Marie Rút Křížková (*1936) je literární historička a editorka, která je známá především svou péčí o vydávání díla básníka Jiřího Ortena. Ne všichni však tuší, jak bohatý, ale i nesnadný život má tato statečná žena za sebou a kolika protivenstvím musela čelit. O tom všem přináší nevšední svědectví kniha Marie Rút Křížková: slyšet a odpovídat, v níž jsou dialogické pasáže (otázky s empatií kladla Šárka Grauová) prokládány autorčinými básněmi, vzpomínkami, esejemi či úvahami.

Kniha čtenáře provází autorčiným dětstvím v Miličíně, popisuje její ztroskotavší manželství a krátký vztah s Otou Ornestem i její účinkování coby signatářky a mluvčí Charty 77. Pozoruhodně také zaznamenává její osobní cestu k židovství a křesťanství. Ve svých výpovědích je Křížková velmi otevřená, a to především sama k sobě, ale i k vlastním rodičům – byl to prý její otec, po kterém zdědila „lehkou mysl ve vztahu k nejbližším“. Možná až překvapivě upřímná je rovněž při líčení životních osudů vlastních dětí i lidí, s nimiž se v životě setkala. Čtenář se tak například dozví, ve které fázi svého manželství se neúspěšně pokusila o sebevraždu její matka a kdy Marie Rút sama; nebo kdy přesně otěhotněla jedna z jejích dcer. Podrobně jsou vylíčeny tragické okolnosti dokonané sebevraždy autorčina homosexuálního vnuka a popsána je i neblahá role, kterou při tom sehrál katolický kněz Marian Benko. A bez touhy po senzacechtivosti, ale s nesentimentální snahou dobrat se pravdy se autorka pokouší o nalezení spravedlivého poměru k faráři Stanislavu Prokopovi, který na ni coby agent StB donášel. V tomto směru její svědectví poskytuje i nevšední pohled do zákulisí katolické církve (nevíme ovšem, nakolik autentický), a to když cituje údajná slova generálního vikáře, že zmíněného faráře nemůžou nikam přeložit, protože se všude brání: „To jsme tak špatní, že nám sem dáte estébáka?“. A přes kunsthistoričku Milu Holubovou se pak Křížková dostává třeba až k soukromému životu Jana Patočky a jeho psychicky labilní ženě.

Ústřední postavou knihy je ovšem zmíněný Jiří Orten, s nímž se sice Křížková osobně nikdy nesetkala, protože zemřel, když jí bylo pět let, přesto je přesvědčená, že „je někde přítomen“ a ona s ním má osobní kontakt. Brání se však tomu, že by se stal jakýmsi jejím „soukromým“ světcem nebo že by si ho přímo zbožštila. Naopak připouští, že kdyby jej poznala v roce 1941 (a byla v té době dospělá či alespoň teenagerka), nevydržela by a rozešla by se s ním jako jeho tehdejší přítelkyně Věra. A v jedné ze scén, kterou můžeme vnímat jako posmrtnou komunikaci mezi Marií Rút a Jiřím Ortenem, mu dokonce neváhá vytknout jeden jeho zlozvyk: „A tu ze slov pomalu rostla ruka, jeho ruka; dotkla se popsané stránky a ukazovákem vedla mé oči – byla to ruka s prsty spíš krátkými. Poslední článek ukazováku působil zvlášť dětsky, nehet byl krátký, rozšiřující se a pak jakoby zalomený… Ale Jiří, takový velký a koušeš si nehty!“ Vztah k mrtvému básníkovi získává fyzický charakter také jinak: milovala jej sice jen na dálku, ale zároveň ho chtěla probudit k životu, „žít s ním a mít s ním dítě. On však byl mrtev.“ Jaksi „zástupně“ tedy porodila nemanželské dítě alespoň jeho bratrovi Otovi. Už při prvním setkání Marie Rút s matkou obou bratrů Ortenových přitom tato žena úlevně konstatovala: „Tak přece jenom budu mít od Jirky vnoučata.“ Zmiňuje se ovšem také o skutečném dítěti Jiřího Ortena, násilně potraceném.

Celou knihou procházejí autorčiny vize či příklady její zázračné intuice: nejen údajná předtucha Ortenova smrtelného zranění na místě, kdy k němu po roce skutečně došlo, či výjev jeho úmrtního lože, ale i některé další, jako správné rozpoznání Ortenova bydliště. Soukromá ortenovská vidění se přitom mísí s výjevy velmi tradičními, jako je obrazy Panny Marie nebo očistce, v němž Křížková vidí „obličeje ztrhané zoufalstvím a zlobou“. V knize nacházíme až dětsky prostou víru ženy, která má ráda středověké umění, protože v něm nachází „žitou přítomnost živého Boha“; je přesvědčená, že její přítel, katolický kněz a teolog Josef Zvěřina, prostě po smrti „odešel do ráje“. A je si také jistá, že „[k]dyž věřící žena pláče, jsou to trochu slzy Panny Marie“. Tato nekomplikovaná – a někdo by snad řekl i naivní – víra se u ní pak organicky spojuje s poněkud nekonvenčním životním stylem, který by mnohý tradiční „praktikující katolík“ odsoudil. A také s liberálními názory, především s těmi na homosexualitu.

Někdo by recenzovanou publikaci mohl uštěpačně hodnotit jako názornou ukázku, v jakých fantasmagoriích může skončit badatel, který se až přehnaně ztotožnil s předmětem svého odborného zájmu, neodpustitelně překročil hranici mezi životem spisovatele a jeho dílem a příliš popustil uzdu své imaginaci. (Ostatně najdeme u nás i jiné, v něčem obdobné příklady. Miloš Doležal ve své nedávné knize Jako bychom dnes zemřít měli: drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara tvrdí, že při jejím psaní „zažíval zvláštní, krátké intenzivní chvíle – na vteřinu zahlédnutá Toufarova sedlácky srdečná tvář, mihnutí lemu jeho černé kleriky, energické gesto, zaslechnutá modulace jeho hlasu“.) Já oproti tomu nechci hodnotit hodnověrnost oněch jakýchsi soukromých zjevení Marie Křížkové. I když bychom však pochybovali, i tak kniha přináší poutavou výpověď o pozoruhodném životě ženy, která nezapadá do žádných předem vymezených škatulek a schémat, ať už těch konvenčně společenských, objektivně vědeckých či náboženských a církevních.

Textem knihy pravidelně prostupují autorčiny osobité monology. V těch se střídavě obrací k velmi různým adresátům: vedle Jiřího Ortena a Panny Marie i ke každému individuálnímu čtenáři. Vyznává se přitom, že když píše, připadá jí, „jako by předstupovala před Boží tvář“, a cítí se natolik spojena s těmi, pro něž píše, že v ní „nezbývá místo pro pocity nenaplnění“. Kniha přitom byla za rozhodného přispění Šárky Grauové dokončována v době, kdy její protagonistka kvůli infarktu v jisté míře přišla o schopnost zabývat se literárněvědnou činností, což ale přijímá pokorně, totiž jako možný vzkaz, že už toho „přečetla a napsala dost“. Grauová přitom příhodně mluví o existenci „tajemného spisovatelsko-editorsko-redaktorského řetězce, v němž jeden přebírá úkoly druhého“ (podobně předtím i Křížková k vydání připravovala knihu Necestou cestou od M. Holubové nebo přebírala od Václava Černého práci na Ortenových spisech). Nutnou součástí tohoto řetězce jsou ovšem nutně i čtenáři, bez nichž by publikování čehokoli přirozeně nemělo smysl. Těm knihu Marie Rút Křížková: slyšet a odpovídat rádi doporučujeme. I když nemůžeme zcela vyloučit, že u některého z nich bude následovat podobně nestandardní typ komunikace s hlavní hrdinkou, jaký ona vedla s Ortenem, a Křížková se tak překvapenému čtenáři nezačne sama osobně zjevovat. Bylo by to každopádně vhodné pokračování jejího až neuvěřitelného příběhu.