Proč jsou některé země bohaté a jiné chudé, proč je rozděluje bohatství a chudoba, zdraví a nemoci, hojnost jídla a hladovění? Může za to kultura, náboženská víra, podnebí, geografické uspořádání? Nebo snad neznalost náležitých opatření a hospodářských strategií? Co měli společného Stalin, král Shyaam, neolitická revoluce a mayské městské státy? Může být současný čínský růst trvalý? Proč dnes už Benátky nejsou průkopníky nových obchodních cest a ekonomických institucí a jejich obyvatelé místo toho dělají pizzy a foukají barevné sklo pro turisty? Proč je například Egypt o tolik chudší než USA? Co mu překáží v cestě k větší prosperitě? Nedá se s tamní chudobou nic dělat, nebo ji lze vymýtit?

Těmito otázkami se zabývají turecko-americký ekonom Kamer Daron Acemoglu (*1967) a britský politolog James A. Robinson (*1960) v knize Proč státy selhávají: kořeny moci, prosperity a chudoby, která už v zahraničí získala čtyři ocenění. Odpověď autorů na všechny výše zmíněné otázky je celkem jednoduchá až stereotypní: za všechno mohou instituce. Konkrétně zmíněný Egypt je „chudý proto, že mu vládne úzká elita, která si organizuje společnost na úkor širokých mas lidí a tak, aby si zajistila vlastní prospěch. Politická moc je úzce soustředěná a využívaná k masivnímu obohacování těch, kdo ji mají v rukou, jak dokládá jmění v hodnotě 70 miliard dolarů, které nashromáždil bývalý prezident Mubárak. Tím, kdo na to doplácí, je egyptský lid.“ Autoři příkře odmítají všechny alternativní teorie a jediné vysvětlení hledají u fungujícího a spravedlivého politického a ekonomického systému, který zaručuje stejná práva všem bez rozdílu, neboli, jak je nazývají, u „inkluzivních“ institucí. Instituce špatné a škodlivé, nastavující nezdravé prostředí a zvýhodňující jen úzkou skupinu jedinců, naopak nazývají „extraktivní“.

I dnes tedy podle autorů mnohé státy „selhávají z toho důvodu, že jejich extraktivní ekonomické instituce nevytvářejí stimuly potřebné k tomu, aby lidé šetřili, investovali a inovovali. Extraktivní politické instituce těmto ekonomickým institucím pomáhají tím, že upevňují moc lidí, kteří odčerpávají zdroje ostatních. U kořene selhání státu jsou vždy extraktivní ekonomické a politické instituce, i když v jednotlivostech se podle okolností liší. Toto selhání dostává například podobu naprosto nedostatečné ekonomické aktivity, protože politiky až příliš uspokojuje odčerpávání prostředků nebo bránění jakékoli nezávislé ekonomické činnosti, která by mohla ohrozit je samotné i ekonomickou elitu. V krajním případě – jako v Zimbabwe a Sieře Leone… – dláždí extraktivní instituce cestu k úplnému selhání státního aparátu: boří nejen zákon a pořádek, ale odstraňují i ty nejzákladnější ekonomické stimuly. Výsledkem je hospodářská stagnace a – jak ukazuje nedávná historie Angoly, Kamerunu, Čadu, Demokratické republiky Kongo, Haiti, Nepálu, Sierry Leone, Súdánu a Zimbabwe – občanské války, hromadné vysídlování, hladomory a epidemie; mnohé z těchto zemí jsou dnes chudší, než bývaly v 60. letech“ (s. 298).

Některé obecné vlivy přitom autoři evidentně podceňují. Tvrdí například, že „geografické faktory nám nikterak nepomáhají vysvětlit ani rozdíly, které vidíme v různých částech dnešního světa, ani to, proč mnoho zemí, například Japonsko a Čína, procházelo dlouhou stagnací a pak tam náhle došlo k rychlému růstu“. S tím musím polemizovat: nedá se totiž popřít, že centralizovaný stát, nutná podmínka vzniku institucí, po kterých autoři volají, se jednodušeji buduje v přehledné nížině než v zemi rozdělené do mnoha nepřístupných údolí. Podobně zřejmě přehlížejí význam kultury a náboženství, které jistě nejsou jedinými determinantami celkového vývoje, ale jistě se na něm složitými a někdy těžko exaktně popsatelnými způsoby podílejí.

Místo toho autoři hlavní pozornost věnují politice: především tomu, jak se systém, jehož univerzálnost zastávají, rodil ve Velké Británii, od Magny charty přes revoluci roku 1688 a popravení krále až k vítězství všeobecného hlasovacího práva. Zdůrazňují, že průmyslová revoluce proběhla jen pár desítek let po „Slavné revoluci“, což podle nich není náhoda. Tehdejší vynálezci se totiž i díky ní mohli „chopit ekonomických příležitostí, které vytvářeli svými nápady. Mohli se také spolehnout, že jejich vlastnická práva budou respektována, a měli přístup na trh, kde mohli své vynálezy se ziskem prodat nebo využít sami.“

Tento „postupný proces politických reforem“, ač byla jeho součástí i násilná revoluce, dávají autoři do jisté míry celému světu za vzor a upřednostňují ho i před vývojem francouzským: byl podle nich „silnější, bylo těžší klást mu odpor a měl trvalejší hodnotu“. Přesvědčivě dále ukazují, jak inkluzivní instituce, pokud jsou dostatečně silné, „povzbuzují prosperitu, vytvářejí smyčku pozitivní zpětné vazby, která je chrání, když se je elity pokoušejí zničit“.

To ale neznamená, že by občané demokratických států mohli zcela „usnout na vavřínech“. Podle autorů například „trhy ponechané svému osudu mohou ztratit svoji inkluzivitu a stále více je mohou ovládat lidé s ekonomickou a politickou mocí“. Podobně citují i varovná slova prezidenta Woodrowa Wilsona: „Pokud monopol trvá, bude vždy sedět u vládního kormidla. Neočekávám, že monopol sám sebe omezí. Pokud jsou v této zemi muži dost silní na to, aby si přivlastnili vládu Spojených států, budou to chtít udělat.“ To, dodejme, samozřejmě neplatí jen za Atlantikem… Důležitou roli v péči a budování „inkluzivních“ institucí přitom podle autorů hrají silná média a tisk. Jako velmi názornou ukázku udávají případ jistého jihoamerického autoritářského vládce, který se snažil neutralizovat a vyřadit ze hry dosud fungující instituce ve své zemi. Zatímco soudce Nejvyššího soudu od něj dostával jako úplatek pět až deset tisíc dolarů měsíčně, nejčtenější noviny získávaly přes milion za jediný – novému režimu vlídný – článek…

Autoři dále konkrétně popisují i smutnější případy zemí, které se dostaly na sestupnou spirálu neúspěchu: „Instituce, které plodí chudobu, vytvářejí smyčky negativních zpětných vazeb a (ty) přetrvávají.“ Podrobně líčí i osudy státních celků, které se sice vydaly na cestu směrem k inkluzivním institucím, ale tento proces byl kvůli uzavřenosti tamních politických elit přerušen (Benátky). Případně popisují příklady panovníků, kteří se výrazně stavěli do cesty kýženým změnám, a proto vývoj ve svých zemích zásadně zbrzdili. Konkrétně uvádějí osudy Ruska a „Rakouska-Uherska“, aniž by ale rozlišovali, že v období, o kterém píší (začátek 19. století), nesl druhý ze států jiný název a v druhé polovině století už se politické a ekonomické dráhy obou z nich výrazně rozcházely. I když je ale pro autory jistým následováníhodným modelem britská monarchie, rozhodně nejsou k tradičním evropským státům nekritičtí. Naopak dokládají, „jak evropský kolonialismus zbídačil velké části světa“ a jak v mnoha oblastech zničil zárodky potenciálně blahodárných institucí, které se tam rodily. A pokud některá z (bývalých) koloniálních zemí tomuto neblahému osudu unikla, bylo to spíše náhodou a také například díky jejímu perifernímu postavení. Což mimochodem ale opět dokládá, že někdy záleží i na geografii...

Hlavní teze recenzované knihy také jistě není natolik originální, jak autoři předstírají: mnohé podobné myšlenky i český čtenář najde třeba v knize sociologa Petera Bergera Kapitalistická revoluce: padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (Archa, Bratislava, 1993) nebo v publikaci Matta Ridleyho Racionální optimista: o evoluci prosperity. V porovnáním s Ridleym se ale původci knihy Proč státy selhávají na současnou Čínu dívají celkem realisticky a bez nekritických „růžových brýlí“.

K recenzované knize jistě můžeme mít řadu výhrad, které jsem už částečně naznačil: mnohé civilizační faktory, jak jsem se snažil dokázat, autoři neberou dostatečně v úvahu. Vývoj v některých (pro ně méně významných) regionech charakterizují příliš nahrubo a bez nutného rozlišování. Poměry ve Velké Británii možná trochu idealizují, protože navzdory rozvinuté demokracii to stále ještě není žádný „ráj na zemi“. A možná jsou i trochu etnocentričtí a jediný civilizační model vnucují kulturám a kmenům celého světa. Uprostřed zpráv o zvětšujících se ekonomických bariérách mezi bohatými a chudými obyvateli Západu i nářků, že třeba volební proces v Americe z nemalé míry ztratil svoji legitimitu atd., je ale na druhou stranu možné číst Acemoglumovu a Robinsonovu knihu jako jisté povzbuzení. A také jako pozitivní, jakkoli možná banální poselství, že stále ještě existuje velký rozdíl mezi tím, jestli obyčejný člověk usilující o prosazení svých práv žije na Západě, nebo v Číně či v Rusku. Lidé žijící v jakžktakž fungujícím státě, v němž jim nehrozí vyvlastnění majetku a před jehož soudy mají (alespoň nějakou) šanci uspět i ve sporu s mocnějším, vlivnějším a bohatším protivníkem, si tak po přečtení této knihy mohou více než před tím uvědomovat, jak velké mají štěstí…