Hrníček, který se nafoukne po nalití horké tekutiny; speciální počítačová myš, která změnou svého povrchu signalizuje uživateli, že už před počítačem sedí příliš dlouho; interaktivní stínidlo lampičky, které mění tvar a rozvíjí se jako květina v závislosti na množství hluku v okolí; zdi se zabudovanými optickými vlákny, které mohou přenášet světlo i promítat obrazy vnějšího světa. To je jen několik prvků přicházejícího světa, který ve své knize Media life. Život v médiích předestírá profesor mediálních studií na Amsterdamské univerzitě Mark Deuze (*1969). Ve svých knihách se zabývá dopady nových médií na každodenní život jednotlivce v globalizované společnosti a stejně tak je tomu i v této jeho první knize přeložené do češtiny.

Sám autor by přitom takovou formulaci zřejmě zpochybnil: podle něj jsme totiž již dnes natolik ponořeni v médiích, natolik v nich žijeme, že pojímat tyto technologie jako něco, co je vůči nám vnější, je zastaralé. V našem světě jsou totiž natolik všudypřítomná a samozřejmá, že postupně mizí „z našeho aktivního vědomí a stávají se neviditelnými“. Případně metaforicky tvrdí, že se dnes sami „stáváme médii“. Jsou naším novým domovem, který si každý po svém zabydluje: ať už formou osobně zvoleného vyzvánění mobilního telefonu, pouzdra mobilu šitého na míru, nebo prostřednictvím vlastního spořiče obrazovky. Díky tomu může být náš styk s nimi citovější, důvěrnější a plný různých netušených významů.

Autor přitom uvádí i některé potenciálně negativní faktory našeho stále užšího spolužití s těmito stroji, kterým dává i originální názvy jako „infoobezita“, „multifrenie“ nebo „netpornová“ společnost. Celkově ale tuto sílící symbiózu líčí s mírným optimismem: podle něj přese všechno lze v médiích naplno prožít krásný a zodpovědný život. Například internetové seznamky nám v digitálním věku pomohou převzít kontrolu nad svým milostným životem. Registruje sice touhu mnoha jednotlivců šířit detaily o svém životě po internetu, což vykládá jako projev současného přesvědčení „Jsem známý, tedy jsem“, které spojuje s prastarou touhou po uznání. Současně ale nadějeplně dodává, že nová média povzbuzují sebevyjadřování, jež usnadňuje utváření vztahů na jiném, hlubším, hodnotovém základě. Celkově si od života v médiích slibuje vznik participační kultury, ve které soutěžení ustupuje spolupráci. Tedy kultury, která bude výtvorem každého z nás a splní sny mnoha avantgardních umělců, protože v ní sebevědomým a tvořivým umělcem bude každý: „Umělecké dílo budoucnosti bude výtvorem života žitého naplno.“

Deuze se ve své brilantně napsané knize odvolává na úctyhodné množství klasických literárních a filozofických děl, ale i na zcela nedávné průzkumy a teoretické koncepce. V jeho nápaditém textu tak narazíme na avatary, Boha, zombie, ale také inforgy, obývající odlišné „mediatopy“. Autor si přitom uvědomuje tvrdou realitu a ví, že nemalá část světové populace dnes zápasí s nedostatkem elektrické energie i základních životních potřeb a k životu, jak jej popisuje, mají tito lidé zatím na míle daleko. Tento detail ale zůstává na okraji jeho zájmu. Vůbec tedy například neuvádí pro něj snad příliš přízemní fenomén plateb prováděných prostřednictvím mobilních telefonů, který se rozvíjí zvláště v Africe či obecně tam, kde je založení bankovního účtu a – pro nás běžné – vlastnictví kreditní karty pro většinu lidí nedosažitelnou metou. Deuze je oproti tomu zcela soustředěný a zahleděný do svého ideálního světa zodpovědných a tvořivých občanů, kterým blackout v životě nehrozí, kteří bravurně zvládají moře informací, jež se na ně z internetu valí, a kteří rádi, nesobecky a dobrovolně spolupracují s ostatními. Je to vize v hromadném měřítku zřejmě utopická, ale přesto lákavá i podnětná – a v jistých menších komunitách snad také částečně uskutečnitelná.