Z regionu do světa a zase zpátky
Kniha přibližuje osudy básníka Jiřího Veselského a malíře a fotografa Miroslava Tichého. Přináší nové informace a souvislosti, v nichž dílo obou autorů vystupuje z hranic jejich rodného kraje a stává se součástí živých dějin české literatury a fotografie.
Kniha básníka, prozaika, literárního kritika a esejisty Jiřího Oliče (nar. 1947) Vy neznáte Mirka Tichého... patří svým žánrem k memoárové literatuře. Zčásti to je, dalo by se říct, také komparativní literární studie, která však, řečeno Oličovými slovy, „občas popouští uzdu fantazii a domýšlí“. Autor v ní dokumentární formou deníku, zápisků, dopisů a citátů popisuje příběh dvou uměleckých osobností Moravy, básníka Jiřího Veselského (1933‒2004) a malíře a fotografa Miroslava Tichého (1926‒2011). Čtenáři se dostává do rukou vyprávění o souběžných osudech dvou Kyjovanů, jež je ovšem poněkud netypické. Jiří Olič totiž podle svých slov nevěří na „literaturu paralelních biografií“, které „srovnávají nesrovnatelné“. Šel tedy svou cestou a vytvořil životopisné pásmo, po němž milovníci Veselského a Tichého díla sáhnou jako po důležitém zdroji toho, co o obou autorech možná dosud nevěděli. Například to, za jakých okolností a kdy se oba seznámili, co je spojovalo, co rozdělovalo, kde jeden publikoval a druhý vystavoval a jak na oba nahlížel tehdejší umělecký svět i jejich blízké okolí.
Z názvu by se dalo soudit, že kniha se zaobírá hlavně osudem dnes bezesporu světoznámého fotografa Miroslava Tichého, po jehož snímcích je při aukcích a v prodejních galeriích velký hlad. Autor však věnoval více prostoru a času Jiřímu Veselskému, skrze jehož život a dílo vypráví o druhém z tvůrců. Často cituje z Veselského básní, jež byly součástí dopisů, které od něj dostával. Od Tichého nalezneme v knize několik raných kreseb a fotografií, které ho později tak proslavily. Typograf Martin T. Pecina jednu z nich použil na přední desku knihy a doplnil ji Veselského verši, které v sobě mají erotické motivy jako Tichého slavné „amatérské“ fotografie. Životy obou kyjovských rodáků se u Oliče prolínají, rok po roku, období za obdobím. Autorova literární pouť obhlédá první malířské pokusy Miroslava Tichého, básnické prvotiny Jiřího Veselského, jejich umělecký vývoj se všemi ranami, které utrpěli (a rozdali), a končí smrtí obou umělců, stejně jako odchodem filozofa, historika a esejisty Zdeňka Vašíčka (1933‒2011), jenž dal Jiřímu Oličovi na počátku 90. let podnět k napsání knihy. Sám „totiž zamýšlel“, vysvětluje Olič, „vydat knižně sborník, jehož autoři by zpracovávali témata ryze kyjovská, ale nikoliv úzce regionální“.
Je dobře, že autor Vašíčkovu výzvu vyslyšel a že, tak jako u jiných svých prací, dokázal syntetizovat velké množství informací a poznatků do zajímavého příběhu. Je napsán tak, že by bylo možné vytvořit podle něj scénář filmového dokumentu. Ostatně ten ze čtenářů, jenž někdy nějaký scénář psal, bude mít možná chuť si na okraj stránek dělat poznámky a kreslit skici případných kamerových záběrů. Jiří Olič umí vyprávět a udržet čtenáře v napětí. Jeho biografie netrpí, tak jak to někdy bývá, postupnou ztrátou energie a není nostalgická. Naopak. Přestože se autoři svým životním stylem vymykali společenským normám před rokem 1989 i po něm, vyzdvihuje Olič především hodnotu jejich tvůrčí práce, která byla dlouhou dobu nedoceněná a v obecném ohledu i málo známá. To platí u Jiřího Veselského, jehož poezie vycházela v bibliofilských tiscích, kolovala v samizdatech a byla součástí jeho dopisů přátelům a nakladatelským redaktorům, i u Tichého kreseb a fotografií, tehdy téměř neznámých. Ne že by o Tichém a Veselském nikdo nevěděl, to se nedá říct. V době bez internetu a elektronických médií a také kvůli režimu a jeho nakladatelské politice byl dosah jejich díla omezený. Věhlasu některých svých moravských a českých kolegů (Milana Kundery, Vítězslava Nezvala, Bohuslava Reynka, Jakuba Demla či Františka Drtikola) za svého života nedosáhli. Je však otázka, zda o to vůbec stáli. Oficiální umění té doby, od časů sorely po poslední záchvěvy normalizačního literárního vkusu, odmítalo, netisklo a zakazovalo autory i mnohem známější. Je pravděpodobné, že by o obou umělcích bylo slyšet daleko víc, kdyby se po roce 1948 nedostali k moci zločinci z povolání. Možná by jejich umělecký osud vypadal jako osud Charlese Péguyho, Francise Jammese, Ernesta Psichariho či Suzanne Renaud. Jejich dílo by se z regionálního stávalo národním a v překladech, výstavách (u Tichého) a odborných i popularizačních studiích pak světově známým. Jenže literární historie žádné kdyby a možná nezná. Tím spíš je Oličova rehabilitace Veselského a Tichého díla důležitá. Je to rehabilitace umělecká, ale rovněž i etická; představuje totiž oba autory jako lidské bytosti s jejich sny, radostmi i prohrami a nejen jako dva podivíny, které společnost nebrala příliš vážně. Je třeba připomenout, že příklady podobného literárního vzkříšení u nás existují. U Andreje Stankoviče, jenž uváděl do veřejného prostoru již poněkud zapomenuté Dobré dílo Josefa Floriana. U Jaroslava Meda, píšícího o autorech křesťanské orientace první republiky a poválečného období. Nebo u Daniely Iwashity, která se věnuje redigování díla Jakuba Demla, jehož měl Jiří Veselský v oblibě, o němž psal a se kterým se rovněž setkal.
Kromě samotné historie kyjovských rodáků, která je vystavěna na precizní faktografické práci, mě na Oličově knize nejvíc zaujala snaha demytizovat oba autory. Dva staří pánové, kteří rezignovali na „běžný“ způsob života a stali se, řečeno s básníkem a grafikem Bohuslavem Reynkem, tak trochu blázny ve své vsi, což u Tichého, často hospitalizovaného na psychiatrických odděleních, platilo někdy doslova. Zvlášť Mirek Tichý připomínal svým životním stylem a outfitem prokletého básníka člověka bez domova nebo účastníka legendárního Woodstocku ze srpna roku 1969. Jenže zdání klame. Pod touhle slupkou bylo to podstatné, co se – u obou – výrazně vepsalo i do jejich tváří. Podívejte se na jejich černobílé fotografické portréty. Vydají za mnoho slov. Jednu skutečnost nelze upozadit ani minout; oba umělci byli svým způsobem opravdu outsidery, avšak jak vysvítá z Oličovy studie, věc je složitější. Zatímco Jiří Veselský s Miroslavem Tichým měli alespoň nějakou možnost seberealizace, mnoho jiných umělců, vědců a tvůrčích lidí nemohlo dělat vůbec nic. Buď seděli v komunistických kriminálech, nebo odešli do exilu, kde se ke své původní profesi už nevrátili, anebo prostě z mnoha důvodů rezignovali na to, co uměli. Pokud se čtenář podívá na realitu tímto pohledem, který v sobě má i zorný úhel věčnosti, nemusí mu osudy obou tvůrců připadat zas až tak tragické. V Oličově knize je tahle antinostalgie patrná. Bylo by jejich umělecké sebeuskutečnění ve svobodných podmínkách větší? Bůhví. Ani blízkost Brna nebo hypotetické přesídlení do Prahy či exilové Paříže, Londýna, New Yorku nemuselo být nutně zárukou zářivé umělecké kariéry, spíš naopak. Vždyť příběhů zmarněných existencí je víc než dost.
Oličův příběh představuje Veselského s Tichým jako věčně nespokojené duše, zápasící tu s mravním marasmem doby, tu se sebou samými, tu s prekarizovaným zaměstnáním, ve kterém šlo pouze o to se uživit. Jejich dobrovolné pozůstávání v rodném kraji jim ale přineslo dobrou míru bezpečí a pocitu, že mají kde být a že někam – řečeno s Maxem Picardem: v době člověka na útěku – patří. A je zřejmé, a to zvlášť u Veselského poezie, že i ona věčně zápasící duše vytvořila dílo mimořádné hloubky a něžnosti. A tak jako měl již zmíněný Jakub Deml svůj Tasov, Bohuslav Reynek svůj Petrkov, Josef Florian svou Starou Říši na Moravě, Zdeněk Rotrekl své Brno a Josef Sudek svou Malou Stranu, měli Jiří Veselský a Miroslav Tichý svůj Kyjov.
Jiří Olič dokázal, že být regionálním autorem neznamená být autorem druhořadým. Ostatně oba protagonisté jeho vyprávění nakonec vykročili ze svého uzavření a stali se známými. Miroslav Tichý nadto pronikl do dějin fotografie a zanechal v nich silný otisk. Vstupem do doby elektronické, do času věčného „online“, mizí hranice mezi centrem a periferií. To vytváří příležitost, aby ten, jehož dílo je atraktivní a dobré, nezůstával v zapomnění. Tuhle možnost oba autoři za svého života neměli. Jinými slovy: každý z nás čeká na svého Oliče, Meda, Stankoviče a Iwashitu. A tak jako se píše ve Francii o Janu Čepovi a ve Spojených státech o dvorním překladateli díla Robinsona Jefferse Kamilu Bednářovi, mělo by se psát – v cizích řečech – i o českých a moravských pozapomenutých autorech. Oličova kniha si říká o překlad do franštiny či angličtiny. Je otázkou, kdo by se ho se ctí zhostil a přetlumočil duchovní svět obou autorů tak, aby mu porozuměl i člověk doby postmoderní. „Je z tuhých klů / a sedmikrás / a ňadry z včel, / stýká se zas a zas / se vším co pospolu jsem neviděl.“ (Jiří Veselský: Skizzy k portrétu Mirky)
Kniha Vy neznáte Mirka Tichého... je tak trochu i o nás. O našich regionech, o našich hranicích, o našich uskutečněných i promarněných snech. Oličově knize dobře porozumí ten, kdo alespoň jednou v životě stál na hraně, anebo dokonce za hranou.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.