Mnoho současných sbírek „lidových“ pověstí vzniká velmi lehce – převyprávěním často již převyprávěných textů vybraných z různých starších sbírek. Pokud se někdo rozhodne provést práci spolehlivě a zapojí do ní výzkum v archivech či v terénu, respektuje obsah a formu svých předloh a připojí k textům komentáře a odkazy na prameny, pak je to počin hodný pozornosti. Objemná sbírka „pověstí a vyprávění“ z Jičína a okolí nazvaná Čertova kuchyně je případem snahy o právě takové ambiciózní dílo.

Jako editor knihy je uveden Pavel Hájek (*1977), jehož publikační činnost se dosud týkala především kulturně-historického vývoje domácí krajiny. Avšak již zde narážíme na nepříjemnou nesrovnalost. Editor v předmluvě píše, že sbírka vznikala více než deset let, ale zamlčuje podstatný fakt, že po většinu této doby na ní pracovali dva autoři. Tím druhým byl jičínský archeolog a folklorista Pavel Kracík (*1976), který se dlouhodobě věnuje terénnímu i archivnímu sběru a výzkumu pověstí Jičínska. Kracík odvedl velkou část heuristického výzkumu, s jehož pomocí byla sbírka sestavena. Jeho jméno na titulu chybí, neboť v této formě považoval Kracík knihu za nedopracovanou a odmítl se s ní ztotožnit. Chtěl pokračovat jak v terénním sběru, tak v rešerších starší literatury a především pak doplnit k jednotlivým látkám folkloristické komentáře. Jeho práce, která má na bohatství sebraného materiálu zásadní podíl, však není v předmluvě vůbec zmíněna. Jedinou nezřetelnou stopou zůstalo Kracíkovo jméno v seznamu jmen Hájkových pomocníků na rubu titulní strany. Trochu jasněji se pak Hájek vyjádřil na jiném místě, a to v rozhovoru pro zpravodajský web Dobré zprávy z Českého ráje a okolí (4. 6. 2015), kde o Kracíkovi říká: „Dlouhá léta byl mým rádcem, inspirátorem, ,spiklencem‘.“

Kniha je rozdělena na hlavní část s vyprávěními a na komentáře ke každému z nich. Nesporným kladem je, že texty jsou prezentovány v autentické formě – nářeční zápisy J. Š. Kubína zůstaly v nářečí, starší literární povídky si uchovaly svůj květnatý styl a zastaralý jazyk. Těžištěm celé knihy a klíčem pro výběr textů i pro obsah komentářů je snaha nalézt varianty jedné pověsti v co nejširším spektru pramenů a v co nejvzdálenějším čase. Nejstarší varianta je pak zpravidla otištěna v hlavní části, odkazy na její zdroj a na další, související prameny jsou umístěny do komentáře. Takový postup by mohl být přínosem, pokud by byla využita pramenná kritika a správně určeny vztahy mezi prameny a jejich hodnota.

Odvážným krokem, naznačeným v podnázvu formulací „pověsti a vyprávění“, je zahrnutí všech dostupných žánrů a druhů – hlavní, čtenářská část tak obsahuje lidové pověsti, literární pověsti, básně, romantické povídky, úryvky z cestovních průvodců atd. Editor píše, že tak chtěl „zachytit paměť Jičínska a jeho obyvatel co možná nejvěrnějším způsobem“. Pokud však zamýšlel sestavit smysluplný obraz z takto rozdílných útvarů, musel by je napřed správně interpretovat a od sebe odlišit. Místo toho se všemi prameny pracuje jako se stejnorodými texty. Tím dochází k jejich zkreslení a k tomu, že v hlavní části jsou otištěny některé texty, které do knihy vůbec nepatří, jiné, které jsou okrajové a měly by mít místo nanejvýše v komentářích, a naopak některé důležitější se do knihy nedostaly.

Nejvíce matoucím konceptem celé knihy je bezpochyby členění její hlavní části. Hájek se drží kapitol, jak je stanovil ve své sbírce pověstí z Jičínska z r. 1938 Jaroslav Mencl. Kapitoly jsou určeny výlučně podle míst, např. O městech a vsech (mělo by být „vsích“), O hradech, zámcích a tvrzích či O kostelích a kaplích. Čtenář se tak může domnívat, že jej čekají historické a etiologické (o vzniku míst a jejich pojmenování) pověsti, spjaté s významnějšími objekty a lokacemi. Když pak začne číst první oddíl O městech a vsech, setká se místo toho s eklektickým výběrem textů: nábožensky akcentovaná povídka o znesvářených zemanech – zlém pohanském a dobrém křesťanském –, napsaná středoškolským katechetou Josefem Nedvídkem (v knize uveden jako „P. J. Nedvídek“, což může být zavádějící, neboť P. není jméno, ale zkratka titulu pater); tři autentické pověsti zapsané v nářečí J. Š. Kubínem – dvě démonologické o čertu u muziky zahnaném modlením a o čtení v černé knize kouzel a jedna parodická o chrobákovi v krabičce věnovaném sedlákovi namísto diblíka; Bohuslavem Balbínem zapsaná pověst o revenantovi – jičínské sebevražedkyni, která se zjevovala u svého domu, dokud kat nezneškodnil její exhumované tělo; pověst o zvonění proti mračnům spolu s humorkou o muži, který se snažil s pramalým úspěchem rozhánět mračna kloboukem; literární balada z časopisu Lumír, zpracovávající mezinárodní lenorskou látku, u nás známou z Erbenovy Svatební košile; tři etymologické pověsti (o původu místních názvů), dvě z nich na základě přímé řeči účastníků památné události; stručná etiologická pověst o tom, proč se v Jičíně neslaví posvícení; sedm tzv. zázraků neboli „dobrotivých vzhlédnutí“ Panny Marie Rušánské ze spisu jezuity Josefa Lauritsche, které jsou však dokladem dobové náboženské literatury a ve sbírce lokálních vyprávění nemají opodstatnění; naopak tabuové vyprávění o blescích trestajících lidi za nedostatek zbožnosti do sbírky být zařazeno může, přestože je to podobný náboženský a mravokárný text z z jezuitské kolejní kroniky, neboť obsahuje látku trestu za práci ve sváteční čas, která si ve folklorní tradici našla své místo; rukopisný zápis Josefa Váchala, který je ironickou pohřební řečí „nad hrobem zastřeleného gestapáka“, inspirovanou skutečnou událostí na konci války, je dalším textem, který do sbírky nepatří. Vidíme, že náplň kapitoly je velice rozmanitá co do témat i co do žánrů. Chybí tu snad jen jediné – historická vyprávění o městech a vsích. Těžko bychom hledali relevantní prvek, který by všechny texty nějak spojoval. Editor je pravděpodobně zařazoval jen podle toho, zda jsou v nich někde zmíněny nějaké město či ves. U ostatních kapitol postupoval stejně, takže nepřekvapí, že např. oddíl O vodách, studánkách, rybnících a řekách obsahuje převážně démonologické pověsti o vodnících a světélkách, ovšem nečekané už je zařazení novinové zprávy o vojákovi, který po prohrané bitvě zachránil rakouský prapor.

Velkou část samotného materiálu Čertovy kuchyně je však třeba ocenit. Některé prameny jistě nebylo snadné nalézt a jejich přítomnost je důvodem, proč stojí za to knize věnovat pozornost. Patří sem např. série vyprávění o Albrechtovi z Valdštejna (v kapitole O kostelích a kaplích), která čerpá mj. ze starých německých a latinských tisků a texty v základní části doplňuje dalšími v rozsáhlých komentářích. Užitečné jsou zdroje v němčině, jejichž využívání má u nás stále rezervy. Překlady z němčiny i z latiny pro knihu zajišťovali Vlasta a Hubert Reittererovi, kteří také napomohli rekonstruovat úvodní část textu Zvláštní zpráva o Valdštejnově hrobě, převzatého z rukopisných klášterních dějin. Texty byly překládány nově bez ohledu na existující překlady, o čemž svědčí např. vlastní překlad pověsti Vrch Tábor u Lomnice ze sbírky J. V. Grohmanna, která byla česky vydána v r. 2009 a pověst je v ní na s. 186 (nikoli na s. 186–251, jak píše editor).

Komentáře v zadní části knihy zabírají na šedesát stran a obsahují bibliografický odkaz na pramen vyprávění otisknutého v hlavní části a po něm odkazy na další prameny, které podle editora zpracovávají totéž vyprávění v různých variantách. V některých případech jsou odkazy doplněny o ukázky dalších variant nebo souvisejících dokumentů a o různé komentáře, např. o historických událostech. Na jednu stranu tu čtenář získává zajímavé informace, na stranu druhou musí počítat s tím, že mohou být nespolehlivé a zavádějící. Jako příklad si uveďme, jak editor pracuje s několika pověstmi o vzniku kopce Zebína jakožto kamínku vyklepaném při závodu z ďáblovy boty. V komentáři k literární pověsti Sázka s ďáblem je informace doplněná ukázkou, že J. Mencl a J. Mrštík nahrazují ďábla Krakonošem a pozměňují děj. Ve skutečnosti oba autoři přejímají pověst, kterou takto upravil – aby se lépe hodila jako vlastivědné čtení pro děti a mládež – F. V. Kodym. V dalším komentáři je tato Kodymova verze zmíněna (a její zdroj je přítomen v soupisu literatury), ale v hlavním textu je uvedena její výrazně zkrácená podoba zařazovaná do školních čítanek. Původní verze, důležitá pro sledování literárních úprav pověsti, není ani otištěna, ani zařazena do patřičných souvislostí. Naopak poznámka z německého cestovního průvodce Zebín jako zrnko písku je naprosto marginální a neměla být zařazena, přinejmenším ne do hlavní části. Stejně tak by bylo lepší vynechat editorovu interpretaci, že vznik Zebína je tu „netradičně vysvětlován výhradně čertovým pohodlím“ – ve skutečnosti tu jde o nadsázku autora, který si z pověsti dělá legraci. I všechny následující komentáře k textům o Zebínu jsou mylné: např. nelze tvrdit, že v Kodymově verzi se mladík sází s Krakonošem bez důvodu, neboť ten sice chybí ve zkrácené verzi, ale v té úplné je jasně uveden; báseň Hora Zebín Irmy Geisslové pak není literárním zpracováním syžetu pověsti, ale vlastním dílem, motivy z pověstí jen volně inspirovaným. Je otázkou, zda raději neměla být vynechána.

Za komentáři je seznam použitých pramenů a literatury a bohužel ani tomu se nevyhnuly problémy. Soupis je rozdělen na část Prameny a Literatura. Tato označení jsou však klamná, ve skutečnosti se první částí rozumí rukopisy, částí druhou jsou pak publikované prameny dohromady se sekundární literaturou. Způsob bibliografické citace je neobvyklý – u periodik je nesoustavně uváděn nakladatel a místo vydání a namísto názvu knihy je často přepsána celá titulní strana včetně údajů o autorovi, vydání či tiskárně. Tímto způsobem je citace zahlcena zbytečnými, duplicitními údaji, což vede ke špatné orientaci především u starých tisků, jejichž záznamy pak narostou na mnoho řádků. Dlouhé a nepřehledné citace se vyskytují též v komentářích. Některé záznamy jsou jen fragmenty bez nakladatelských údajů či bez určení periodika, např. u autorů „Štětina, Karel“ či „Mrštík, J[an]“, u nějž navíc musíme opravit i jméno, není to Jan, ale Jiří. Podtitul etnologického časopisu Český lid editor uvádí zásadně jen zpoloviny jako „Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě“, vydavatelem Kubínových povídek z Podkrkonoší z r. 1971 není Rudé právo, ale Odeon, citace díla J. Mencla z r. 1940 následuje dvakrát za sebou a možná nebylo třeba vytvářet čtyři odkazy pro čtyřdílná Místní jména v Čechách [...] A. Profouse.

V knize je rovněž nemalé množství drobných chyb, ať jsou to překlepy (s. 57, 65, 79, 89, 92, 96 ad.), jiné pořadí komentářů než textů (s. 316, 326, 338, 350, 364), či chyby ve jménech (Kaun místo Koun, s. 336 a 380, Norbert z Ameluxenu místo Amelunxenu, s. 340, Johann Christoph von Arentin místo Aretin, s. 342).

Čertova kuchyně zaujme na první pohled svou výpravou – velká vázaná kniha čtvercového formátu, velkorysá grafická úprava a vtipné linorytové ilustrace Báry Krautz, které jsou uvnitř textu i na speciálních vstupních stránkách, jimiž začíná každý oddíl knihy. Publikace se po výtvarné i technické stránce povedla a kromě toho, že vypadá dobře, se její text díky velikosti okrajů a fontu písma snadno čte.

Hodnocení obsahu sbírky bohužel P. Hájkovi mnoho chvály nepřináší. Napsat knihu pověstí a jiných vyprávění s odbornými ambicemi je náročný podnik, a je proto s podivem, že si tvůrce, který práci věnoval patrně mnoho času, nezjistil o předmětu svého zájmu základní teoretické a metodické informace. Výsledkem je pak značně problematické dílo, které sice přináší místy zajímavý materiál, ale zpracovává jej bezradně a chaoticky.