Ruská básnířka, prozaička a překladatelka Jelena Andrejevna Švarcová (1948–2010) psala od poloviny 70. let, ale až do roku 1985 mohla publikovat pouze v samizdatu či v zahraničí. Teprve od druhé poloviny 80. let vycházely její texty časopisecky i v SSSR, prvního knižního vydání ve své vlasti se dočkala až po roce 1989. Její tvorba byla přeložena do několika světových jazyků a oceněna mnoha literárními cenami, např. Cenou Andreje Bělého (1979). Básnická prvotina Tancující David (Tancujuščij David) jí vyšla roku 1985 v New Yorku. Je autorkou patnácti básnických sbírek a tří svazků prozaických a esejistických textů. Soubor esejů Viditelná stránka života a básnická sbírka Zpěv ptáka na mořském dně (Pesňa pticy na dně morskom), které vycházejí současně, avšak ve dvou samostatných svazcích, představují první výbor z její tvorby v češtině.

Jelena Švarcová strávila celý život v Petrohradě a toto město se v různých podobách a funkcích (dějiště, postava, kulisa, hybatel děje) objevuje v jejích textech, ať už básnických, či prozaických. Hned v první básni ze sbírky Zpěv ptáka na mořském dně vystupuje petrohradská řeka Něva jakožto svědek, či dokonce iniciátor básnického vytržení lyrického subjektu, svazek esejů zase otevírá text, v němž autorka vzpomíná na rybaření v něvských vodách. Vazba na Petrohrad vřazuje autorku do určité linie tzv. petrohradských autorů či textů, kterou můžeme v ruské literatuře vysledovat. Jako nejnápadnější se v tomto ohledu jeví příbuznost s esejistickým i básnickým dílem Josifa Brodského, především s jeho esejí Míň než jeden, která vyšla česky v souboru s názvem Jeden a půl pokoje (NLN, 1998). Oba autoři souzní nejen tématy, o kterých pojednávají, ale také svými názory – nejpřekvapivější (především vzhledem ke kosmopolitní povaze Brodského tvorby) je to tehdy, když oba mluví o úloze národní literatury a rodného jazyka a shodují se v přesvědčení o vyvolenosti ruského jazyka a ruské poezie, respektive o nepřenositelnosti ruské zkušenosti a její vázanosti na ruštinu.

Svazek esejů v překladu Aleny Morávkové obsahuje kromě vzpomínek na dětství strávené v Petrohradě a na literární přátele či divadlo (autorčina matka Dina Morisovna Švarcová byla divadelní dramaturgyně) i reflexe tvorby spisovatelčiných literárních současníků a předchůdců a také teoretická východiska její vlastní tvorby. Tematické šíři však neodpovídá způsob zpracování. Švarcová promlouvá nikoli rozmáchle a široce, ale formou výseků, detailů, rychlým nasvícením situací. Ve všech textech lze přitom vytušit působení protikladných sil. Týká se to formální roviny, která se vyznačuje různou délkou textů a jejich různým žánrovým zařazením – soubor obsahuje eseje či dějově výrazné a pointované vzpomínky i téměř aforistické zápisy –, ale také autorského gesta, vycházejícího z pnutí mezi odlišnými polohami subjektu. Švarcová volně přechází od intimních témat k přemýšlení o literatuře, od střípků každodennosti, často velmi bizarních a často zbytných, k vážnému a patetickému zachycování zlomových životních okamžiků. Vystupuje jako sebestředná a excentrická osobnost, věřící ve vlastní výjimečnost, ale kdesi na dně pod těmito gesty se skrývá hluboká křesťanská a tvůrčí pokora.

Nejzajímavější z celého souboru jsou texty o literatuře a poezii, v nichž autorka jiným způsobem vyjadřuje to, co lze vyčíst i z jejích básní: pojetí poezie jakožto poslání a zároveň vědomí, že jedině dokonale vybroušený jazyk dokáže plnohodnotně zprostředkovat zamýšlené sdělení. Asi nejvýmluvnější je v tomto ohledu esej o podstatě poezie s názvem Poetika živého: „Verše jsou prostředníky mezi rozumem a tím, co je nad ním. Báseň je jako zbraň, nástroj, s jehož pomocí se dosáhne poznání, nechopného být získáno jinou cestou (tam, kde logika i filozofie jsou bezmocné).“

Po textech věnovaných poezii lze jako po mostě přejít k druhému svazku, obsahujícímu autorčiny verše převážně z devadesátých let v překladu Jany Štroblové. Vnímání poezie jakožto údělu a poslání se v básních zpřítomňuje prostřednictvím motivů osamělého putování („Když nad temnými hladinami letím, / nesu se nad černými lesy bez hranic, / mám po kapsách – teď stejně jako předtím – / jen tabák promíchaný s verši, jinak nic.“), andělů objímajících básnířčinu duši, odhodlanosti zcela se oddat úkolu, i když to může být zničující: „rvát svůj plášť! sama být si kat! – / jen aby v neznámých mořích / ten maják moh zablikat.“ Báseň funguje jako svědectví o vypjatém duševním zážitku, zprostředkovává duchovno, jiným způsobem nezprostředkovatelné, a nabývá tak až sakrální povahy. Lyrický subjekt strhává čtenáře k tomu, aby spolu s ním zkusil nahlížet na skutečnost básnickýma očima, a tím objevil ve světě skryté významy. Přináší tak v duchu platónského mýtu do tmavé jeskyně zprávu o světle, a to i s rizikem, že jí nikdo neuvěří. Ústřední je v tomto smyslu titulní báseň Zpěv ptáka na mořském dně, tematizující úděl básníka, který zpívá, aniž by mu ostatní rozuměli. Miluše Zadražilová mluví v doslovu k výboru z poezie Vladislava Chodaseviče (Těžká lyra, Opus, 2003), když charakterizuje linii poezie vinoucí se od Anny Achmatovové k Josifu Brodskému, o „puškinské pýše básníků, naplňujících zřetězenými slovy přijatou nadosobní misi“. Tato slova vystihují i básnickou tvorbu Švarcové. Důležitá je přitom nejen ona mise, ale také způsob zřetězování – a ten má u Švarcové velmi pevně stanovená pravidla. Její poezie je mélická, nikoli však písňovostí či usilováním o harmonii, ale spíše vnitřní stavbou veršů, která spočívá na zvukové kvalitě hlásek a jejich kombinací. Na rovině básně jako celku je to pak velmi přísným způsobem uspořádaný melodický sled hlásek – zvuků, který dokáže vyjádřit nespatřenou či nespatřitelnou skutečnost.

Někteří kritikové nazývají Švarcovou poslem „stříbrného věku“, jak bývá označován přelom 19. a 20. století v Rusku, jedno z vrcholných období ruské literatury, a to právě pro autorčino již zmiňované pojetí poezie jakožto řemesla i prorocké zvěsti zároveň. Takto představuje Švarcovou i český výbor z její tvorby. Díky spojení ukázněných básnických textů s esejistickými, pro které jsou příznačné výstřednost a protichůdnost, jež v přísné formě básní ustupují do pozadí, je výsledný obraz ještě reprezentativnější.