Július Gajdoš doposud publikoval zejména divadelní a rozhlasové hry a teoretické studie. Ve svém prvním románu zúročil různorodé zkušenosti psychoterapeuta, divadelníka a především badatele a pedagoga působícího postupně na několika slovenských a českých vysokých školách. Vyslanci Brna je vrstevnatá a nesnadno zařaditelná kniha: román zřetelně autobiografický, dokonce klíčový a místy přímo dokumentární (včetně poznámek pod čarou) – a zároveň existenciální příběh o neukončené cestě věčného outsidera „tam tamtam“. Bohatě se mísí také jazyky – do češtiny proniká Gajdošova rodná slovenština i angličtina – a stylové polohy: „paradoxní povahu vzdoru“ autor vyjadřuje tu jazykem odborné analýzy, tu groteskou v tradici amisovského a lodgeovského univerzitního románu, tu vzteklou pamfletičností.

Autorův sklon k analytičnosti prostupuje všemi rovinami vyprávění a na nejednom místě mu pomáhá šťastně vytěžit potenciál popisovaných situací: „Rozšlápla vajíčko! Je to pozoruhodný zvuk, když dáma v lodičkách vší vahou rozetře kousek vejce po dřevěné podlaze. Ten zvuk má v sobě svižnost tanečních kroků tanga, bohužel je v tom i trochu šoupání, jako když návštěvníci při prohlídce zámku tahají po podlaze velké pantofle... Anna se roztáhla na podlaze v půlce anglické věty... To bílek dělá. Klouže. Žloutek se spíš rozmazává, zvlášť když je natvrdo“ (s. 25). Taková líčení vynikají jedinečnou komikou, ale zevrubná péče, kterou autor takovýmto banálním výjevům věnuje, jim na druhou stranu dodává nepřehlédnutelný význam, a tím vlastně i určitou důstojnost.

Hledání důstojnosti, nebo snad spíše uznání, je také leitmotivem cesty autobiografického vypravěče a jeho manželky, učitelky angličtiny – cesty, která začíná prodejem domu na okraji Bratislavy a míří přes univerzitní města Olomouc, Brno a Plzeň až do Prahy. Občas se na ní naskytne i čirá poezie putování: „Vydám se na zkušenou. Kudy jinudy než po zelených značkách, které najdu na každém patníku, domě či stromě? Kdo neví, kde je sever, ať se nevydává na cesty... Sever nešálí proměnlivostí slunečního svitu, nabízí stabilní světlo, ale také malinko šidí. Vytváří dojem, že severní cesta vede na konec světa, a přitom je to pouť kolem dokola“ (s. 47).

Těžiště příběhu ovšem tkví ve vypravěčově potýkání se s životem na jednotlivých vysokoškolských pracovištích (a v jednom divadle), v nichž je postupně zaměstnán – s byrokracií, se zaběhlými představami a zvyklostmi, se spletí osobních i profesních vztahů, do níž coby „prišelec“, Slovák mezi Čechy, nikdy nedokáže zcela proniknout. Ne kvůli konkrétním slovensko-českým kulturním rozdílům, ale proto, že ač rozumí slovům a gestům, sdělení mu leckdy napůl uniká a on tak pokaždé zůstává na okraji a nakonec je vždy vyšoupnut ven. Jeho putování tím nabývá jednosměrné osudovosti: „Slovo případně je alibi každé cesty, protože něco je nevratné. Káva se nedá od-sladit tím, že mícháte lžičkou na opačnou stranu“ (s. 63).

Univerzitní svět se v románu jeví jako matoucí labyrint, zdánlivě přístupný, ale chystající takřka na každém kroku různé pasti: „Kostrbova pracovna byla protáhlá jak štrúdl, na jednom konci měla třídílné okno, skrze které proudilo světlo, to někdy s jistou škodolibostí oslepovalo návštěvníky... Příchozím to vždy způsobovalo chvilkovou dezorientaci, a než se stačili nadát, vrazili nechtěně koleny do nízkého sofa, které stálo několik kroků od dalších vstupních dveří hned u zdi na pravé straně“ (s. 310). Pravidla tohoto světa jsou pro nově příchozího jen obtížně dešifrovatelná a trest za jejich porušení obvykle dopadá bez varování a z nečekané strany. A ač trest sám přináší nezvratné následky, pověst o vypravěčových údajných prohřešcích jej – coby „chapadla Brna“ (s. 572) – dostihuje opakovaně, a příkoří se tak zřetězují.

Proti neumětelství, pomlouvačnosti a zášti se vypravěč snaží bojovat zdravým rozumem, slušností i sázkou na očividnou pravdu: „Věřil jsem své excelové tabulce. Bylo v ní všechno: čísla, fakta, statistická srovnání“ (s. 452). Značné napětí přitom tkví v tom, že ačkoliv chce nechat mluvit fakta, opakovaně sklouzává k vyhroceně subjektivnímu vyjadřování. To by samo o sobě nebylo na obtíž, ostatně jedná se o subjektivitu přiznanou („ještě dnes mnou prochází vztek, proniká až do morku kostí“ – s. 416); a nevadila by ani místy až ublížená autostylizace. Smyslem románového žánru totiž samozřejmě není sdělovat objektivní „pravdu“ o fikčních postavách včetně vypravěče (a už vůbec ne o jejich případných reálných předobrazech). Jistou slabinou Vyslanců Brna však je, že vypravěčovy tirády o tom, jak ho „sere nepoctivost některých konkrétních osob“ (s. 389), nejednou působí právě jen jako přímočaré stěžování – třeba i oprávněné, ale postrádající estetickou hodnotu i významotvorný potenciál.

I přes určitou vypravěčovu sebestřednost ovšem v románu zřetelně vysvítá celistvý obraz univerzitního prostředí – obraz značně nelichotivý, neboť jeho určujícím rysem je svévole mocných, kteří se z lhostejnosti či zbabělosti nechávají zmanipulovat neschopnými a všehoschopnými. K nejsilnějším momentům románu přitom patří občasné situace, kde se křivda neděje přímo vypravěči, nýbrž jiné z postav a vypravěč se naopak nechtěně stává jejím nástrojem. Kupříkladu přijme velkorysou nabídku stát se zástupcem ředitele vysokoškolského ústavu, načež prvního dne v novém zaměstnání pozoruje, jak předchozí zástupce ředitele právě „přišel ráno do práce, aby zjistil, že mu vzali funkci a dali výpověď. Najednou pro ně ztratil cenu. Neshledali na něm ani to, co viděli předtím, cenu obyčejného člověka, to jest kohokoliv z nás, člověka, který si zaslouží slušné zacházení“ (s. 559).

Vyslanci Brna jsou tedy příběh nejen o cestě, která se proměnila ve štvanici, ale také o mocenských hrách, v nichž se chvilkový triumf obvykle zvrtne do poznání, že jsme jen trpnou figurou v něčím gambitu. Může tomu však být i naopak? Může se z příkoří zrodit zadostiučinění? Z hořkého závěru románu vysvítá, že přinejmenším pro vypravěče nic takového nepřichází v úvahu. Zbývá mu jen „křiče[t] do větru“ (s. 586) – a doufat, že jeho volání někdo zaslechne.