sledování fotbalového zápasu nesportovní dvojicí. Nechybí ani náměty z pracovní sféry – množství a výběr pracovních zakázek, co nejhoršího se může stát na pracovní schůzce nebo problémy při rozesílání knih s věnováním, které si čtenáři mohli vymyslet a nechat Maaike napsat jako valentýnku. Vždy si ale dokáže zachovat potřebný odstup a i ze všední situace vytěžit zábavný moment. Třeba když na procházce s přítelem málem přistane na jeho hlavě obrovský pavouk a on jen tak tak uskočí, vloží stejný rozhovor, kterým dvojice situaci komentovala, do úst také pavoučímu páru. Ale není to jen humor. Silná je scéna u lože umírajícího strýce a dvoustrana, na které je autorčina ilustrace ze smutečního oznámení – kopec a na něm turista s batohem.

Kniha působí velmi příjemně nejen na bránici, ale také na oči, díky černobílému čistému designu. Střídají se černé a bílé plochy v políčkách s neohraničenými útvary, které působí více jako poznámky z deníkového záznamníku. V karikaturním zobrazení může působit zmatek hrdinčin vlas, který občas vypadá jako ústa, a čtenář se diví, v jakém úhlu to má dívčí postava vlastně natočenou hlavu. Kniha je svěží a inteligentní a po jejím dočtení zatoužíte po dalších a dalších Maaičiných komiksových historkách.