Odpovědět na otázku po mém vztahu k tradici karaimských předků je pro mne dost obtížné, i když na druhé straně právě tato obtížnost pro mne dělá problém vztahu ke karaimským předkům natolik zajímavým, že by bylo škoda jej vyřídit prostřednictvím poukazu na nějaké snadno se nabízející souvislosti, například na analogii mezi historií polozapomenutého a vymírajícího národa s nejasnými kořeny a některými motivy v mých knížkách. Po pravdě řečeno si myslím, že takové motivy s mými karaimskými kořeny nijak nesouvisí anebo s nimi souvisí jen natolik, nakolik dědictví po předcích, které si v sobě neseme, nějakým způsobem ovlivňuje všechno, co děláme.

Obtížnost úkolu pojmenovat vztah ke karaimským kořenům spočívá v tom, že je tu na jedné straně tradice, která se hlásí o slovo už tím, že jde o několik set let trvající dějiny určitého společenství, k němuž patřily generace mých předků, avšak na druhé straně tato tradice uniká, je obtížné se s tímto společenstvím, s jeho duchem setkat a porozumět mu. Tato tradice představuje jakési prázdné, neurčitelné místo, a to hned v dvojím smyslu. Za prvé jde o společenství, které se rozpadlo v okamžiku, kdy se začalo kulturně emancipovat, a nestačilo tedy po sobě zanechat svědectví kupříkladu v literatuře, jejímž prostřednictvím by bylo možné se seznámit s životem a duchem společenství. Neznám ani jazyk a neznal ho už ani můj otec, jeho rodnou řečí byla ruština. A tak přede mnou svět mých předků vystupuje jen z vyprávění a z rodinných fotografií: z obojího vyvstává představa jakéhosi vzdušného prostoru přímořského lázeňského města zalitého slunečním světlem, představa, která více než cokoliv jiného připomíná obrazy přímořských měst, které se objevují v prózách Vladimira Nabokova. (Ostatně Nabokov na Krymu pobýval nějaký čas po útěku z Petrohradu; jeho otec tam byl ministrem spravedlnosti v krymské regionální vládě, v níž byl ministerským předsedou Karaita Solomon Krym, a tak Nabokovovy obrazy přímořských měst mohly mít docela dobře původ v jeho krymských zážitcích.) Když říkám, že mé karaimské kořeny pro mne vystupují jen v podobě světelného obrazu šťastného města u moře, neznamená to, že bych si myslel, že je to málo; takové svítící a naléhavé obrazy-sny patří k tomu nejlepšímu a nejplodnějšímu, co nám tradice mohou poskytnout. (A kdo by chtěl hledat skutečné karaimské motivy v mých knížkách, najde je nejspíš právě v těchto obrazech měst u moře.)

Karaimská tradice je poznamenána neurčitostí ještě z jednoho důvodu a tím je stále trvající nejasnost o původu etnika, o jeho vlastních kořenech a nejstarších tradicích. Slovo Karaita nebo Karaim má dvojí – náboženský a etnický – význam a mezi těmito významy je složitý a ne zcela objasněný vztah, a v důsledku toho je nejasný vztah karaimského národa jak k sousedním turkickým etnikům, tak k židovství. Otec a jeho vrstevníci se sami chápali jako turkický národ, který je etnicky blízký Tatarům, a souvislost s židovstvím byla omezena jen na náboženskou stránku společenství, avšak kupříkladu analýzy DNA z poslední doby to poněkud uvádějí do pochybnosti. Ať už je původ karaimského etnika jakýkoliv, je zřejmé, že jeho kultura vznikla smíšením různých tradic; k tomu je třeba připočíst ještě to, že v posledních generacích se Karaimové cítili ještě navíc součástí ruské kultury.

Jak už jsem řekl, v tomto dvojím smyslu (na jedné straně nedostatek svědectví, na druhé straně nejasnost ohledně původu) pro mne představuje karaimská tradice jakési prázdné místo ve světě minulosti, která se mě týká a kterou si s sebou nesu. Nemyslím si však, že by to bylo špatně, dokonce si myslím, že je to možná ten nejlepší způsob, jakým se tradice mohou zjevovat a působit. Nikdo nejsme zasazeni jen do jediné tradice, nevyrůstáme jen z jedněch kořenů, během života se setkáváme s různými tradicemi, s nimiž se musíme vyrovnat, a naše osobnost se rodí právě rozhovorem se všemi těmito tradicemi. Tradici světa, do něhož jsme se narodili a v němž jsme byli vychováni, můžeme přiznat tu přednost, že se vepsala do formování našeho vědomí dříve, a proto snad pevněji než jiné tradice, ale i ona je jen jednou z tradic, s kterými se v životě vyrovnáváme, jedním kořenem ze spleti kořenů, z nichž vyrůstají naše názory a činy. Všechna ta hesla o návratu ke kořenům a k národním tradicím obvykle znamenají jen to, že jedna z tradic, jež formují existenci, je proměněna v tvrdou normu, která zabraňuje setkáním s jinými tradicemi a rozhovoru s nimi, i když smysluplný život se rodí právě z takového nekončícího rozhovoru s různými tradicemi. Ta období dvacátého století, kdy se u nás zdůrazňoval návrat k národním kořenům, nepatřila k nejšťastnějším obdobím; jedno z nich jsem ostatně zažil ve svém dětství a vzpomínky na jiráskovsko-nejedlovské pojetí dějin a umění, které nám předkládali ve škole, nejsou příjemné.

A tak myslím, že prázdnota karaimské tradice představuje docela dobrý model, jak se vyrovnávat s jakoukoliv tradicí: pojímat tradici jako přítomnou záři nepřítomného, prázdného místa; nechápat tradici jako soubor norem, ale jako tichý hlas, kterým se ozývá jak minulost předků, kterou si v sobě neseme, tak tradice, v nichž se nám představují světy, s nimiž se během života setkáváme; nepřijímat tradice, ani je neodmítat, nechat je působit, rozmlouvat s nimi, naslouchat, co nám říkají o nás samých; nevylučovat ve jménu jedné z tradic jiné tradice; zajímat se spíše o plody, které se rodí ze setkávání s tradicemi a z jejich rozhovoru, než o kořeny jedné jediné a správné tradice. Mými předky byli nejen judaističtí Karaimové, kteří se podíleli na turkické, židovské a ruské kultuře, ale i jihočeští a moravští katolíci a podle rodinné tradice zřejmě i holandští protestanti; bylo by nesmyslné chtít mezi všemi těmito tradicemi volit jen jednu, jak to požadují hlasatelé návratu ke kořenům. Ale jak jsem už řekl, na kořenech záleží málo, důležité je jen to, co z nich vyrostlo; a snažit se v propletenci kořenů najít ten pravý kořen je hodně hloupý a nesmyslný podnik, určený předem k nezdaru. Kdyby se mě kupříkladu někdo zeptal, která ze všech těch tradic je mi nejbližší, musel bych po pravdě odpovědět, že to jsou sice úctyhodné tradice, ale bližší než všechny je mi tradice čínského a japonského buddhismu… Ostatně moje situace zřejmě není až tak výjimečná; mít jednu jedinou identitu už si možná brzy nebude moci dovolit nikdo, není-li to tak už dnes. Při tom všem se cítím i Čechem, mám rád českou plebejskost i českou ironii, odpor k patosu, skepsi a humor, který je blízký židovskému, a myslím, že tenhle český duch je nějak přítomný i v tom, co píšu (s tím není v rozporu skutečnost, že autoři, kteří mě nejvíc ovlivnili, byli buďto Francouzi, nebo Němci). A necítím, že by češství bylo nějak v rozporu s ostatními tradicemi.

Na otázku po vztahu ke kořenům dal odpověď už před sto dvaceti lety Manifest české moderny ve větě o pěti slovech: „Buď svůj a budeš český.“ K tomu není ani dnes co dodat (nebo jen to, že „být svůj“ znamená poctivě rozmlouvat s tradicemi, s nimiž se setkáváme na cestě). Buď svůj a budeš Čech, Karaita, katolík, protestant, buddhista a ateista, mystik a racionalista.

Karaimská tradice je prázdná, ale prázdné by měly být všechny tradice, měly by to být síly, které působí ve tmě a pomáhají zrání člověka, ne zákoníky, které určují, co má člověk dělat a co se mu má líbit. Někdy si představuji, že hlavním městem takového prázdného území minulosti, na jehož okraji neustále žijeme, je karaimské skalní město Čufut-Kale v krymských horách, které už přes sto let nikdo neobývá a jehož prázdnými ulicemi se honí vítr.