I Židé mají svého superhrdinu, který jim v těžkých chvilkách pomůže. A není to Golem. Je to pan Talisman. Superschopností mnoho nemá, vlastně pouze jednu, umí létat. A to ještě jen díky dvěma zázračným předmětům: modlitebnímu plášti, zvanému talis, a modlitebním řemínkům tefilin. Ale i tak dokázal v průběhu dějin mnohé kousky. Alespoň podle spisovatele Chaima Cigana.

Za tímto pseudonymem už se vlastně ani příliš neskrývá vrchní zemský rabín Karol Sidon, který se po letech, kdy se zabýval především náboženskými texty, vrátil k beletrii. K překvapení mnohých publikoval loni první díl rozsáhlé tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc, kterou lze stručně označit za fantasy pracující s bizarně deformovanou paralelní současností. Oproti tomu knížka pohádkových příběhů Malý pan Talisman se Sidonovou rolí rabína docela koresponduje.

Devatenáct příběhů, v nichž vystupují Talismani, má povahu literárního apokryfu: nejprve autor rozkrývá původ talis a tefilin (a to až k biblickému Adamovi), pak vypráví o osudech Židů, jimž byly kouzelné předměty svěřeny, a to převážně ve středověké a novověké Evropě. Vesměs jde o rodiny (protože talis se dědí z generace na generaci), které v dějinách světa nehrály žádnou podstatnou roli, což ale může být jen zdání: Talisman zachránil třeba rabiho Löwa před nedůvěřivou majetnickou péčí císaře Rudolfa či o několik století později duchovního otce izraelského státu Theodora Herzla před sňatkem s černošskou princeznou v Africe.

Civilní pojetí a cit pro drobné všední lapálie, jejichž povaha se jeví převážně jako tragikomická, upomene na pohádkové knihy Karla Čapka. Ostatně i ilustrace Michala Bačáka mají blízko k těm od Josefa Čapka a rámec celého vyprávění je usazen někam do meziválečné Anglie. Na rozdíl od Čapkových pohádek však ty Ciganovy nejsou určeny pro malé děti, ba občas budí pochybnosti o tom, zda jsou vůbec pro děti: například příběh o mladíkovi, který jako jediný ze tří bratrů „přehádá“ vezírovu krásnou dceru a vyhne se tak popravě, nekončí svatbou, ale tvrdou odplatou. V jiném příběhu se zase jiný Talisman při výkonu své mise v Chicagu „zapomene“ s krásnou operní zpěvačkou, pár dní před svatbou. Nenápadný, ale všudypřítomný humor se v mnoha povídkách láme do tragických či duchovních tónů.

Nejčastějším zdrojem humoru jsou přitom požadavky židovské víry, které místy do absurdních detailů určují každodenní život věřících. Nejdále jde v tomto směru povídka Jak se z chudého Talismana stal bohatý, kde je bohatý židovský právník z Pressburgu (Cigan užívá dobová jména sídel) připraven prodat (a následně koupit zpět) celou vilu v Německu, protože v ní při poslední návštěvě zapomněl chamec neboli zkvašenou potravinu, jíž se před pesachem nutně musí zbavit. Mnoho dalších podobných prvků rozesměje především ty Židy, kteří ony příkazy sami dobře znají a zavázali se je dodržovat, ale i křesťan či ateista nakonec pochopí. Také proto, že Cigan vše krátce vysvětluje – vesměs jednoduchým, přímočarým jazykem, který se nebojí být občas trochu upovídaný, vždy však plyne nesmírně hladce a přirozeně.

Jedinou slabinou je nevyrovnanost. Některé povídky jsou ve všech ohledech skvělé (Vzteklý Eliáš, Jak jsme málem přišli o Theodora Herzla), jiné postrádají pointu, a některé dokonce i zápletku. Jsou strohé až příliš a často nemají jinou funkci než kazatelskou: jako ta o britském premiérovi Disraelim, pokřtěném Židovi, který se ale v těžké chvilce pomodlí k Bohu židovskému. Nic proti tomu, koneckonců je psal židovský duchovní, nicméně v kontextu povídek literárně zdařilejších z nich záměr čouhá až příliš.