Z okna mojí kuchyně si občas hraju s potulnou kočkou hru na pánaboha. Pokaždé, když ji vidím, tak jí házím z mého nebe ze třetího patra různé dobroty, které nejspíš nepatří do jejího běžného jídelníčku (šunku, párky, smaženou rybu atd.).

Netuším, jestli ve mě věří, jestli se ke mně modlí a co soudí o mojí existenci nebo neexistenci, ale určitě přijala svátost chodníku za mým domem. Když se podívám z okna, tak ji vidím celkem často, jak klidně čeká v poloze „sedni!“ jako pes. Sem tam se zvedne hlavu vzhůru.

Potkal jsem ji několikrát na zemi, když vynáším odpadky, a pokoušel jsem se na ni mluvit, ale jakmile se přiblížím, blesku rychle zmizí. Hlupačka!

Včera večer jsem stál u okna a několik minut jsem ji sledoval, jak běhá za nějakými papírky vířenými větrem. Tak pěkně si hrála podle svých pravidel, že mě napadlo, že by to byl učiněný hřích, kdybych ji vyrušil shozením kusu masa z nebes.

Cestující

Vzbudí se ve čtyři ráno a řekne: „No vida, vzbudil jsem se!“ Oblékne se a řekne: „No vida, oblík jsem se.“ Když ho člověk zaslechne ze své vyhřáté postele, tak mu to jde na nervy. Komentuje každý pohyb, každé gesto, kromě pokřižování před ikonou, které je tak tak rychlé, že spojené prsty opíšou spíše pomyslný kruh kolem hrudi než svatý symbol víry. Takže ho člověk nikdy neuslyší, jak říká: „No vida, modlím se!“ Akorát si ho může představit, jak to komentuje. S hlavou skloněnou zamumlá během několika vteřin jakousi omluvu: „Panebože, pomodlil bych se déle, ale ujede mi vlak!“ Sní něco v poklusu, pak se podívá na hodinky a odchází se slovy: „Vrátím se večer.“ Zabouchne za sebou dveře a hlasitě si odkašle, jakoby zkoušel prstem tmu, jestli v ní není ještě někdo, s kým by mohl jít až na nádraží.

„Teď je to luxus,“ řekl by. Předtím tam bylo bláto až po kolena. Až k silnici, což jsou tak čtyři kilometry, se nedá dojít jinak, než v holínkách. Zažil také doby, v začátcích svých cest, že nebyly položené ani můstky přes strouhy. „Teď je to luxus. Mám silnici až k vratům!“ říká. Dokonce mu až k vratům jezdí autobus, ale většinou těch osm kilometrů k vlaku chodí nejraději pěšky. Měsíční jízdné na autobus stojí téměř polovinu jeho měsíčního platu. „Chodit pěšky je zdravé,“ dodal by.

Dnes není venku nikdo. Postavili silnici, zavedli autobus, ale cestující zmizeli. Za Ceaușesca například jich bylo přes deset. Potkávali se na kraji vesnice, poznávali se ve tmě podle pískání. Každý měl svůj zvláštní způsob hvízdání. „Poslouchej. To je Marin!“ Takhle se sešli za pochodu. Teprve, když se rozbřesklo, zjistili přesně, kolik jich je.

Dneska je však sám. Pospíchá z obavy, aby mu neujel vlak. Má svůj vlastní rytmus, takový zadržovaný běh, kdy se zdá, že jde, ale on ve skutečnosti běží. Svým hopkavým krokem tak ujde těch osm kilometrů a přitom přemýšlí. Jen Pánbůh ví, na co myslí. Nikdy o tom nemluví. Když hovoří, vyslovuje přesné věty s konkrétním sdělením. To proto, že jeho problémy jsou velmi konkrétní. „Odkud/jak seženu peníze na tu a tu věc?!“ například. Když nevidí konkrétní řešení, stručně to uzavře: „Nech to být, nějak si poradíme!“ Ani za nic z něj člověk nevytáhne názor na nějakou metafyzickou záležitost. Ne že by taková dilemata neměl. „Na světě je už tak dost mrzutostí, takže by nebylo k ničemu, kdyby člověk vyjevoval své skryté myšlenky,“ jako by říkalo jeho mlčení.

Když se vlak zastaví na nádraží, rychle se mrkne, ve kterém vagonu je průvodčí, a nastoupí na druhém konci vlaku. Až do přestupní stanice se k němu nedostane. Pak vystoupí na následující stanici a znovu obejde průvodčího. Koupí si lístek jen, když chodí „kontrola“. Když mu nestihne ten lístek cvaknout, říká naštvaně: „Zbytečně jsem si koupil lístek!“ Ne že by mu dělalo nějaké zvláštní potěšení šidit dráhy, ale měsíční zpáteční lístky by vyšly na čtvrtinu jeho měsíčního platu. Takže raději jezdí „načerno“ nebo uplatí průvodčího. Ten se nezlobí. „Vydělává si tak na chleba.“ Od vstupu do Evropské unie jsou průvodčí kontrolováni, kolik mají peněz na začátku a na konci směny, ale to není problém. Jede s ním manželka nebo dítě, aby vybral „mýtné“ od cestujících. Takhle nejenže má stálý plat, ale i „zaměstnance“, kteří si díky němu vydělají.

Když je ve vlaku místo, posadí se, opře loket o kolena, složí hlavu do dlaní a na minutku si zdřímne. Někdy jen tak sedí a nespí, ale předstírá spánek, aby ho průvodčí minul. Když dojede do Jasů, jde pěšky dva-tři kilometry do práce. „Chodit pěšky je zdravé.“ Nerad utrácí peníze za hlouposti. Někdy se mu podaří, že neutratí víc než deset lei za týden. Jídlo má z domova.

Pracoval po celých Jasech. Snad ani neexistuje ulice, kde by člověku mohl ukázat aspoň jeden dům, kde nepracoval. Účastnil se stavby různých budov. „Dělal jsem i dvě univerzity,“ chlubí se rád žertem. Má asi pět profesí. V podstatě kdyby mu člověk dal materiál, plán a čas, mohl by postavit dům i sám, od základů až po střechu, od schodiště až po kachličky v koupelně a dlažbu na chodbě. Po revoluci dál pracoval pro svého bývalého šéfa, který si založil vlastní stavební firmu. Platí mu minimální mzdu, ale je to hodný člověk, „dobrák od kosti“. Někdy mu dá volno na práci na poli a přitom má svoje zaměstnání jisté. Jinde by ho už nikdo nezaměstnal. Ještě mu chybí devět let do důchodu, o kterém sní jako o dovolené v ráji. Je přesvědčený, že „ti nahoře“ schválí zákon, aby mohl jít na odpočinek o něco dřív.

Převlékne se do montérek, dá si čepici na hlavu a pracuje: malta, kachličky, schody, mozaika, atd. A téměř pořád mluví. Konkrétní věci: „Potřebujeme ještě cement! Dneska dodělám tenhle pokoj! Kachličky se drolí! Viděl jsi včerejší zápas!? Mám dvě skvělé děti!“ atd. Po osmi, někdy deseti, hodinách si svlékne montérky a znovu vyrazí svou hopsavou chůzí, tím zadržovaným během, který vypadá, jako by šel, když ve skutečnosti běží. Aby mu neujel vlak. Stejné triky s průvodčím i cestou zpátky. Jednou vlak zastavili uprostřed polí vojáci s válečnými puškami a vlčáky, aby zkontrolovali lístky cestujících v přeplněném vlaku. „Byl jsem jediný, který unikl!“ chlubí se poté, co vyskočil z jedoucího vlaku, obelstil vojáky a psy a utekl přes pole. I teď je hrdý, jako by přežil bitvu u Stalingradu.

Těch osm kilometrů nazpět se obvykle dostane nějakým dopravním prostředkem: na voze, autem, na valníku. Chodit pěšky je zdravé, ale všeho moc škodí. Doma sní něco v poklusu a jde pracovat na dvůr. Přitom komentuje každý pohyb: „Spočítal jsem slepice! Ta rezavá se asi zbláznila. Uložila se na spaní do pilin. Nařezal jsem dřevo na zítra!“ atd. Pak se stáhne domů, ještě se dívá na věčnou TVR 1 a s manželkou se baví o tom, jak sehnat peníze. „Nech to být, nějak si poradíme!“ Převlékne se. „Já už jdu spát. V noci odcházím, v noci se vracím!“ V 11 zhasne světlo a zaleze si do postele, ale předtím ještě nakreslí pomyslný kruh kolem hrudi a s hlavou na pár vteřin skloněnou zamumlá jakousi omluvu: „Panebože, modlil bych se víc, ale zítra ráno vstávám ve čtyři!“

Už čtyřicet let – s výjimkou dovolených, neplaceného volna a státních svátků –, tak nějak vypadá pracovní den mého tatínka…

A já se zabývám literaturou!