Nakladatelství Kniha Zlín přichází se severskou knihou, která se nepodobá ničemu, na co jsme u současné produkce skandinávských literatur zvyklí – nejedná se o detektivku či thriller ani o román tematizující mezilidské vztahy, o humoristický počin s agilními staříky ani o nápaditou dětskou knížku, která nezná žádná tabu. Vlčí ostrov (Ulveøya, 2015) je meditativní cestopis rozdělený do tří částí, v němž se čtenář spolu s autorkou vydává poznávat stejnou měrou život v kanadské divočině jako zákoutí lidské duše. Patrně jediným podobným severským dílem je Jít (Gå, 2006, č. 2010) Tomase Espedala, jehož texty jsou však filozofičtější a výrazně stylisticky propracovanější.

Norská spisovatelka Lajla Rolstadová (*1978) debutovala gotickým románem s hororovými a punkovými prvky Nekronauten (Nekronaut, 2009), plným záhadných událostí a groteskních úmrtí. Druhou knihou Vlčí ostrov mnohé překvapila. Změnila nejen téma a žánr, i atmosféra je zcela jiná – poklidná, světlá a svým způsobem harmonická, přestože se autorka do Kanady vydala, aby se postavila čelem sklonu k depresím, který jí diagnostikoval lékař. Žádné další tituly zatím nenapsala, její literární vývoj je otevřený.

Vlčí ostrov je nepokrytě autobiografický. Vše sledujeme očima hrdinky, díky přítomnému času bezprostředně, jako by se děj odehrával právě teď. Své zážitky a myšlenky líčí bez příkras a nemáme důvod k podezření, že něco proběhlo jinak, než se v knize tvrdí. Vše působí přirozeně až všedně, ale zároveň se autorce podařilo do textu propašovat určitou lyričnost; přestože se celá kniha skládá v podstatě jen z popisných pasáží a vnitřního monologu a takřka v ní chybí přímá řeč, čtení příjemně plyne. „Je tu ticho, úplné ticho. Chodím od jednoho stavení ke druhému a zatápím v kamnech. Pak vyšplhám po strmé stezce vedoucí svahem hory přes spadlou kládu až k horní jurtě, odkud je výhled na moře. Jurta má vlastní kůlničku i se sekerami, štípu dříví.“

Výše řečené platí pro první a z velké míry i pro třetí část knihy, které mají hodně společného, především téma pobytu na samotě v divočině a s ním spojených každodenních úkonů, jež se od městského života notně liší. V prvním oddíle pracuje Lajla jako správkyně kempu, jenž sice funguje jen v létě, ale v zimě se o celý areál také musí někdo starat a vytápět ho, ve třetím zase pečuje o dům a pozemek svých přátel, kteří odjeli na delší dovolenou. Kromě popisu běžných činností se autorka zamýšlí i nad různými životními otázkami a vlastními pocity, nejvíc zřejmě zaujme přemítání o strachu, s nímž člověk, nejen v divočině, musí žít. Značný prostor poměrně nevtíravě věnuje též svému tápání v lásce a pokusům nalézt a udržet si spřízněnou duši.

Prostřední část, v níž se co chvíli přesouváme z místa na místo a která se tak brzy mění v pouhý výčet lokalit, kvality zbylých dvou zcela postrádá. Z textu se vytrácí poetičnost, autorka těká od tématu k tématu, od setkání s indiánem-bezdomovcem k výběru auta a mnoha dalším. Jednou z mála zajímavých informací je, že rukopis pokračování Nekronauta norské vydavatelství odmítlo a že Lajla mohla svou druhou cestu do Kanady uskutečnit jen díky tomu, že slíbila napsat cestopis a od nakladatelství obdržela zálohu. I pod vlivem této informace se jen stěží lze zbavit dojmu, že druhý oddíl zařadila především pro zvýšení počtu stránek.

Srovnání Vlčího ostrova s díly Jacka Kerouaca či Jacka Londona, jak je kniha v médiích často propagována, je podle mého názoru notně přehnané. Tak vysoké literární ambice toto dílo jednoduše nemá. Téma a atmosféra nicméně dělají z Vlčího ostrova ideální text pro podzimní výletování a nenásilné přemýšlení nad člověkem a přírodou.