Běloruská novinářka, spisovatelka a disidentka Světlana Alexijevičová ve svých knihách mapuje nejpalčivější okamžiky a události novodobé historie SSSR, jako například druhou světovou válku, válku v Afghánistánu či výbuch jaderné elektrárny v Černobylu. Spisovatelka na tyto události však nenahlíží skrze historická fakta ani je nehalí do smyšleného příběhu s reálným základem. Její metoda spočívá v reprodukování rozhovorů s pamětníky, s lidmi, jejichž životů se ony události nějakým způsobem dotkly a změnily jejich běh. Těchto rozhovorů pořídila a zaznamenala stovky, a její knihy tak představují jakési polyfonní a zároveň velmi drásavé svědectví o ruském dvacátém století. Daly by se charakterizovat slovy samotné autorky z úvodu k jedné z jejích knih: „Je to rekonstrukce citů, nikoli událostí.“

K dvěma dosud přeloženým knihám Alexijevičové – Modlitba za Černobyl (Doplněk, 2002) a Válka nemá ženskou tvář (Lidové nakladatelství, 1986) – přibyla na jaře tohoto roku třetí s názvem Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka. Mnoho různých, avšak přesto do jedné melodie se slévajících hlasů se na jejích stránkách soustředí na bytost, kterou autorka nazývá „homo sovieticus“. To je obyčejný sovětský člověk, ale zároveň tragický hrdina, kterého podle autorčiných slov stvořil komunismus a jenž zapustil tak hluboké kořeny v ruské identitě, že existuje v různých podobách i v nové, postkomunistické době. Kniha je rozdělena do dvou částí, z nichž první obsahuje rozhovory s pamětníky sovětské doby, v té druhé před čtenářem skrze osobní svědectví vyvstává doba překotného nástupu kapitalismu v Rusku a nejnovější ruské dějiny.

V krátkém úvodu, což je mimochodem jediné místo v knize, kde velmi výrazně zaznívá autorský hlas, který se v ostatních částech omezuje pouze na poznámky v závorkách či krátké úvody k některým rozhovorům, popisuje autorka svůj záměr i způsob jeho naplňování. Nejde jí o zaznamenávání velkých dějinných událostí, ale právě o soukromé dějiny, v nichž se ty velké zrcadlí. To je perspektiva, kterou ve svých knihách volí například i ruská spisovatelka Ljudmila Ulická. Ačkoli obě autorky píší texty, které se sice liší žánrem – zatímco Alexijevičové knihy se pohybují na hranici publicistiky a beletrie, Ulická píše plnohodnotné romány –, jedno mají nápadně společné: pracují s polyfonií hlasů a příběhů, které zprostředkovávají soukromá dramata prožitá na pozadí 20. století. Ovšemže u Alexijevičové se nesetkáme s románovým autorským gestem, pod jehož taktovkou všechny významové prvky směřují ke komplexní výpovědi, protože u ní jde spíš o hledání spojnic a společných jmenovatelů jednotlivých spletitých a často neuvěřitelných osudů.

Přepisováním a poskládáváním rozhovorů, ať už těch, o které dlouho usilovala, nebo těch zcela náhodných, ale také výroků zaslechnutých na ulici či v rádiu nebo v televizi, vytváří Alexijevičová koláž hlasů a různých podob minulosti. Zdá se však, že jí nejde primárně o vylíčení hrůz, s nimiž je osud sovětského člověka spojen a z jejichž někdy překotného, někdy nesmělého a přerývaného líčení se svírá srdce. Autorka se snaží poskládat a zarámovat tuto mozaiku tak, aby všechny její částečky tvořily celek, jehož jednotícím prvkem je zachycení společných rysů, esenciálních vlastností, ducha a zkušenosti sovětského člověka.

Hlasy zaznívající na stránkách Doby z druhé ruky jsou často rozporuplné, přesto v nich lze vysledovat několik společných rysů. Nejpřekvapivější z nich je nejistota, s níž lidé, kteří prožili velkou část života v socialismu, přistupují k hodnocení socialistické, a tedy své vlastní minulosti. Mnoho lidí mluví o tom, že žít v socialismu bylo hrozné, ale přesto ani v nové době nedokážou žít jinak. Nemožnost zbavit se násilně vypěstovaných stereotypů vede k neschopnosti odsoudit minulost či se z ní poučit a následně k tomu, že se tato minulost v jiné podobě, v podobě z druhé ruky, vrací. A to je asi nejvarovnější moment celé knihy. Historie opakující se ústy mladých lidí, účastníků demonstrací proti současnému režimu, kteří volají po návratu socialismu a jeho železné ruky, jež má donutit lidstvo ke štěstí.

Tento oblouk vyklenutý od minulosti k současnosti nepředstavuje jen zachycení heterogenní, unikavé materie zkušenosti ruského člověka utvářeného dějinami své velké vlasti, ale vyznívá i jako nadčasová charakteristika národa a jeho dějin. Přesto je nutné číst Dobu z druhé ruky i zcela aktuálně, jako svědectví o minulosti, která už je zase oficiálně překrucována. Knih, které připomínají, jak to skutečně bylo, totiž nebude nikdy dost – obzvláště týkají-li se ruských (sovětských) dějin.