Takzvané vzdělávací nebo edukativní komiksy sice mezi staršími ročníky často zachraňují pověst komiksu jako takového, zároveň ale bývají dětmi a mladšími teenagery považovány za to nejnudnější, co komiksové médium přináší. Svou podstatou také naplňují jeden z předsudků, který o komiksu mezi staršími generacemi panuje, totiž že jde o médium pro líné, zpohodlněné a spíše hloupé čtenáře, kteří tuto přístupnější formu potřebují k tomu, aby příběh (či v případě edukativních komiksů nejčastěji historická fakta) byli vůbec schopni vstřebat. Doba naštěstí pokročila, a byť na českých pultech stále nalezneme příklady tohoto zastaralého trivializovaného pojetí (především v pracích Zdeňka Ležáka a Michala Kociána), přibývá takových komiksů, které čtenáře bez rozdílu věku dokážou poučit, aniž by rezignovaly na přednosti komiksového média, tedy především nadsázku a zkratku (namátkou sborník Ještě jsme ve válce či Kosatíkovu sérii České století, z překladových famózní Ekonomix).

Rodinné tajemství nizozemského kreslíře a scenáristy Erica Heuvela z roku 2003, které nedávno vyšlo česky, stojí kdesi na půli cesty mezi oběma krajnostmi. Záměr připomenout hrůzy války a holocaustu z něj od počátku trochu trčí, nicméně autor (spolu s dalšími třemi scenáristy) dokáže nabídnout nejen věrné, a přitom barvité a vícevrstevné vylíčení doby před druhou světovou válkou, během a těsně po ní, ale také příběh se zápletkou a překvapivým rozuzlením. Navíc příběh dosti jímavý, protože z perspektivy mladé dívky Heleny (na počátku příběhu, v roce 1938, jí je 12 let, na konci už je z ní dospělá slečna) sleduje tragické osudy jednak její vlastní rodiny, jednak (židovské) rodiny její nejlepší kamarádky Ester, která do Nizozemí uprchla z Německa před nacisty; ale ani to je nezachránilo.

Výchozí situace je sice notně obehraná (školák v současném Nizozemí víceméně náhodou přiměje svou babičku vzpomínat na válečná léta), ale když se příběh rozvine, nabídne hned několik svěžích momentů. Především nejde o vyprávění pouhé svědkyně o tom, jak Židé trpěli. Podstatněji se totiž příběh věnuje Helenině ryze nizozemské rodině, která by i za války mohla mít klid. Autoři ji sice do několika protichůdných typů rozškatulkují trochu násilně, nicméně příběhu ta různost povah a typů dodává dynamiku a nakonec i pointu. Konkrétně: zatímco konformní hlava rodiny lpí na své práci policisty i za cenu kolaborace s Němci, matka setrvává v tiché opozici. Starší bratr je nadšen německými úspěchy, disciplínou i technologickou vyspělostí a dobrovolně narukuje na východní frontu. Naopak mladší od počátku okupace revoltuje a nakonec se přidá k odboji. Helena samozřejmě sympatizuje s ním, v odboji také pomáhá jako nenápadná spojka, její hlavní starostí je však osud kamarádky Ester, která kvůli svému původu musí snášet čím dál těžší příkoří – až po transport do koncentračního tábora.

Heuvel tak do příběhu dostal všechny mezní příklady, jak se Nizozemci chovali za války, přičemž všem postavám přiznal věrohodnou a pochopitelnou (přinejmenším zpočátku) motivaci. A nezůstal jen u toho, vydal se i do Indonésie, tehdejší nizozemské kolonie, kterou napadli Japonci. A opět není černobílý a ukazuje, jak po kapitulaci Japonci vzorně spolupracovali s britskými jednotkami, zatímco Indonésané začali na čerstvě propuštěné nizozemské vězně útočit ve jménu národněosvobozeneckého boje. Leccos nového se z Rodinného tajemství dozvědí i rodiče školáků, jimž je komiks především určen. Zacílení na mladší čtenáře dobře konvenuje i Heuvelova kresba. Jistěže by ji bylo možné snadno odmítnout jako zcela zjevnou napodobeninu stylu belgického klasika Hergého, tvůrce Tintina. Ale Heuvel se netváří jako nějak zvlášť originální umělec, spíše chce být řemeslníkem a příběh podat zábavně, poutavě a jednoduše. A Hergého styl ostatně k příběhu dvanáctileté dívky za druhé světové války skvěle sedí: v té době její vrstevníci v okupované Belgii a Francii hltali ta nejlepší a nejpopulárnější Tintinova dobrodružství.