Dílo prozaika, blogera a také středoškolského učitele P. I. Jääskeläinena označuje kritika, možná i z nedostatku jiných kategorií, často nálepkou magický realismus. Dosud mu vyšlo několik sbírek povídek a tři romány, které opakovaně ocenila mj. Finská tolkienovská společnost. Jeho povídka Missä junat kääntyvät (Kde se vlaky obracejí) byla letos ve své kategorii nominovaná na mezinárodní cenu World Fantasy. Jäaskeläinenova románová prvotina, kterou v překladu Vladimíra Piskoře letos vydalo nakladatelství Paseka pod názvem Literární spolek Laury Sněžné (Lumikko ja yhdeksän muuta, 2006), vypráví znepokojivý příběh o psaní a síle myšlenky.

Laura Sněžná, tajemná autorka knížek pro děti, je zaječínskou celebritou číslo jedna a její pověst hraničí až s kultem osobnosti. Před třiceti lety založila literární kroužek pro vyvolené talentované děti a postupně z nich vychovala uznávané autory nejrůznějších žánrů: Ingrid Kočičková píše podobně jako sama Laura zejména pro dětské čtenáře, Aura Potůčková alias Arne C. Ahlqvist se zaměřuje na sci-fi, Sylva Ostrovnická vydává detektivky, Martin Zimota píše romány a Dušan Chlum zase filmové scénáře a televizní seriály.

Ella Milanová se po studiích vrací do rodného Zaječína jako učitelka finského jazyka a začínající autorka povídek, jejího talentu si povšimne i Laura Sněžná a přizve ji do svého literárního spolku jako desátou členku. V okamžiku, kdy se má Ella na okázalém večírku konečně s Laurou Sněžnou osobně setkat, však spisovatelka záhadně zmizí v poryvu sněhové bouře. Ella začíná kousek po kousku skládat historii spolku, zkoumá osobnost jeho zakladatelky a prostřednictvím interní spolkové Hry se vydává po stopách původního desátého člena. Ostatní členové jsou tak po letech nuceni vrátit se do minulosti, kterou už pohřbili, a to doslova. A vzpomínky z dětství někdy nejsou tím, čím se zdají být.

Jääskeläinen dokáže budovat napětí v textu velmi zdařile. Popouští uzdu čtenářově fantazii, aby jeho pozornost vzápětí strhl opět jiným, pochopitelně zcela nečekaným směrem. V téměř realistickém románu se lze ovšem setkat s mnoha rozumem těžko vysvětlitelnými motivy, třeba s mytologickými kartografy, kteří ve spánku komukoliv zmapují domácnost i zahradu a zaznamenají všechny duchy, skřety, lesní žínky i šotky, kteří tam žijí. Podobně jako např. Johanna Sinisalo v románu Ne před slunce západem, zakomponoval i Jääskeläinen do textu fiktivní novinové články, vědecká pojednání i úryvky z potvůrkovské série knížek Laury Sněžné. Jejich postavičky, jak se postupně ukazuje, mají své předobrazy mezi členy literárního spolku a nabízí se otázka, zda si Laura spolek nezaložila zejména proto, aby získala vhodný literární materiál pro svou tvorbu. Podobně se však později chovají i její žáci, když loví náměty a předobrazy postav do svých textů třeba v místní samoobsluze.

Autor s chápavou ironií zobrazuje svět literatury, literární vědy, autorských besed se čtenáři i tvůrčích muk a dalo by se říct, že nabourává mýtus spisovatele jako nedotknutelného nositele kultury: „Všichni vědí, že zdravý člověk nezačne sepisovat romány. Kdo je zdravý, ten má zdravou práci. Celá ta zatracená literatura, kolem které se nadělá tolik cavyků – to není nic jiného než duševní vyšinutost prohnaná tiskařským strojem.“

I spisovatelé jsou v jeho pojetí obyčejní lidé se svými úzkostmi, všedními starostmi a hlavně pochybami o své tvorbě. Osamělý spisovatel Zimota, patrně nejvýznamnější postava celého spolku, své strachy a nejistoty například zajídá čokoládou a dalšími lahůdkami. Uvědomil si totiž, že „nadměrné přemýšlení vyžírá spisovatele zevnitř“, a objevil, že s plným břichem se „myšlení zredukuje na minimum“.

Vladimír Piskoř se při překladu musel vyrovnat s Jääskeläinenovým velmi obrazným jazykem i bohatou galerií postav v několika plánech. Rozhodnutí počeštit valnou většinu jmen obyvatel i míst v městečku Zaječíně bylo vzhledem k žánru (a „podivnosti“ finských jmen pro většinu českých čtenářů) patrně logické, byť najde jistě i své zaryté odpůrce. Z mého pohledu nejnápaditější jména vytvořil překladatel pro paralelní svět Potvůrkova, v němž žijí Bobík Cililink, Podivňucha či Svraštikůra. Naznačené charakteristiky těchto postaviček jsou natolik pozoruhodné, že je vlastně škoda se o jejich osudech v knize dozvědět tak málo. Ale třeba se k nim autor ještě někdy vrátí.

Román Literární spolek Laury Sněžné je směsice detektivky, thrilleru, fantasy, bájných příběhů i pohádek. Mnohovrstevnatý příběh obsahuje možná až příliš materiálu na jednu knihu, ale přesto nepůsobí těkavě. A překvapení, která číhají za každou obrácenou stránkou, vás od četby hned tak nepustí.