„Domorodci se před obchodem hromadně scházeli, aby portrétovaného pozdravili, a zpívali waiata (tj. písně) složené před lety na počest tohoto náčelníka… Portrét Wi Taka je tak realistický, že starý Hakariwhi z kmene Ngatihaua nemohl odolat pokušení a začal si třít o obraz nos na znamení pozdravu.“ Takto prý domorodí Maorové reagovali na obrazy Gottfrieda Lindauera, plzeňského rodáka, který u nás dlouho nebyl příliš známý a v cizině byl mylně označován za Němce. Existovaly ovšem výjimky: například na našem portálu jsme o něm krátce psali v souvislosti s Frankfurtským knižním veletrhu už roku 2012.

Díky Západočeské galerii v Plzni získává ale tato fascinující postava až nyní šanci dostat se do obecného povědomí české veřejnosti. Galerie totiž záslužně uspořádala výstavu Lindauerových obrazů a při té příležitosti společně s nakladatelstvím Arbor vitae vydala pozoruhodnou publikaci Gottfried Lindauer: 1839–1926: plzeňský malíř novozélandských Maorů jako její katalog. Pro úplnost ještě dodejme, že souběžně vyšla také její anglická mutace a předcházela jí obdobná publikace německá Gottfried Lindauer: die Māori-Portraits (Köln: Verlag der Buchhandlung Walther König, 2014), do níž částečně přispěli titíž autoři.

Česká publikace zevrubně seznamuje s malířovým nevšedním životem: pojednává o jeho rodinném zázemí, školení na zahradníka, pěší cestě do Vídně, studiích u Josefa Führicha a Carla Hemerleina i o jeho odchodu na Nový Zéland, jenž byl motivován i nedostatkem tuzemských zákazníků a snahou vyhnout se vojenské službě. Dále přináší několik textů, které jeho dílo pluralisticky nasvěcují z několika perspektiv a zasazují je do širšího kontextu vývoje dlouhodobých uměleckých vztahů Čechů k Oceánii nebo dávají do souvislostí se západními úvahami o teorii ornamentu a tetování. Další text vyjadřuje současný postoj Maorů k tomuto (původem) českému malíři: totiž jejich přesvědčení, že jeho obrazy zachycovaly „výdrž, vzdor, stoicismus a především krásu autority Maorů“. Historik umění Milan Kreuzzieger oproti tomu Lindauerovo dílo pojednal z hlediska postkoloniálních teorií a studií orientalismu. Podle jeho skeptického soudu Lindauerova díla vzbuzovala dojem „statických gest a pohybů“, šlo o „postavy mimo reálný čas a sociální realitu“, jež nám umožňují „nahlédnout do snu, který Maory ještě naposledy ukáže, než jejich tradice navždy zmizí“. Kniha přibližuje i způsob, jakým jeho obrazy vznikaly, totiž i za použití fotografií, a nezastírá, že jejich hodnocení coby uměleckých děl v minulosti značně kolísalo. Současně ale jako by je povyšovala na poněkud vyšší než jen čistě uměleckou rovinu, když je prezentuje jako artefakty nacházející se na pomezí umění, etnografie a kultu. Ostatně rituál připomínky mrtvých – zvaný „kawe mate“ – přijela skupina Maorů do Lindauerova rodiště přímo do prostor galerie osobně vykonat. A i když z přísně vědeckého etnologického hlediska mají jeho malby mnohé nedostatky, přispěl prý jeden z nich, zobrazující praxi tradičního tetovacího umění, k jeho obnově mezi současnými Maory.

Recenzovaná publikace o Lindauerových obrazech navíc nejen teoretizuje, ale také přetiskuje jejich barevné reprodukce. A to i jeho výjevy světců vzniklé ještě v Evropě, vykazující co do techniky shodné rysy s jeho výtvory zaoceánskými, jež ho pak proslavily. U každé z maorských podobizen přitom sestavovatelé katalogu pečlivě uvádí jméno, základní životní data a osudy portrétovaného. Nejde tedy z hlediska pozorovatele či diváka o exotické výjevy anonymních domorodců, nýbrž o připomínky konkrétních osob s vlastním příběhem a jedinečnou identitou, které je někdy trochu obtížné jednoznačně zařadit. Portrétovaní se totiž mohli pohybovat napříč světy původních Maorů a evropských kolonizátorů. Jeden z mužů je tak představen dvakrát: jednou v evropském obleku, podruhé v oděvu maorském.

Poněkud stranou možná zůstává Lindauerova vnitřní osobnost. Snad kromě toho, že se držel na okraji koloniální společnosti a že byl ateistou nebo agnostikem „v době a ve společnosti, kde to nebylo obvyklé“. Ale nedozvíme se například, jestli je pravda, že se natolik sblížil s Maory, že s nimi „zpíval jejich písně i tancoval“, jak se o něm uvádí v jedné německé knize o Novém Zélandu. Každopádně jeho život a dílo představují skvělý příklad toho, že kulturní globalizace může být i přínosná. A že přesuny lidí z kontinentu na kontinent mohou být oboustranně obohacující, což je myšlenka aktuální zvláště dnes.