Finskošvédský (tedy ve Finsku žijící, švédsky píšící) spisovatel Peter Sandström (nar. 1963) vydal v r. 2014 svůj třetí román a zaznamenal s ním zatím největší úspěch: nominaci na prestižní Cenu Severské rady za literaturu. Kdo ji nakonec pro letošní rok získá, se dozvíme na konci října, ale i samotná nominace obrací ke knize značnou pozornost. A to zaslouženou. Příznivých recenzí se román dočkal dokonce i ve švédských médiích, navzdory tomu, že Švédové často „periferním“ finskošvédským autorům nevěnují zaslouženou pozornost. Čím je tedy výjimečný?

Příběhem ne, ten by snad ani nemohl být obyčejnější, aspoň na první pohled. Básníku a nepříliš úspěšnému textaři se ozve jeho matka a žádá ho, aby se vrátil do své rodné vesnice Nykarleby, protože od něho potřebuje jakousi výpomoc. Její syn – čtenář může hádat, kolik společného má ve skutečnosti s autorem, shodných biografických detailů se najde dost – se právě nachází v poněkud rozpačitém období: přivydělává si v prodejně alkoholu, je po rozvodu a uvědomuje si, že odrůstající děti se mu čím dál víc vzdalují.

Návštěva v kraji dětství se protahuje a znamená pro něho záplavu vzpomínek, příležitost znovu promýšlet minulé události a bilancovat. Vypravěč se po dlouhé době opět ocitá pod jednou střechou se stárnoucí matkou, což přináší řadu tragických, komických i tragikomických momentů. Pociťuje vůči ní přesvědčivě vylíčenou směs něhy, soucitu i vědomí, že jí ve skutečnosti nikdy neporozumí. Jako by ji znovu poznával a znovu se snaží pochopit i komplikovaného otce; vrací se k první lásce, k dávným radostem i křivdám, pokouší se najít ty správné otázky, které je třeba sobě i ostatním položit. Hlavní časovou rovinu prokládají delší i kratší výlety do hrdinovy minulosti.

Nevyhnutelnou melancholii rozpomínání úspěšně vyrovnává vypravěčův sklon k ironii a hravá práce s jazykem. Román patří k těm, kterým se vedle hlavní linie příběhu daří v nenápadných odbočkách zabrousit do řady dílčích, ale zajímavých a podnětných témat; „psavější“ autor by z takového bohatství myšlenek nepochybně vytěžil knih hned několik. V podstatě nekomplikovaný děj se zde líčí mnohovrstevnatým, i když skromným stylem, v němž se autor dotýká až existenciálních otázek, ale často úplně mimochodem, obyčejně, jako by se nechumelilo. Sandström se nám snaží namluvit, že neví nic, pouze naznačuje. S přirozeností vypráví mimo jiné i o výjimečných léčitelských schopnostech matky hlavního hrdiny, které jsou vlastně prvotním důvodem, proč ho k sobě volá. Na otázku, jak to s nimi doopravdy je a jestli je skutečně možné, že je získala po zásahu bleskem, si už musí odpovědět čtenář sám.

Román Transparente Blanche, nazvaný po jedné z jabloňových odrůd, které vypravěčova rodina pěstuje v rozlehlém sadě, představuje nevšední meditaci muže, který se tak trochu zadrhl uprostřed života, a zároveň neokázalé vyznání lásky k matce, stojící na jeho samotném konci.