Fenomén gotické prózy se rozvíjel v Anglii v druhé polovině osmnáctého století, ovlivnil mnoho viktoriánských spisovatelů, včetně sester Brontëových, Charlese Dickense a Mary Shelleyové, a jeho stopy lze vysledovat i v literatuře dvacátého století a v tvorbě současných autorů. Za jeden z prvních gotických románů je tradičně pokládán Otrantský zámek (The Castle of Otranto, 1764) z pera šlechtice, spisovatele a politika Horace Walpolea. Tento útlý román obsahuje mnoho prvků, které se následně staly nezbytnou součástí žánru: záhadné nadpřirozené jevy, ztracené rodinné příslušníky, temná tajemství, krásné ctnostné dívky v nebezpečí, záludného uzurpátora či komické postavy pověrčivých sloužících. Dalšími významnými autory zlatého věku gotického románu byli Clara Reevová, Matthew Lewis a Ann Radcliffová.

Navzdory tomu, jak obrovský ohlas měly její romány u čtenářů, se o Ann Radcliffové (1764–1823) dochovalo jen málo informací, neboť se vyhýbala společenskému životu a nevyhledávala pozornost veřejnosti. Žila v bezdětném manželství s novinářem Williamem Radcliffem, s nímž podnikla mnoho cest po Evropě. Napsala sbírku poezie a šest románů, například Román hlubokého lesa (Romance of the Forest, 1791) či Ital (The Italian, 1797).

Záhady Udolfa (Mysteries of Udolpho), její nejúspěšnější literární počin, vyšly poprvé roku 1794 v Londýně. Obsáhlý román sleduje životní osudy Emilie St. Aubert, mladé dívky z urozené, ale poněkud zchudlé francouzské rodiny. Emilie si je blízká zejména s otcem, s nímž sdílí niterný vztah k přírodě a zálibu ve vzdělání a umění. Po smrti matky se s otcem vydávají na cestu do Středomoří a během svého putování se seznámí s mladým kavalírem Valoncourtem, v němž Emilie záhy nalezne zalíbení. Po otcově smrti je však Emilie nucena přebývat se svou povýšenou tetou, která ji nemá v lásce a neschvaluje její city k Valoncourtovi. Situace se ještě zhorší poté, co tetička vstoupí do manželství s podezřelým italským šlechticem jménem Montoni, který se Emilii pokouší provdat za svého přítele hraběte Morana. Aby mohl beze svědků provést své zločinné úmysly, odveze zlotřilý Ital tetičku i Emilii na svůj odlehlý hrad Udolfo, kde se to, jak název románu napovídá, hemží podivnými úkazy a tajemstvími…

Román se odehrává ve Francii a Itálii koncem šestnáctého století, ale, řečeno slovy překladatele Jaroslava Hornáta, historické pozadí zde vytváří pouze „obrysový rámec, v jehož prostoru se může volně pohybovat bujná fantazie“: „ponurá nádvoří, záhadné komnaty a tajné chodby gotického hradu, nově obydlený zámek se starým opuštěným křídlem opředeným strašidelnými historkami, […] divoké rokle i hrozivá skalní úbočí, po nichž vedou cesty poutníků, rozbouřené přírodní živly, večerní soumraky a šelestivá ticha, tajemná hudba nadpozemské krásy, kritická hodina půlnoční jako spolehlivý umocňovatel pověrečných bázní a další podobné kulisy a rekvizity tvoří i zde součást osvědčeného hrůzostrašného inventáře“ (s. 486). Emilie je pak typickou protagonistkou gotických románů – půvabná, ctnostná a poslušná dívka, jež prolévá slzy dojetí nad krásami přírody, píše verše (které se v románu čas od času objevují) a trpělivě přečká všechny strázně, aby se jí nakonec dostalo spravedlivé odměny.

Oproti jiným gotickým románům (například již zmíněný Mnich či Otrantský zámek) se v Záhadách Udolfa veškeré domněle nadpřirozené jevy v závěru vysvětlí, jakkoliv by se čtenář možná raději smířil s existencí sebefantastičtějších nadpřirozených úkazů, než aby uvěřil jejich překombinovaným „racionálním“ zdůvodněním. Jak podotýká v doslovu Jaroslav Hornát, „nyvé, uplakané scény“ v Záhadách Udolfa jsou „poplatné dobovému vkusu až za mez únosnosti“ (s. 491) a současnému čtenáři se možná budou zdát spíše úsměvné, než aby se nad nimi dojímal jako tehdejší publikum. Román je však pozoruhodným svědectvím o dobovém vkusu, který již předznamenával romantické hnutí a cenil si vznešených a dechberoucích přírodních výjevů, hlubokých prožitků a kultivovaného jemnocitu. V Emiliině výchově i zaměření na přírodu Záhady Udolfa jasně prozrazují vliv filozofie J. J. Rousseaua.

Současnému čtenáři budou možná Záhady Udolfa připadat rozvleklé a překombinované. Typická zápletka gotického románu skutečně vzbuzuje dojem, že měl autor při ruce seznam prvků, lokalit a situací, které je nutno do příběhu zapracovat, a průběžně si z něj odškrtával, aby náhodou nezapomněl na lupičskou bandu, tajemnou jeptišku či piráty (v porovnání s Lewisovým Mnichem je však děj Záhad Udolfa ještě poměrně přímočarý: ten do svého krvavého příběhu neváhal zapojit i postavu věčného žida Ahasvera a – zcela nečekaně – i španělskou inkvizici).

Nesmíme však zapomínat, že ve své době byly gotické romány žánrem průlomovým a novátorským a že z nich následně čerpali autoři, jejichž díla nejsou považována za úsměvné strašidelné historky a která čtenáře dodnes fascinují a znepokojují: Poeovy povídky, Stevensonův Podivný případ dr. Jekylla a pana Hydea, Stokerův Dracula či Carmilla jeho irského krajana Josepha Sheridana Le Fanu. Vliv gotických románů můžeme vysledovat i u temných, zasmušilých hrdinů eposů lorda Byrona či ve Scottových historických románech, plných dávných rodinných tajemství a skotských panoramat.

Významným počinem v oblasti českých překladů anglického gotického románu byl svazek nazvaný Anglický gotický román (Odeon, 1970), který uspořádal právě Jaroslav Hornát. V překladu Emanuela a Taťány Tilschových a Hany Skoumalové se v něm objevila čtyři klasická díla tohoto žánru: Walpoleův Otrantský zámek, Starý anglický baron Clary Reevové, Vathek Williama Beckforda a Sicilský román Ann Radcliffové. V roce 1971 následoval Mnich v překladu Františka Vrby a o rok později Poutník Melmoth irského spisovatele Charlese Roberta Maturina v překladu Tomáše Korbaře. Odeonskou pouť temnými hvozdy a zpustlými hrady anglofonní gotické literatury završily právě Záhady Udolfa, které vyšly roku 1978 v překladu manželů Hornátových. Tentýž překlad nyní znovu vydalo nakladatelství Leda.

Pokud bude čtenář od Záhad Udolfa očekávat strhující hororový příběh, který jej okamžitě vtáhne, bude nejspíš zklamán a knihu znuděně odloží ve třetině prvního dílu. Pokud však k románu čtenář přistoupí s vědomím, že mnohé pasáže budou mít z dnešního pohledu nezáměrně humorný účinek a bude ochoten se bavit složitou zápletkou, nečekanými dějovými zvraty, cituplnými výlevy a závěrečnými „racionálním“ vysvětlením všech zdánlivě nadpřirozených prvků, rozhodně nebude zklamán. V neposlední řadě je pak třeba podotknout, že i z odstupu dvou staletí zůstává Ann Radcliffová talentovanou vypravěčkou, jejíž nadání se plně projevuje zejména v dodnes působivých popisech přírody a pocitů extatického úžasu a bázně, které kontakt s velkolepou krajinou vyvolává v postavách.