Eva Menasse může mít v očích milovníků německé literatury dvě plus už svou biografií – narodila se ve Vídni a žije v Berlíně. Kde jinde by se dnes měla rodit moderní německá literatura? Její román Kvazikrystaly byl vyznamenán hned dvěma literárními cenami, mj. cenou Heinricha Bölla, udělovanou za životní literární dílo. Eva Menasse cenu obdržela dle hodnocení poroty za to, že se jí v románu podařilo zachytit otázku identity a narůstající fragmentárnosti života v době přeplněné informacemi z internetu.

Anotace knihy nastiňuje děj, který může jak odkazovat na oddechový ženský román, tak fungovat jako další zachycení složitých osobních dějin na pozadí událostí evropského dvacátého století, kterých v současné literatuře jak německé, tak české najdeme hned několik (připomeňme namátkou román Němci Jakuby Katalpy, Slepou mapu Aleny Morštajnové či Polednici Julie Franckové). „Hlavní hrdince Xaně je na začátku knihy čtrnáct let a spolu se svou nejlepší kamarádkou prožívá dramatické léto. Na konci je babičkou, která se pokouší vzít život do svých rukou. To, co se odehrálo mezitím, sledujeme z různých úhlů pohledu,“ tolik citace záložky.

Ač je čtenář varován, že ho čekají různé úhly pohledu, přináší už druhá kapitola překvapení, když hlavní hrdinkou textu není Xana, ale průvodce koncentračními tábory Bernays, jenž skupinu turistů spolu s Xanou provádí Osvětimí. I když je popis této prohlídky dostatečně bizarní, působí třeba ve srovnání se stejnými scénami z Topolovy Sestry jako slabý odvar, do románu zabudovaný proto, aby jen posílil to, na co naráží čtenář v každé kapitole – totiž marnost, pomíjivost a směšnost lidské existence.

Ve třetí kapitole, jež se odehrává za Xaniných studií ve Vídni, je proti sobě stavěna maloměšťáckost starší generace Rakušanů, ztělesněná Xaniným domácím, opečovávajícím sošku Krista, a buřičství či „hippiesáctví“ mladých, jež představuje Xana, slunící se na balkóně nahá. Dále sledujeme Xanu očima méně úspěšné kamarádky, jíž se sice Xana snaží pomoci, vše však vyznívá poněkud neupřímně; jsme svědky traumat žen, jež se marně snaží otěhotnět, s čímž Xana problém nemá; nahlédneme do tajemství Xanina milostného života.

Kniha začne být zajímavá, když autorka nechá Xanu vystoupit z role vedlejší postavy. V sedmé kapitole se Xana na chvíli dostává do popředí v situaci, kdy je zakotvená v pevném vztahu a stává se matkou malého syna i chápající macechou dvou nevlastních dcer. Autorka bez patosu a věcně vykresluje krize a pochyby žen-matek na prahu čtyřicítky, kterým jsou neustále podsouvány stereotypy pečovatelek o rodinný krb a které jsou nuceny měřit se s mladšími ženami. „Dalo by se říci, že život žen se skládá z řady nepropojených cel, do kterých se žena stěhuje podle věku. [...] Dokud je žena mladá, neví, co pochopí, až bude starší. Ale potom jí to na rozdíl od mužů k ničemu není,“ zamýšlí se autorka nad ženami, které před třicítkou rozehrávají svůj šarm, aby okouzlily muže bez ohledu na to, zda je ženatý, a po třicítce začnou řešit děti a práci na částečný úvazek na rozdíl od mužů, kteří celý život mohou neomezeně naplňovat svou kariéru i tužby.

V druhé polovině knihy se vrací autorka k vyprávění, v němž je Xana většinou opět ve vedlejší roli. Hlavní pozornost se zaměřuje na rodinu – dospívající nevlastní dceru setkávající se s biologickou matkou či na Xanina stárnoucího otce. Předposlední kapitola zdá se vůbec do románu nepatří, až na samotném konci knihy dojde čtenáři, že přece jen určitá souvislost s Xanou existovat může. Závěr knihy, kdy je „Xana babičkou“, dává všem rodičům naději, že po překonání adolescentních krizí děti nakonec přece jen najdou v životě uplatnění.

Celkově však román nenaplňuje očekávání slibovaná anotací. Netradiční vyprávěcí struktura je sice zajímavá, nicméně výhodná především pro autorku – nemusela hlavní postavu vykreslovat přímo, stačilo využít perspektivy různých osob. I tak postavy působí na čtenáře odosobněně a chladně, bez citu. Možná se na vyznění díla podepisuje i jazyk. Věty jsou úsečné, řazené za sebou, jako by byly nezávislé, místo aby plynuly a slévaly se v jeden kompaktní celek. Navíc někdy zadrhne překlad, ať už tím, že překladatelka převádí do češtiny některé německé výrazy zbytečně (currywurst – párek s kari kořením, Pommes mit Schranke – hranolky se závorou místo hranolky s kečupem a majonézou, kombinací, kterou Němci označují jako „závora“), anebo neudrží styl textu („potom šli všichni k McDonaldovi a dělali tam velký rámus“, „‚Jste všichni nacističtí fanatici,‘ řekl mu Theo, ‚všichni vymřete‘“).

Vzhledem k tomu, že román vyšel česky již na jaře letošního roku (a dva roky poté, co si odnesl zmíněné německé literární ceny), je možné zaznamenat i v českém tisku více ohlasů. Většinou se pohybují od vyzdvihování mnohočetnosti pohledů na osud jedné ženy a přitakávají tak oficiální anotaci, ale najdeme i kritický hlas Jana Hofírka, jenž hodnotu románu zpochybňuje a přirovnává jej ke kýči pro nedostatečnou vypovídací hodnotu o současné společnosti. S tímto názorem se myslím lze ztotožnit. Kvazikrystaly, v nichž se odráží pouze drobný vzorek současné evropské společnosti, bohužel nemají dostatečnou vypravěčskou sílu, aby zachytily na osudu jedné ženy aktuální společenské tendence, jako je zahlcení informacemi či tříštění lidských vztahů. Částečně sílu výpovědi ničí i forma vyprávění. Možná měla Eva Menasse zvolit raději jednoduchou vyprávěcí linii a zaměřit se na generační zpověď o problémech současných žen zmítaných tlakem na založení rodiny a kariérou či emancipací a manipulací do role sexuálního symbolu. Kvalitně zpracované náznaky tohoto tématu v textu obsaženy jsou a pozornost čtenářů by si takový román jistě získal.