Simon Mawer, britský spisovatel a učitel biologie žijící od roku 1977 v Itálii, vydal svůj první román Chimera (Chiméra) v roce 1989 a již ten se dočkal úspěchu ve formě literární ceny McKitterick Prize. Mezinárodní úspěch pak zaznamenaly jeho romány Mendelův trpaslík z roku 1997 (Mendel’s Dwarf, česky 2012), Jidášovo evangelium z roku 2000 (The Gospel of Judas, česky 2014) a Pád z roku 2003 (The Fall, česky 2013). Opravdovým mezinárodním bestsellerem se však stal román Skleněný pokoj z roku 2009 (The Glass Room, česky 2009). Tento román, zařazený v roce 2009 mezi finalisty Man Bookerovy ceny, má navíc zvláštní vztah k českému prostředí, jelikož v něm autor zpracovává z velké části fiktivní příběh brněnské vily Tugendhat a jejího architekta Ludwiga Miese van der Rohe. V roce 2012 autorovi vyšel další román Dívka, která spadla z nebe (The Girl Who Fell From the Sky, česky 2012), v němž se opět zaobírá tematikou druhé světové války. Loni v červnu vyšlo volné pokračování tohoto románu pod názvem Tightrope, které právě jako Provazochodkyni vydalo v překladu Filipa Hanzlíka nakladatelství Kniha Zlín.

Dívka, která spadla z nebe je román zasazený do období druhé světové války a vypráví příběh bilingvní Marian Sutrové, napůl Francouzky a napůl Angličanky, která je po intenzivním speciálním vojenském výcviku v pouhých dvaceti letech v roce 1943 vysazena ve Francii. Tam má v rámci odbojového hnutí pomoci své platonické lásce, významnému fyzikovi, aby se bezpečně dostal do Anglie a podílel se na vývoji atomové bomby. Tento riskantní úkol sice Marian splní a zůstává ve Francii, ale brzy je zatčena gestapem. Právě tam na příběh navazuje Mawerův nejnovější román Provazochodkyně. Marian se na sklonku války dostává zpět do Anglie a v hlavě se jí stále honí strašlivé vzpomínky na zatčení, výslechy, mučení a následné uvěznění v německém koncentračním táboře, avšak stojí před ní snad ještě těžší úkol, než s jakým byla vysazena ve Francii – musí se zařadit zpět do běžného života. I když se velmi snaží – najde si práci v knihovně Britsko-francouzské mírové unie, obnovuje kontakty se svou rodinou a navazuje vztah s budoucím manželem –, selhává. Cítí se neschopná vést po svých zkušenostech běžný život, na ten totiž není vycvičena. V rozhovoru se svým bývalým velitelem válečné operace o sobě říká: „Nic pořádného ale neumím, tedy kromě cizích jazyků. A taky umím zabíjet.

Celkem pozoruhodná kvalifikace pro dívku, které ještě není ani třiadvacet.“ Mezitím v poválečném světě vzrůstá nevraživost a naplno propukne studená válka mezi zpustošeným Západem a stále komunističtějším Východem. Mawer velmi dobře vystihuje tehdejší ponurou atmosféru, plnou pochyb a nedůvěry, kdy se světové mocnosti horlivě snažily vyvíjet stále modernější a ničivější zbraně, aby mohly svého nepřítele držet v šachu. Přesně v té době se Marian opět zaplete do nebezpečné akce, ve které se tou nejcennější zbraní stává informace, a ve snaze ochránit bratra se opět stává tajnou agentkou balancující na velmi tenkém laně mezi umírněnějším Západem a poněkud hrubějšími praktikami východního bloku.

Mawer, který si jako náměty pro své knihy často vybírá historicky významná témata či alespoň zasazuje příběhy do důležitých dějinných období, sáhl po této berličce i v románu Provazochodkyně. S romány s válečnou nebo poválečnou tematikou se zvláště v posledních desetiletích roztrhl pytel, autoři sázejí na to, že již samotné historické prostředí knihy přitáhne velký okruh čtenářů. Navíc se jim tak velmi dobře konstruuje příběh plný zvratů, napětí, boje dobra se zlem, což samozřejmě přispívá k celkové čtivosti a efektnosti knihy. Jen hrstce autorů se však podaří napsat knihu opravdu kvalitní, jež by nepůsobila kýčovitě a zbytečně se nepodbízela čtenářům. Mawer, podobně jako například loňský nositel Pulitzerovy ceny Anthony Doerr za román Jsou světla, která nevidíme, patří k těm autorům, kterým se to celkem úspěšně daří. Recenzentka The New York Times například na Provazochodkyni nejvíce oceňuje její čtivé tempo, spoustu nečekaných zvratů, ale především autorovu práci s postavami, a poukazuje na to, že jeho postavy jako by nebyly jen součástí nějakého osudového soukolí, ale jsou aktivními strůjci vlastního osudu.

Hlavní hrdinka Provazochodkyně Marian Sutrová je patrně nejzajímavějším prvkem románu. Mawer ji zobrazuje jako superhrdinku, která je schopna zvládnout jakýkoli úkol, nezalekne se nebezpečí a dokáže přestát děsivé podmínky – vysazení ve válečné Francii, zatčení, mučení, uvěznění v koncentračním táboře, psychický nátlak ze strany sovětské tajné služby i následný únos. Navzdory svému hrdinství však Marian působí jako mladá nerozvážná, nestálá, nedůvěřivá žena, která není schopná navázat hlubší vztah se svým okolím a ve skutečnosti si je sama sebou dost nejistá a nedokáže se zařadit do šedi každodenního života. Když se totiž čtenář s hrdinkou blíže seznámí, patrně nabude dojmu, že jediné potěšení Marian Sutrové je právě ona nebezpečná chůze po laně a sexuální styk s nemalým počtem milenců. Od začátku knihy tak čtenář tuší, že hrdinka je se svou ctižádostivou povahou a touhou po dobrodružství odsouzena k nesnadnému životu, plnému vypjatých situací a zklamání. V tomto ohledu bychom Mawera mohli označit za fatalistu, ostatně jak to o sobě přiznává v rozhovoru pro Radio Praha v souvislosti s románem Skleněný pokoj: „Ano, mám pocit, že v určitém smyslu slova jsem fatalista. Zcela určitě jsem pesimista. Myslím, že to je celkem rozumný a logický postoj.“ Stejný životní postoj lze při čtení románu postřehnout i u Marian Sutrové, a dokonce i v samotném ladění románu.

Román Provazochodkyně je podobně jako autorovy předešlé romány členěn do mnohdy velmi krátkých kapitol a každá nese příznačný schematický název. Příběh je zprostředkován z pohledu Samuela, syna přátel rodiny Sutrových, který Marian již odmala, navzdory značnému věkovému rozdílu, miluje a obdivuje. V první kapitole Samuel jako postarší penzionovaný pracovník zpravodajské služby navštěvuje osmdesátiletou Marian, žijící na sklonku života ve Švýcarsku, aby ji vyzpovídal a konečně pro sebe i pro organizaci, pro kterou pracoval, zjistil detaily jejího života za války a po ní. V následujících kapitolách se však příběh přesouvá do válečných let, aby byl čtenář alespoň rámcově seznámen s obsahem předešlého románu Dívka, která spadla z nebe. Poté následují kapitoly z let poválečných, ale sem tam autor zařazuje i „flashbackové“ kapitoly, které mají čtenářům přiblížit, čím vším si hlavní hrdinka prošla, a které mají také doplnit informace potřebné k pochopení a složení mozaiky Marianina života. Volba vypravěče možná není úplně šťastná, jelikož Samuel spíše připomíná vševědoucího vypravěče devatenáctého století. Není jasné, zda čtenářům zprostředkovává Marianin příběh právě ve chvíli, kdy mu ho hrdinka líčí, anebo zda o jejím životě a posteriori píše velmi autentický román, založený na autobiografii, kterou mu stará dáma předává na samém konci rozhovoru.

Provazochodkyně zajímavě osciluje z hlediska žánru. Čtenář má chvílemi pocit, že čte životopisný román nebo třetí osobou zprostředkované memoáry, pak zase válečný thriller a místy i psychologické drama. Autor zřejmě sází na jistotu, že kniha takto zaujme více čtenářů, kteří budou hltat stranu za stranou, aby se dostali na konec strhujícího příběhu. Ostatně patrně to je Mawerova nejsilnější stránka – dokáže si dobře zvoleným tématem, jeho napínavým zpracováním, vypravěčským umem a uhlazeným stylem vydobýt pozornost širokého okruhu čtenářů, kteří pak s očekáváním netrpělivě vyčkávají vydání jeho dalšího románu.