Román Nultá hodina (Timme noll), který švédská spisovatelka, politoložka a novinářka žijící v Berlíně Lotta Lundbergová napsala v roce 2014, vzbudil ve Švédsku velkou pozornost a téměř vzápětí byl přeložen do němčiny a dalších jazyků. Příběhy tří žen – německé spisovatelky Hedwig, švédské terapeutky Ingrid a neobvykle nadané holčičky Isy – se navzájem prolínají a spojuje je osud švédské novinářky židovského původu Cordelie Edvardsonové, jež přežila koncentrační tábor v Osvětimi a které je kniha věnována.

Stěžejním tématem románu je problematika viny na různých úrovních a v různých dějinných obdobích. Otázky, kterými se Lotta Lundbergová zabývá, souvisejí s identitou ženy-člověka, s její důstojností, sexualitou a „normálností“. Etické konflikty, které líčí, nemají snadná řešení a týkají se nás všech.

iLiteratura: Všechny tři protagonistky románu se, každá po svém, potýkají s dilematem, co je úkolem ženy v životě. Má dát přednost biologicky předurčené roli matky a manželky, nebo následovat volání svého nadání a tvořivosti, bez něhož jako by její život pozbýval hlubšího smyslu?
Lotta Lundbergová: Román se dá číst například jako moderní paralela mýtu o Déméter a Persefoně. V mýtu smí nakonec Persefona pobývat v podsvětí, které se dá vykládat jako temný svět vášní a tvořivosti, vždy jen polovinu roku a pak se vrací ke své matce Déméter, symbolu plodnosti a mateřství.
Většina čtenářek při této otázce spontánně upřednostní své mateřství či partnerství a přístup Hedwig a strašlivé okolnosti, za nichž se rozhoduje, v nich obvykle vzbuzují odpor a děs.

iLiteratura: Je tato otázka skutečně tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá? Je podle vás talentovaná žena jakousi Persefonou, navěky odsouzenou ke zmítání mezi těmito dvěma těžko slučitelnými polohami? Existuje pro kreativní ženu, který chce zároveň být matkou a manželkou, nějaké uspokojivé řešení?
Lotta Lundbergová: Odpověď je stručná – neexistuje!
Člověk nemůže mít všechno. Děti, kariéra, osobní růst – všechno má svou cenu. Rovnoprávnost něco stojí. Zejména čas. Pokud chceme dosáhnout rovnoprávnosti a spravedlnosti, musí se ti, kteří jsou privilegovaní, těchto privilegií vzdát. V tomto případě jsou to muži. Zdá se, že s tím mají stejné problémy jako bohatí ve vztahu k chudým, průmyslové země ve vztahu k rozvojovým. Ženy se nikdy nebudou moci emancipovat, pokud muži nebudou ochotni podělit se s nimi o svou moc a svůj čas.

iLiteratura: Postava Isy, téměř nadpřirozeně inteligentní holčičky, která prochází pod vedením Ingrid terapií a snaží se porozumět životu pomocí vytváření Velké terapeutické hry, je jakýmsi zrcadlem, nepopsanou plochou, která čtenáři poskytuje návod pro vlastní terapii – jak se srovnat se životem a najít vnitřní klid. Měla jste to v úmyslu?
Lotta Lundbergová: Isa je moje úžasná tajná agentka. Stojí totiž před volbou, kterou Hedwig a Ingrid už udělaly. Volbou, zda dělat všechno jen pro sebe (Hedwig), nebo jen pro rodinu (Ingrid). Isa funguje jako symbolický příklad. Rozdíl mezi Isou a ostatními je ten, že pokládá otázky, kterým se ostatní vyhýbají. Mnoho švédských a německých čtenářů by jí nejraději stanovilo diagnózu. Například švédští kritici, intelektuálové, byli toho názoru, že je příliš provokativní číst o mladé ženě (Ise), která dokáže prohlédnout skutečné motivace jejich rozhodnutí a jejich ubohá omezení a prohlásí, že císař je nahý. Isa je moje odpověď na Pipi Dlouhou punčochu. Knihy o Pipi byly po dlouhou dobu také cenzurovány, protože takhle se holčička zkrátka chovat nemůže!
Reakce na postavu Isy by samy o sobě vydaly na sociologickou studii. Ani v moderních dobách jsme se ještě nedostali dál. Bohužel.

iLiteratura: V knize se objevuje poněkud záhadná postava mladé aristokratky Irene von Dörfer, která Hedwig nějakou dobu doprovází na její pouti a která je pozoruhodná svou krásou, inteligencí a samostatností. Irene Hedwig nejprve obdivuje, ale později ji opustí, poté co hlouběji pozná její skutečnou povahu. V textu je naznačena možnost, že obě ženy k sobě pociťují erotickou přitažlivost, ta však nikdy nedojde naplnění. Jaký typ ženy má Irene představovat?
Lotta Lundbergová: Irene von Dörfer je jedna z fiktivních postav, které Hedwig potkává na své pouti do kláštera Anastasiendorf. Ji i ostatní postavy, s nimiž se Hedwig setkává, lze číst buď jako skutečné, nebo jako fiktivní. Vypůjčila jsem si je z románu Märkische Argonautenfahrt, který napsala matka Cordelie Edvardsonové Elisabeth Langgässerová. Byla to velice slavná německá spisovatelka z adenauerovské doby, která v témže klášteře zpracovávala svůj smutek nad osudem Cordelie. Přitažlivost, kterou k sobě ženy cítí, lze interpretovat jako zamilovanost do vlastního výtvoru. Kým bych se mohla stát, kdyby…

iLiteratura: Klášter Anastasiendorf, o kterém v knize píšete a který je jakýmsi ohniskem, kde ženy nacházejí vytoužený klid, skutečně existuje. Jak jste došla k rozhodnutí strávit nějaký čas v klášteře? Ovlivnil tento pobyt nějak významně vaše vidění světa a života?
Lotta Lundbergová: Přišla jsem do Německa jako rozmazlená, pohodlná a nezkušená Švédka a nesmírně mě zasáhlo, jak Němci zpracovávají svou vinu a minulost. V jednom okamžiku toho na mě bylo moc a začala jsem hledat odpovědi na existenciální otázky, které si lze odvážit položit v Německu, ale kterých se veřejná debata ve Švédsku stěží kdy dotkne. Objevila jsem klášter a cítila jsem se v něm jako rostlina ve skleníku, podporoval můj růst, přestože nejsem katolička. Pobyt v něm byl povzbuzující a inspirující. Pomohl mi překonat krizi, jež byla spíše filozofické než osobní povahy. Stále ještě tam občas jezdím a modlím se tam. Modlitba je pro mě totéž co tvoření. Když píšete, nemůžete vždy mít naprostou kontrolu nad tím, co vytvoříte. Občas se přihodí cosi nečekaného, většího než já.

iLiteratura: Píšete další knihu? Jak vůbec došlo k tomu, že jste začala psát? Zkoušela jste žít svou tvořivost i jiným způsobem?
Lotta Lundbergová: Od chvíle, kdy Nultá hodina vyšla v Německu a ve Švédsku, se věnuji mnoha zajímavým projektům a čtením. Zabírá mi to skoro všechen čas. Ale dostala jsem nový nápad. Prozatím je to jen hrubý náčrt. Už znám CO a ŽE, ale dobrý román je víc než odpovědi na jednoznačné otázky. Musí obsahovat i PROČ a JAK a je potřeba, aby našel svůj rytmus a podtext, musí v něm kolovat osobní zkušenost, která vyústí ve zkoumání existenciálních dilemat. Ještě nějakou dobu bude trvat, než bude námět tak bohatý, abych ho napsala, prozkoumala jeho hloubku a zveřejnila ho.
Psala jsem už v dětství, vydávala básně o lásce (haha) v časopisech pro dospívající a zasílala jsem i rozčilené čtenářské dopisy do bulvárních novin. Spolupracovala jsem i s dětskou rubrikou, která v nich vycházela.
Spisovatelství jsem ale začala brát vážně až poté, co jsem napsala tři romány. Tvrdit, že chci být spisovatelkou, pro mě bylo, jako bych řekla, že chci získat první místo na Festivalu šlágrů nebo se stát profesionální hokejistkou. Ten titul mi musel udělit někdo jiný.
Moc ráda tančím. Měla jsem období, kdy jsem se věnovala malbě a improvizačnímu divadlu. Ale psaní je oblast, kde můžu být nejtajemnější, můžu se mu věnovat, aniž by tomu někdo přihlížel nebo se mi do toho pletl. Je to pro mě volný prostor a vzpoura zároveň.