Kniha Daniela Petra Straka na šibenici je v soudobém kontextu když ne výjimečná, pak jistě neobvyklá. A to hned z několika důvodů – možná i proto k sobě v poměrně krátké době přilákala pozornost hned několika recenzentů (Erik Gilk, Vojtěch Němec, Dominik Melichar, Jan Krajčirovič aj.), o jejichž postřezích a závěrech bude průběžně ještě trochu řeč. Vezměme to však popořádku: v čem ona neobvyklost spočívá?

Za prvé ve značné intertextualitě, či spíše – módním termínem – v intermedialitě, na níž je text založen. Ještě přesněji: v nebývalém, až nadměrném množství přímých i nepřímých odkazů na jiná, více či méně známá literární a zejména výtvarná díla, počínaje hned titulem. Ten připomíná pozoruhodný stejnojmenný obraz Pietera Bruegela, který má být podle všeho pro hlavního hrdinu, respektive pro naši čtenářskou interpretaci, stěžejní – jako návratný motiv se v ději průběžně připomíná, vstupuje do příběhu jak fyzicky, tak i svým obsahem. Třebaže se vizuální reprodukce navzdory údajnému původnímu záměru součástí knihy nestala, jeho podrobná znalost není podmínkou; mnohovrstevnaté Bruegelovo dílo je v knize vícekrát popsáno a komentováno, když se s ním hlavní hrdina v různých životních situacích opakovaně potkává. Zakladatel intermediálních studií Werner Wolf v takovém případě přítomnosti jednoho díla v druhém hovoří o explicitní intermediální referenci, o jeho tematizaci; ovšem fakticky se tu spíš než o artefakt v roli hrdiny (srov. třeba Brownovu Šifru mistra Leonarda, resp. Da Vinciho kód) jedná o atraktivní referenční bod, na němž je možno efektně ukazovat vývoj a proměny hlavní postavy.

Za druhé podivný, svým způsobem výstřední hrdina. Mohla by sice padnout otázka, zda „neobvyklý“ protagonista je v literatuře, především tzv. moderní, vůbec něčím překvapivým, a odpověď by byla nasnadě. Tento, jménem Tomáš Obolecký (podle Vojtěcha Němce je toto jméno přímo „bolestínské“), je ovšem skutečně jaksi zakletý: smolař od narození, otloukánek a – jakoby ve všem a jakoby napořád – životní outsider; asi proto/protože je samotář. Krušné dětství (otec alkoholik, zmizelá matka, šikanování od vrstevníků), exponované zejména v první ze čtyř částí knihy, je příčinou mnoha komplexů a celoživotních traumat, tím spíše, že Tomáš je odmalička abnormálně inteligentní. S postavou-vypravěčem v této situaci přirozeně soucítíme, nicméně vzhledem k jejímu nepřehlédnutelnému sklonu mstít se – a to třeba i na nevinných ptačích mláďatech, které ve svých šesti letech cynicky utopí – brzy pochopíme, že půjde o člověka podstatně složitějšího. Prostor pro identifikaci s ním je zúžen, spíše jej nakonec zvenčí i zevnitř jen tak pozorujeme…

Za třetí – určitý paradox; napětí, jež se dá vnímat v balancování mezi nepochybnou exkluzivitou oněch mezitextových a mezimediálních odkazů, které asi úplně nemohou počítat s běžným čtenářem, a na druhé straně zručným, veskrze civilním vyprávěním příběhu (s jednou nápadnější výjimkou v případě třetí části, časově zakotvené v přítomnosti, kdy se teprve ex post dozvíme, proč byl hlavní hrdina, ležící v nemocničním pokoji, zraněn a hospitalizován – lze přitom souhlasit s Erikem Gilkem, který tuto figuru hodnotí jako naveskrz formální, zapracovanou pouze pro efekt). Množství aluzí a zmínek o jiných dílech, které Daniel Petr do svého textu vkládá, nakonec působí poněkud artistně: jako víceméně „spolehlivá“ záruka uměleckosti, když už se samému příběhu autor neodváží věřit... Ne všechny odkazy jsou totiž funkční, od jisté chvíle se zdá, že se Petr se svojí kunsthistorickou erudovaností už jen předvádí; v tomto se shodnou všichni zmínění recenzenti a já mám týž dojem.

Kromě specifik lze však stopovat také prvky pro dnešní prózy obvyklejší, objevující se v ní častěji. Je jím třeba zasazení děje do česko-německého pohraničí, které je, podobně jako u mnohých jiných autorů a knih poslední doby (namátkou Slepá mapa A. Mornštajnové, Čichoňův Slezský román, Němci Jakuby Katalpy), teritorium značně ambivalentní, svou historií provždy předurčené a předurčující. Bydliště Tomáše Oboleckého – obec Jiříkov ve Šluknovském výběžku, inspirovaná svým skutečným předobrazem – tuto charakteristiku jednoznačně splňuje: periferie, z níž je skoro nemožné se vymanit, a zřejmě proto se tady kumulují všelijací solitéři a podivíni. K takovým kromě Tomáše nepochybně patří i vedlejší postavy románu: jeho otec, nejlepší přítel Martin (ten, pro změnu poznamenán svou úzkostlivou matkou, skončí v dospělosti v psychiatrické léčebně) a také romská dívka Jitka, s níž Tomáš zplodí dítě. Vzhledem k silnému soustředění děje na protagonistu a jeho (úctyhodné) potýkání hlavně se sebou samým však tyto postavy zůstávají pouze načrtnuté, typové. Mimoto zaznamenáváme také další z častých prvků soudobé české prózy, a sice „velké dějiny“ v podkresu – zde konkrétně normalizaci, během níž Tomáš dospívá, a také porevoluční období, kdy se zaplete do podnikání. Třebaže jsou obě etapy líčeny s mnoha obligátními atributy, Petr dějiny hybatelem osudů nečiní – Tomáš Obolecký by byl „zapikán“ i s jiným datem narození…

Sečteno a podtrženo: Straka na šibenici Daniela Petra v kontextu současné prózy stojí za zaznamenání, koneckonců i za přečtení, protože obsahuje několik přitažlivých momentů, včetně například zdařilé práce s gradací a tajemstvím. Má však i zmíněné rezervy, které brání přijmout ji pouze s nadšením…