Knihu Vedlejší pokoje, románový debut Radovana Menšíka, předchází její pověst: text je oceněn Literární cenou Knižního klubu a navíc, jak se na přebalu připomíná, je autor ve svých devětadvaceti letech nejmladším laureátem v dosavadní historii tohoto ocenění. Ale nejen Menšíkův věk, nýbrž celý jeho románový koncept je v kontextu nejnovější české literatury poměrně neobvyklý.

Jde vlastně o detailně promyšlenou hru: s perspektivou, časem a současně samozřejmě i se čtenářem. Dlouho se zdá, že čteme čtyři – nikoli nezajímavé, ale také ne příliš mimořádné – příběhy, které patrně mají společné pouze to, že se shodou okolností odehrávají v sousedících pokojích jednoho venkovského penzionu. V pokoji č. 1 osamocený mladík zpytuje svůj vztah s na čas odcestovavší dívkou, v pokoji č. 2 se sbližuje zamilovaná dvojice, v pokoji č. 3 prodlévají dva staří muži s velkou zálibou v alkoholu a filozofování a konečně v pokoji č. 4 tráví svou dovolenou manželé se dvěma zhruba desetiletými dětmi. Přímočarost vyprávění je v syžetu komplikována skoro nahodilým „přeskakováním“ z pokoje do pokoje (každá kapitola nahlíží do jiného, některým pokojům je přitom v určitých fázích věnovaná větší pozornost), volné propojení jednotlivých příhod zajišťuje pouze to, že se přes tenké zdi sousedících místností tu a tam dá něco zaslechnout. Obyvatelé tak – citujme z první věty knihy – „mimoděk sdílí svá tajemství“.

Ve skutečnosti ale s jednotlivými postavami zažíváme máloco. Kromě drobných příhod v interiérech penzionu a (pokud je dobré počasí) několika výletů do okolí se jejich vnější „akce“ omezuje na minimum; spíše se nimi vzpomíná, plánuje, sní, touží a přemýšlí. Vyprávění se stává značně reflexivním, s řadou takřka filozofických odboček, vyjadřujících se obecněji k povaze a smyslu mezilidských (partnerských, manželských, mezigeneračních aj.) vztahů a ke smyslu života a světa vůbec. Totiž k těmto úvahám, jakýmsi momentům zření a uvědomění, se často dostávají hlavní postavy, které v penzionu a jeho okolí prodlévají během tří po sobě jdoucích dní (kapitoly jsou nazvány Neděle, Pondělí, Úterý). Mladík důkladně promýšlí své dosavadní chování k dívce a zvažuje strategii, jakou má vůči ní přijmout (přestože je zjevné, že dotyčná pro něj asi nebude tou pravou), milenci Ludwig a Nela se postupně poznávají a v maličkostech pro sebe objevují jeden druhého, šedesátiletý Viktor zase touží přijít na kloub tomu, proč jeho (tragicky zesnulý) předchůdce v opilecko-teologických disputacích s kolegou mohl jednoho dne ve svých názorech tak zásadně obrátit a nakonec (snad) najít Boha, a manželé Baumovi, přes naprostou odlišnost v otázkách víry, vyhlížejí jako takřka vzorový, šťastný pár…

Ve stylizaci poměrně zdatný Menšík vytváří složitý konstrukt. Nezřídka svůj text jako takový odhaluje, tj. nesnaží se tvářit, že se věci někdy někde „takto staly“ anebo se za podobných podmínek takto alespoň „mohly stát“. Nesnaží se lidský život a skutečnost napodobovat, ale na modelových situacích promýšlet. Vytváří zjevně umělý, což ovšem neznamená hned neživotný, fikční svět, který mu umožňuje vyslovit, anebo spíše propátrat některé podstatné, „životně důležité“ věci. Vrátíme-li se k úvodní mimotextové informaci, tedy k autorovu relativně nízkému věku, skoro nás překvapuje, do jaké míry chce a dokáže nahlížet do mysli nejen člověka pětadvacetiletého či devětadvacetiletého, ale i dvaačtyřicetiletého a šedesátiletého. To je totiž věk hlavních mužských postav obývajících „vedlejší pokoje“; postav, které, jak se průběžně nenápadně ukazuje a v závěrečných fázích románu explicitně prozradí, jsou vlastně jeden a týž člověk ocitající se v penzionu v postupně velmi odlišných životních situacích a rolích.

V Menšíkově díle nelze přehlédnout významnou inspiraci kunderovským esejistickým románem, jehož souvislost a jednotu častěji než jeden výrazně klenutý příběh vytváří polyfonie (zdánlivě) několika různých hlasů směřujících k témuž cíli – důslednému promýšlení nastolených možností. V tomto případě je tím hlavním úběžníkem – třebaže proměňující se – identita hlavní postavy Viktora Bauma, jíž se pro zálibu v hudbě v mládí přezdívalo Ludwig. De facto sledujeme celý Viktorův život, přesněji řečeno jeho nejpodstatnější místa a mezníky; Menšíkův román nám umožňuje nahlédnout je synchronně, vedle sebe, tedy jinak než chronologicky, jak bývá přirozenější. Ne že by tento postup byl něčím naprosto novým či unikátním (o Kunderovi jsme se již zmínili); na druhou stranu je pravda, že se o něj u nás na větších plochách pokouší jen málokdo…