Nakolik je naše sexualita a sexuální identita přirozená a nakolik je ovlivněna kulturou, ve které žijeme? Nakolik jsme v tomto ohledu sami sebou a nakolik se podřizujeme očekáváním společnosti i svého partnera? Těmito otázkami se zabývá sociolog a univerzitní pedagog Martin Fafejta (*1968) ve své nové knize Sexualita a sexuální identita. Sociální povaha přirozenosti. Navazuje v ní na svůj starší Úvod do sociologie pohlaví a sexuality. Kromě toho sepsal i několik sociologických prací. Pozoruhodnými texty, například o Martinu Konvičkovi, aktuálně přispívá rovněž na blog Respektu, kde sám sebe charakterizuje jako toho, kdo píše o „mužích a ženách jakéhokoliv věku a pohlaví“. Jeho nová kniha ovšem není jen o mužích a ženách, ale i o všech, které je těžké do těchto kategorií vměstnat.

Sexualitou se sociolog zabývá z hlediska historie, práva i chirurgie. Jednotlivé kapitoly propojuje téma proměnlivosti jednotlivých genderových kategorií a plastičnosti lidské sexuality. O té obecně soudí, že je sice biologická, ale není „biologicky fixována“, sexuální chování vychází z biologie, ale ne více než jiné formy chování. Naopak, právě sexuální oblast je patrně právě tou sférou, kde je „nadřazená pozice sociokulturního nad biologickým nejkompletnější“. Záleží tedy na konkrétní kultuře, jestli bude jistý fyzický akt zasazen do kontextu pedagogického, rituálně přechodového, náboženského, či bude vnímán především nebo čistě jako sexuální. A týká se to ovšem i nejběžnějších, heterosexuálních vztahů: to, jak standardně probíhají a jaká je jejich modelová podoba, se musíme učit, počínaje dětskými pohádkami ústícími v tradiční svatbu a manželství. Ještě v devatenáctém století třeba příslušníci z méně vzdělaných vrstev používali pro psaní milostných dopisů jisté předlohy obsahující vzory s řadou frází, které mohli různě sestavovat, takže v dochovaných dopisech se někdy celé pasáže doslovně opakují. Problém přitom nemusel být v tom, že by neuměli pořádně psát, ale prostě jim tento způsob vyjadřování emocí připadal nejjednodušší a nejkrásnější, učinili se na něm, jak vyjadřovat svoje city (Prostá krása: deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. Vyšehrad, Praha, 1984). Sociálními konstrukcemi jsou podle autora také kategorie jako lesbička či intersexuál, které ovšem mnoha jedincům umožňují pokusit se uniknout z kulturních stereotypů o výlučné dvojpohlavnosti. Fafejta přitom neupadá do názorových extrémů: jasně deklaruje, že třeba intersexualita je jak přirozená, tak zkonstruovaná. S intersexuálním tělem se člověk rodí, ovšem dokud toto tělo nebylo takto označeno, sociálně intersexualita neexistovala. Jako přesvědčivou ilustraci cituje výpověď člověka, který dokud neznal slovo intersexuál, nevěděl, jak se má vlastně cítit, pouze si uvědomoval, že s ním cosi nebylo v pořádku. Dnes jsou to podle autora zvláště asexuálové a polyamorici, kteří pro uchopení, pojmenování a vysvětlení svých pocitů zatím nemají slova a obecně srozumitelné příběhy.

Jestliže je dnes celkově situace pro transsexuály či homosexuály žijící v západních zemích příznivější než v minulosti, naopak heterosexuálové mají v jistém ohledu svoji pozici ztíženou. Nejistota ohledně toho, co vše je v současnosti součástí mužské a ženské role, vede k úzkosti. Následkem je nedostatek spontaneity, protože ta je produktem ritualizovaných pravidel při styku jasně definovaných identit. Současné možnosti internetového seznamování mají podle autora také svoje rizika. Setkáváme se s mnoha ženami i muži, kteří otevřeně udržují internetový vztah s více možnými partnery, což zdůvodňují tím, že si chtějí rozumně a co nejlépe vybrat. To udržuje jak je samotné, tak jejich nápadníky ve stálé nejistotě. Navíc mnozí nejsou schopni tento proces výběru nikdy ukončit a někoho si vybrat. Každý vztah, i ten virtuální, se časem rutinizuje, ztrácí na romantičnosti a nově se objevivší objekt zájmu se tak může jevit mnohem zajímavější než ten předešlý... I proto stále platí, že častěji mají sexuální styk lidé, kteří neexperimentují, ale po staru žijí se svým partnerem, než ti, kteří stálého partnera buď vůbec nemají, nebo mají vztah na dálku.

Kniha při vší závažnosti obsahuje i jisté humorné pasáže, třeba o mužských asexuálech, pro něž je natolik obtížné vysvětlit svádějícím ženám svoji identitu, že se raději vydávají za homosexuály, což ony akceptují snáze. A také postoje, které jsou nejen pro konzervativního katolíka, ale i pro většinového českého čtenáře provokativní. Především o tom, že dobré otcovství vyžaduje „špetku pedofilie“. Čímž autor rozhodně nevyzývá k pohlavnímu zneužívání dětí, ale k tomu, aby byl u mužů-otců úzký tělesný vztah s jejich dětmi přijímán stejně otevřeně jako v případě matek. Dále Fafejta tvrdí, že přibývá heterosexuálních mužů, kteří za sebou mají i homosexuální zkušenost. Mnohými kritizovaný je také koncept polyamorie, u něhož je otázkou, nakolik může být životní styl, kdy osoba žije v několika milostných vztazích, stabilní a dlouhodobý.

Celkově autor apeluje na to, abychom rozšiřovali hranice naší fantazie a dokázali si představit a připustit třeba existenci bytosti vypadající jako žena, jež je ale současně biologickým otcem. Konkrétní lidé a jejich tělesné tužby by podle Fafejty měli mít přednost před našimi abstraktními kategoriemi. Proto protestuje proti tomu, když jsou místo námi zkonstruovaných kategorií násilně upravováni lidé. Pléduje za otevřenou a pluralitní společnost, která bude uznávat množství genderových identit a na ně navázaných partnerských scénářů, do nichž nebude nikdo nucen. Což je pěkný ideál, u něhož je ale těžké rozhodnout, zda jeho uskutečnění leží v daleké budoucnosti, nebo jde o utopii. Je pravda, že dnes už zpravidla nezabíjíme netopýry jen proto, že nám tito létající savci připadají v rámci uspořádání přírody jaksi nepatřiční. Přesto v nás ale touha žít ve světě, v němž je vše uspořádané a dokonale zařaditelné, nadále je a stále bude silně přítomná.