Kromě své vlastní básnické tvorby, která otevřela gaelské poezii nové formální i tematické obzory, také založil a padesát let redigoval nejvýznamnější gaelský časopis, vyučoval keltská studia na několika skotských univerzitách a zásadně ovlivnil další generace gaelských básníků, lingvistů a literárních vědců.

V desátém století našeho letopočtu byla gaelština oficiálním jazykem skotského království. Diskutovalo se v ní o politických i náboženských otázkách, avšak vlivem pozdějších politických ústrků i nepříznivých historických okolností se stala jazykem ohroženým. Sčítání lidu z roku 1881 zaznamenalo 230 000 mluvčích, sčítání z roku 1921 už jen 150 000 a v polovině dvacátého století už gaelštině mnozí vystavovali pomyslný úmrtní list. Tento jazyk, jenž byl několik staletí pokládán za dobrý leda tak pro rozpravy o ovcích a rašelině, si ve dvacátém století svobodně zvolilo za svůj vyjadřovací prostředek hned několika výjimečných básníků, jejichž význam přesahuje hranice gaelsky mluvících oblastí i celého Skotska. Vedle známějšího Sorleyho MacLeana (1911–1996) je jedním z nich i Derick Thomson.

Derick Thomson (v gaelštině Ruaraidh MacThòmais) se narodil 5. srpna 1921 ve Stornoway na ostrově Lewis, který je součástí Vnějších Hebrid. Právě Lewis, Harris a další ostrovy na západě Skotska patří dosud k oblastem se silným zastoupením gaelsky mluvící populace a v době Thomsonova dětství a mládí se v jeho rodné komunitě mluvilo převážně gaelsky. Thomson sám vyrůstal v bilingvní domácnosti – jeho mateřským jazykem byla technicky vzato angličtina, ale v pěti letech již mluvil oběma jazyky zcela plynně. Dětství a mládí v sevřené tradiční komunitě Thomsona hluboce ovlivnilo a ve své pozdější tvorbě se snažil tento zanikající svět co nejpřesněji zachytit.

Thomson vystudoval gaelštinu a angličtinu na Aberdeenské univerzitě a ve studiích pokračoval na univerzitách v Cambridgi a ve velšském Bangoru. Od roku 1948 působil jako asistent na katedře keltských studií Edinburské univerzity. V letech 1963–1991 zastával post profesora keltských studií na univerzitě v Glasgowě, kde inicioval projekt historického slovníku skotské gaelštiny. V roce 1951 spoluzaložil a dalších padesát let redigoval gaelsky psaný čtvrtletník Gairm (tj. „zvolání, výzva, kohoutí kokrhání“, motiv kohouta tvořil i logo časopisu). Tento v zásadě rodinný magazín, v němž nechyběly křížovky, cestopisné reportáže, ilustrované reklamy a módní poradna, od samého začátku fungoval také jako důležitá platforma pro vydávání moderní gaelsky psané literatury a pro diskusi o aktuálních politických a společenských otázkách. Roku 1968 založil Thomson přidružené vydavatelství Gairm Publications, které vydávalo poezii, beletrii, dětskou literaturu, slovníky i učebnice. Podařilo se mu rovněž zpřístupnit gaelskou literaturu, dějiny a kulturu širší veřejnosti dvěma zásadními publikacemi: svým Úvodem do gaelské poezie (An Introduction to Gaelic Poetry, 1974) a Průvodcem gaelským Skotskem (The Companion to Gaelic Scotland, 1983), který uspořádal. Podílel se také na vydání antologie evropské poezie v gaelských překladech od Catulla přes Shakespeara až po Pabla Nerudu či Borise Pasternaka. Thomson sám pak za jeden ze svých velkých úspěchů považoval kompletní překlad učebnice biologie do gaelštiny, čímž dokázal, že gaelština obstojí i coby jazyk přírodních věd.

Thomson byl po většinu svého činorodého života aktivní také jako básník a jeho tvorba patří k vrcholům gaelské literatury druhé poloviny dvacátého století. První sbírku básní, nazvanou An Dealbh Briste (Rozbitý obraz), vydal roku 1951, poslední, s titulem Sùil air Fàire (Pohled na horizont), vyšla r. 2007, tedy v roce autorových šestaosmdesátých narozenin. Thomsonova tvorba je pestrá a rozsáhlá, přičemž se vyznačuje několika základními rysy: důrazem na smyslové vjemy a živoucí obrazy míst a lidí; tlumeným, spíše introspektivním tónem, který je občas rozrušen vášnivým rozhořčením (jedná-li se o minulé i současné křivdy a politické nepravosti), a zejména typickým humorem, který dokáže být laskavý i sžíravý, filozofický i klukovsky uličnický.

Zdrojem celoživotní inspirace byl pro Thomsona rodný ostrov Lewis. Poezie věnovaná místům, jednotlivým ostrovům či specifickým oblastem má v gaelské literatuře staletou tradici. Thomson, jeden z největších odborníků na gaelskou poezii vůbec, tuto tradici detailně znal a v mnohém na ni navazoval, zároveň ji však radikálně přetvářel. Namísto tradičního opěvování rodné hroudy přinášejí jeho básně komplexní analýzu posedlosti domovem, kam se však již nemůže a nechce vrátit, a zkušenosti exilu – osobního i společenského, geografického i vnitřního. Jeho vrcholná sbírku z roku 1970, An Rathad Cian (Daleká cesta), je dedikována „coby obětina mému rodnému ostrovu“, a jak Thomson sám poznamenal, kniha byla jeho pokusem vyvázat se z celoživotního „milostného vztahu“ s místem, kde se narodil a vyrůstal. Lewis je na stránkách sbírky oslovován jako nestvůra, milenka, matka, kámen, loď i tkalcovský člunek a stává se zároveň námětem i prostředkem básnického sdělení.

Ačkoliv je Thomson nejčastěji spojován právě s Lewisem a tematikou exilu, jakožto básník se tohoto osvědčeného tématu nedržel. Terapeutická funkce Daleké cesty se evidentně neminula účinkem, neboť v následující sbírce, nazvané Svoboda a orel (1977, Saorsa agus An Iolaire), se Thomsonova pozornost obrací od osobních otázek a minulosti k současné a veřejné tematice, zejména k politické situaci ve Skotsku. Thomson, od mládí přesvědčený skotský nacionalista, celý život podporoval myšlenku skotské kulturní a politické nezávislosti. Jeho vlastenectví však není xenofobní ani útočné a pod palbou jeho kritiky se ve většině případů ocitají jeho skotští spoluobčané, kteří nejsou dostatečně uvědomělí, zapomínají na bohatou národní kulturu a historii a tím přispívají k erozi skotské jedinečnosti. Thomsonova koncepce skotské identity je založena právě na historickém a kulturním uvědomění. Pohnutá historie a nejistá budoucnost skotského národa a gaelského jazyka, stárnutí a smrt jsou častými tématy další sbírky nazvané Ostružiník naděje (1991, Smeur an Dòchais) i dvou posledních sbírek. V Ostružiníku naděje se ve středu Thomsonovy pozornosti nenachází Lewis (k němuž se bude vždy vracet, avšak už pouze jako k jednomu z významných témat), nýbrž Glasgow, město, kde prožil většinu života. Glasgow bylo po staletí centrem gaelské diaspory a Thomson navazuje na dlouhou tradici, v níž je Glasgow popisováno očima nově příchozích. Jeho pohled je zbavený iluzí a kritický, ale nechybí v něm sympatie. Glasgow se pro něj stává obrazem celého Skotska, které se musí vyrovnávat s příchodem imigrantů a s vlivem nových kultur.

Ve všech sbírkách, nejvíce pak ve třech posledních, nacházíme pádné důkazy o tom, že se Thomson nezajímal pouze o skotská či gaelská témata: najdeme v nich básně, v nichž zmiňuje Sigmunda Freuda, Haydnovu symfonii Na rozloučenou či genocidu v Rwandě. Tento široký tematický záběr, který se řídí pouze tím, co básníka samotného zajímá, je nesmírně významný. Svoboda psát o jakémkoliv tématu nebyla v gaelské literatuře vždy samozřejmostí. Po staletí byla gaelština politicky nepohodlný jazyk, institucionálně potlačovaný nebo přinejlepším ignorovaný. V druhé polovině devatenáctého a na počátku dvacátého století se mnoho autorů spokojilo s omezeným počtem populárních a v jistých případech notně vyčpělých tradičních námětů a o soudobých otázkách a moderních problémech se gaelsky psalo jen málo. Samozřejmě i v devatenáctém století tvořila řada originálních a svérázných spisovatelů, avšak převládajícím trendem zůstávala melodická, často zhudebněná poezie, zaobírající se stále znovu láskou, steskem po domově či opěvováním krás skotské krajiny.

Až několika autorům píšícím během první světové války se podařilo toto ustrnutí prolomit. Zázračnou regeneraci gaelské literatury následně dokonali velcí básníci narození v desátých a dvacátých letech minulého století, z nichž právě Derick Thomson a Sorley MacLean vynikají nonšalantní samozřejmostí, s níž gaelsky píší, o čem se jim zachce, aniž by se ovšem zříkali možnosti čerpat ze starobylé tradice gaelské poezie, zejména z díla velkých básníků osmnáctého století, a z bohaté ústní lidové slovesnosti. Jak sám Thomson poznamenal: „V případě gaelštiny je třeba, aby se spisovatel cítil tak svoboden psát třeba o obchodu s drogami, apartheidu nebo o cestách do vesmíru jako kdokoliv jiný, kdo je o těchto otázkách informován a má na ně názor. Zrovna tak je pro zdraví jazyka důležité, aby se psalo o nových či neznámých tématech. A zdraví jazyka a zdraví literatury jsou navzájem úzce provázána.“ Právě tato otevřenost vůči novým tématům stejně jako skutečnost, že jako první začal v gaelské poezii důsledně používat volný verš, jsou příčinou Thomsonova nesmírného vlivu na mladší generace gaelských básníků. Například v gaelsky psané tvorbě Christophera Whytea, který pod Thomsonovým vedením napsal disertační práci a přispíval do Gairmu, se můžeme setkat s tématem lásky mezi lidmi stejného pohlaví nebo s ekfrastickými básněmi o italském renesančním umění. Básnířka Meg Batemanová (1959) zase gaelsky napsala báseň o válce v Perském zálivu.

Navzdory svým četným buditelským aktivitám a neúnavnému boji za zrovnoprávnění gaelské kultury a jazyka nebyl Thomson většinou vůbec optimistický a v básních i rozhovorech dával zaznít skepsi ohledně holého přežití gaelštiny coby jazyka každodenní, přirozené komunikace. Tento skličující pocit, že jeho rodná kultura nezadržitelně vymírá, Thomson tematizuje i v jedné ze svých nejznámějších a kriticky nejoceňovanějších básní nazvané Rakve (v gaelštině Cisteachan-laighe):

Rakve

Vysoký hubený muž,
s krátkým vousem
a hoblíkem v ruce:
pokaždé, když ve městě
míjím truhlářskou dílnu
a ucítím vůni pilin,
vzpomenu si na to místo,
s rakvemi,
kladivy a hřebíky,
pilami a dláty,
a můj děda, shrbený,
ukrajuje hoblinu za hoblinou
z holého, úzkého prkna.

Dříve než jsem věděl, co je to vlastně smrt;
než jsem měl ponětí, tušení, než jsem zahlédl
záblesk té temnoty, uslyšel ozvěnu onoho ticha.
A když jsem pak stál u hrobu,
v ten chladný jarní den, vůbec
jsem nepomyslel na rakve,
jež on sám zhotovil pro druhé:
Já jsem tehdy hlavně chtěl jít domů,
do tepla, kde se bude mluvit a pít čaj.

A ani v té další škole,
v níž hoblují truhláři mysli,
jsem si nevšiml rakví,
ačkoliv seděly všude kolem mne,
nerozpoznal jsem anglické zdobení,
ani cizí lak nasáklý do dřeva,
nevěděl jsem, co stojí na mosazné destičce,
nechápal jsem, že můj lid vymírá.
Dokud letos na jaře nepřivál chladný vítr,
jenž mi ohobloval srdce,
dokud jsem neucítil, že i mne protínají hřebíky,
a ani čaj, ani slova nezhojí tu bolest.

Rakve vyšly r. 1967 ve sbírce Mezi létem a podzimem (Eadar Samhradh is Foghar) a vývoj v posledních desetiletích naštěstí nenasvědčuje tomu, že by se Thomsonovo mrazivé proroctví o smrti gaelské kultury mělo naplnit. Pokud však gaelština v jednadvacátém století skutečně obstojí, pak na tom právě Derick Thomson má svůj nezastupitelný podíl coby kulturní aktivista, pedagog a zejména jakožto básník.