Skotský básník, prozaik, překladatel a literární kritik Christopher Whyte je pozoruhodnou všestrannou osobností současné evropské literární scény. Whyteovým mateřským jazykem je angličtina, ale záhy se začal zajímat o skotskou gaelštinu, keltský jazyk, jímž se dosud mluví na skotské Vysočině a Západních ostrovech, a gaelsky se v dospělosti plynně naučil. Oba jazyky rovným dílem využívá v literární tvorbě: zatímco všechny své romány napsal anglicky, poezii vydává výhradně ve skotské gaelštině a patří k nejvýznamnějším gaelsky píšícím básníkům.

Jazyková situace ve Skotsku je poměrně složitá: kromě angličtiny se skotským přízvukem se ve Skotsku můžeme setkat se skotštinou (Scots), což je germánský jazyk blízce příbuzný angličtině, a se skotskou gaelštinou (Gàidhlig), keltským jazykem příbuzným irštině a manštině a vzdáleně velštině a bretonštině. Ještě v desátém století se gaelsky mluvilo v mnoha částech dnešního Skotska a gaelština byla oficiálním jazykem královského dvora i církve. Během následujících století počet mluvčích klesal vlivem demografických změn, institucionální perzekuce i následků dramatických historických událostí, které gaelsky mluvící oblasti výrazně oslabily. V současnosti mluví gaelsky přibližně 58 000 lidí a zdá se, že v posledních desetiletích se drastický úbytek gaelsky mluvící populace podařilo zpomalit. Nejrůznější skotské vládní i nevládní iniciativy se gaelštinu snaží všemožně povzbudit a oživit.

Bohatá tradice gaelské literatury sahá od středověku až do dnešních dní. V minulosti gaelsky psali a tvořili – v gaelské literatuře je velice významná ústní slovesnost – prakticky výhradně rodilí mluvčí, avšak ve dvacátém a dvacátém prvním století se objevují autoři, kteří si gaelštinu zvolí za svůj tvůrčí jazyk, ačkoliv není jejich mateřštinou. Básník George Campbell Hay (1915–1984) napsal gaelsky svou slavnou skladbu Bisearta (Bizerta), jednu z nejvíce ceněných básní pojednávajících o druhé světové válce, která na britských ostrovech vznikla, ačkoliv jeho mateřským jazykem byla skotská angličtina. Z mladší generace patří k básníkům, kteří se gaelsky naučili až v dospělosti, například Meg Batemanová (1959) či právě Christopher Whyte.

Whyte se narodil 29. října 1952 v Glasgow do skotské rodiny s irskými kořeny. Vystudoval anglickou literaturu na Cambridžské univerzitě a následně odjel do Itálie, kde žil téměř dvanáct let a vyučoval angličtinu. Po návratu působil jako akademik a přednášel anglickou a skotskou literaturu na univerzitách v Edinburghu a Glasgowě. Akademickou sféru i Skotsko se před několika lety rozhodl opustit a usadil se v Budapešti, kde žije dosud a věnuje se překladu a vlastní literární tvorbě.

Whyte se o gaelštinu začal hlouběji zajímat zejména díky tvorbě Sorleyho MacLeana (1911–1996), gaelsky píšícího modernistického básníka světového významu. Pro vlastní potěšení překládal MacLeanovy verše do italštiny a své jazykové znalosti rozvíjel i během letního pobytu na ostrově Skye. Po návratu z Itálie svůj zájem o gaelskou literaturu dále rozvíjel ve spolupráci s Derickem Thomsonem (1921–2012). Thomson, sám významný gaelský básník, vlivný akademik a neúnavný jazykový a kulturní buditel, vedl Whyteovu doktorskou práci a byl rovněž prvním čtenářem a vydavatelem jeho gaelsky psané poezie. Whyteova vlastní tvorba i jeho překlady z evropských literatur do gaelštiny (Anna Achmatovová, Konstantinos Kavafis, Janis Ritsos, Pier Paolo Pasolini a další) vycházely v Thomsonově gaelském čtvrtletníku Gairm.

Whyteovy překlady i jeho vlastní tvorba jsou v moderní gaelsky psané poezii zásadní z toho důvodu, že přinášejí zcela nová témata a otevřenost evropské kultuře. Během devatenáctého a na počátku dvacátého století se totiž gaelská literatura, pod vlivem státních zásahů, které se snažily gaelštinu a svébytnou gaelskou kulturu vymýtit, obracela spíše do minulosti a sama do sebe, místo aby hledala inspiraci a nové impulsy v současném světě a v zahraničí. Toto období stagnace razantně přerušila tvorba Sorleyho MacLeana, který r. 1943 vydal sbírku Dàin do Eimhir agus Dàin Eile (Básně pro Eimhir a jiné básně), v níž zcela samozřejmě kombinuje motivy z tradiční gaelské poezie s odkazy na W. B. Yeatse a Alexandra Bloka a bohatou, idiomatickou a přirozenou gaelštinou píše například o španělské občasné válce, v pozdějších básních i o upálení Jana Palacha či atomových ponorkách.

Whyte, který v posledních deseti letech vydal vůbec první úplné a komentované edice MacLeanových děl, se starším básníkem sdílí sklon posouvat hranice možného a nemožného v gaelské poezii a zcela samozřejmě vnímá gaelskou literaturu jakožto svébytnou součást evropského dění, jíž až do 18. století byla – nikoliv jako provinciální literaturu ve vymírajícím jazyce, v němž lze opěvovat jen krásy vřesem porostlých strání a lahodnou chuť whisky. Whyteova dlouhá báseň Bho leabhar-latha Maria Malibran (Z deníku Marii Malibran) pojednává o životě operní pěvkyně v devatenáctém století. Inspirací pro ekfrastickou sklabu Annunciazione con Sant’ Emidio (Zvěstování se svatým Emidiem) byl stejnojmenný obraz italského renesančního malíře Carla Crivelliho. Čtyřdílná báseň Ceum air cheum (Krok za krokem) vede dialog s básníky Luisem Cernudou, Marinou Cvětajevovou a Miklósem Radnótim a zamýšlí se nad otázkami umělecké tvorby, národní přináležitosti a vykořeněnosti. Pro české čtenáře bude zajímavé, že ve dvou ze svých básní, Leanabachd a’ cho-ghleusaiche (Skladatelovo dětství) a Fosgladh nan tobraichean (Otvírání studánek) se Whyte dotýká české tematiky – a to konkrétně života a tvorby Bohuslava Martinů. Whyte je rovněž prvním autorem, který v gaelské poezii otevřel téma lásky mezi lidmi stejného pohlaví.

Svůj přístup ke gaelštině Whyte popisuje ve své nejslavnější básni „Čínský brouk“:

Čínský brouk
V jisté části Číny,
na jihozápadě, poblíž junnanského pohoří,
se vyskytuje druh jablek,
která jsou tak neobyčejně chutná,
že císaři odedávna nešetřili zlatem,
aby si je opatřili, a mohli je pak nabízet
na slavnostech a hostinách ve velké síni.
Ale nechutnala pouze po jablkách.
Četl jsem, že za to mohl jistý brouk,
který žije jen ve stromech v onom kraji,
a klade vajíčka, jež rostou
v samém srdci jablek. Nezůstanou tam dlouho,
ale zanechají po sobě podivuhodné aroma,
jež prostupuje každý plod. Poté, co larva
roztáhne křídla a odletí, zůstane po ní jen
jantarový nádech v barvě slupky
a zázračná vůně, jež mátla
všechny dvorské učence a zahradníky,
kteří se ji marně pokoušeli vysvětlit.

A přesně totéž dělám s touto řečí.

Whyte své rozhodnutí psát gaelsky zdůvodňuje mimo jiné velkým potenciálem, který gaelština díky své bohaté zvukové stránce básníkovi nabízí, a také tím, že v gaelštině má možnost, na rozdíl od angličtiny, psát o některých tématech zcela poprvé a bez zátěže předchozí tradice. Whyte vydal dosud pět sbírek: Uirsgeul (Mýtus, 1991), An Tràth Duilich (Těžká doba, 2002), Dealbh Athar (Obraz otce, 2009), Bho Leabhar-latha Maria Malibran (Z deníku Marii Malibran, 2009) a An Daolag Shìonach (Čínský brouk, 2013). Od konce osmdesátých let, kdy se v časopisech začaly objevovat jeho první básně, postupně přešel k pevnější formální struktuře. Jeho poezii protkávají odkazy na jiná umělecká díla a životní příběhy umělců, často pracuje s citáty a motty – některé gaelské básně tak jsou například uvedeny maďarským příslovím nebo úryvkem z básně Josifa Brodského.

Vedle poezie v gaelštině a editorské činnosti se Whyte věnuje i tvorbě prozaické – dosud mu v prestižním britském nakladatelství Victor Gollanz vyšly čtyři anglicky psané romány. Pro Whyteovu prózu je typický vybroušený a až barokně košatý a zdobný styl a bohatá slovní zásoba, čtivost, živé dialogy, fascinace magií a jevy překračujícími běžné zákonitosti i zaměření na postavy, které z různých důvodů nezapadají do většinové společnosti. S jedinou výjimkou se ve všech Whyteových románech objevují prvky kouzel a magie: magický realismus Whyteovi podobně jako například Salmanovi Rushdiemu slouží jako prostředek, jímž nabourává velké, monolitní výklady světa a vytváří prostor pro odlišnost perspektiv, mísení a pluralitu.

První z Whyteových románů, Euphemia MacFarrigle and the Laughing Virgin (Eufémie MacFarriglová a smějící se Madona, 1995), se odehrává ve Whyteově rodném Glasgowě. Nespoutaně humorný, rozverný a zároveň tragický román se týká především ničivého vlivu předsudků, ať už náboženských, či sexuálních. V katolickém klášteře se představení snaží ututlat hned tři neposkvrněná početí najednou, tajný spolek zbožných hospodyněk krade kondomy ve snaze snížit frekvenci mimomanželského pohlavního styku a tajemná Eufémie, o jejímž původu a minulosti nikdo nic neví, zvláštním způsobem proměňuje životy lidí kolem sebe. A do toho všeho se v jedné ulici ztrácí a opět objevuje dům a v jistém kostele se stane zázrak: plastová socha Madony se začne napřed pochechtávat, následně smát na celé kolo, a dokonce vyprávět vtipy. Recenzent pro deník The Scotsman podotknul, že „Whyte umí psát jako anděl, ale že své pero hojně namáčí v ďábelském inkoustu“.

The Warlock of Streathearn (Čaroděj ze Strathearnu, 1997) je na Whyteových osobních stránkách představen jako jediná skotská kniha, v níž komunita věřících oběsí pastora na základě pokynů kacíře, nikoliv naopak. Hlavní dějová linie románu se odehrává ve Skotsku v první polovině sedmnáctého století. Bezejmenný hlavní hrdina má dar léčit, vcítit se do zvířat a dle vlastní vůle se proměňovat, avšak život ve Skotsku zmítaném náboženskými konflikty a hony na čarodějnice není pro bytost s jeho schopnostmi právě vstřícné prostředí. Čaroděj ze Strathearnu hojně odkazuje k Hoggovým Vyznáním ospravedlněného hříšníka i k románu Virginie Woolfové Orlando. Čaroděj na svých cestách zabloudí i do rudolfinské Prahy a velkolepé finále románu se odehrává na jistém šlechtickém sídle v jižních Čechách.

V pořadí třetí román, který vyšel v roce 1998, nese název The Gay Decameron. V případném českém vydání by nejspíš musel mít jiný titul: dekameron odkazuje k Boccacciově proslulé sbírce sta novel s převážně erotickým zaměřením, avšak adjektivum „gay“ znamená jak „radostný, veselý, rozjásaný, pestrý“, tak se v angličtině a stále častěji i v češtině používá jako neutrální označení pro muže, které přitahují muži. Oba významy jsou pro román důležité: Whyteův román je pestrý a místy skutečně mimořádně zábavný, zároveň jeho hlavními postavami je skupina deseti mužů, které spojují současné i minulé milostné vztahy, přátelství i staré křivdy. Román tvoří jejich vzpomínky, příběhy, které si navzájem vyprávějí, i úryvky z knih, které čtou. The Gay Decameron je jedinečný coby věrohodný a komplexní obraz života gayů na konci dvacátého století. Hlavním tématem románu je však oslava lásky a její schopnosti proměnit lidský život k lepšímu, nehledě na to, jakého pohlaví, věku či původu jsou ti, kteří ji dávají a přijímají.

Zatím poslední román nese název The Cloud Machinery (Oblačný mechanismus, 2000) a odehrává se v Benátkách v osmnáctém století. Ze všech Whyteových románů je Oblačný mechanismus nejvíce odlehčený. Nezapře inspiraci gotickými romány, z nichž Whyte čerpá a zároveň si z nich i trochu láskyplně utahuje, i vypjatými a složitými zápletkami barokních oper. Dějištěm příběhu je totiž benátské divadlo, ve kterém divadelní společnost zkouší novou operu. Magický příběh, v němž vystupují ztracení dědicové, zakleté šlechtičny či černokněžníci, je sice hravý a plný kouzel, ale i v něm se Whyte vrací ke svým tradičním tématům: zranitelnost lidí, kteří se tak či onak vymykají většinové společnosti, transformující síla lásky a tolerance v kontrastu s ničivými důsledky předsudků, nenávisti a bigotnosti.

Dobrá zpráva je, že tento stručný přehled Whyteovy tvorby již brzy nebude úplný. V nejbližší době Whyte připravuje k vydání své anglické překlady básní Mariny Cvětajevové a dvě nové sbírky poezie: první z nich, Ceum air Cheum / Step by Step, vyjde v gaelsko-anglickém zrcadlovém vydání a představí výbor z Whyteových rozsáhlejších básní. Druhá, nazvaná Leanabachd a’ Cho-Ghleusaiche (Skladatelovo dětství), vyjde pouze v gaelštině. V češtině jeho tvorba zatím dostupná není, ale výbor z jeho básní zazní v českých překladech při plánovaném autorském čtení v Praze na podzim 2015.

Tento výstup vznikl v rámci projektu „Moderní skotská gaelská literatura“ č. 2915 řešeného v roce 2015 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků Grantové agentury UK. Autorka je studentkou FF UK.