Zdálo by se, že slovenský komiks hledá cesty ke čtenáři hlavně skrze česká nakladatelství: takto tu vyšla autorská díla Branka Jelineka, Mikuláše Podprockého či naposledy Daniela Majlinga. Ale není to tak docela pravda, i na Slovensku se snaží přinejmenším nakladatelství Premedia, kde v roce 2012 vyšel komiksový román Patrika Pašše Tri. Nie štyri, nie päť. Totéž nakladatelství stojí i za vydáním dalšího komiksového románu Paššovy studentky, bratislavské výtvarnice a animátorky Veroniky Kocourkové.

Její knižní debut má mnoho slibných a sympatických momentů, ale zároveň je dost nevyrovnaný a možná trochu doplácí na svůj koncept. Kocourková se totiž rozhodla vést si cosi jako komiksový deník a zaznamenat půl roku svého života. A ten půlrok bohužel nebyl ničím zvlášť zajímavý.

Povrchní komiksoví konzumenti Superkomix odloží hned poté, co jej zběžně prolistují – odradí je neumělá kresba na hranici amatérismu. Je to samozřejmě stylizace, Kocourková je jinak zručná realistická kreslířka, jen pro své dílo zvolila formu, která vlastně rychlým obrázkovým zápiskům odpovídá. Místy je její styl skutečně na hraně a vyhlíží odbytě, vůbec nejhůře působí občasné škrtance a přepisování. Jako by autorka vše psala a kreslila rovnou na čisto – což je ostatně docela dobře možné, a stejně tak je možné, že všechny ty opravy chyb a nedokonalosti jsou přiznány úmyslně, aby byl posílen dojem letmo kresleného deníku. Nicméně i čtenář, který už si zvykne na kresbu mající blízko k lidovému kreslenému humoru, se občas u škrtlých či přečmáraných pasáží zadrhne.

Chybně vyhlíží už sám název: nejsem ve slovenštině natolik zběhlý, abych dokázal s jistotou říct, zda je poslední písmeno gramaticky správně, nebo špatně; patrně odkazuje k dnes klasickému dílu Roberta Crumba Zap Comix z roku 1968. Ten se stal emblémem pro celou oblast amerického undergroundového komiksu, kterému se pak začalo souhrnně říkat comix. Žánrově by tomu Kocourkové Superkomix odpovídal: také tehdejší američtí rebelové často psali sami o sobě, přičemž všednodenní zážitky hrotili do bizarních hyperbolických zápletek. Jen je oproti nim slovenská debutantka příliš krotká: v několika málo případech sice nechá obživnout (tj. mluvit a jednat) oblečení nebo sirky, místo některých postav nakreslí symboly (svého partnera jako velrybu, kamarády jako tyčku, případně velké oči na velkém zadku) a občas realistické záznamy zpestří výraznou metaforou, ale převážně dosti popisně sleduje všední dny mladé ženy, která pendluje mezi Prahou, moravskou vesnicí a Bratislavou, právě si našla partnera a vlastně je jí po všech stránkách dobře. Nejzajímavější, nejhravější a nejvtipnější je až závěrečná pasáž, kdy hlavní hrdinka shromažďuje ostatní postavy, aby všichni v soukromém tryskáči Javiera Bardema (jeho jméno píše zásadně foneticky, tedy Chavier) prchali po směru otáčení zeměkoule před koncem – komiksu jako takového.

Superkomix má formu krátkých, volně navazujících kapitol, které se Kocourková snaží pointovat. Často se jí to daří, zároveň je však příliš roztěkaná, aby tomu všemu dala nějaký ucelenější formát, aby našla ústřední příběh, který by je třebas nenápadně, ale těsněji propojil. Zprvu se tím pojítkem zdá být románek s Lukášem, který zejména v hrdinčině hlavě prochází mnohými peripetiemi, které vrcholí nápaditou scénkou „vyndávání cizích mužů z hlavy“; přičemž tito se vehementně brání a zachráněni zůstanou pouze otec a bratr. Ale vztah se vyvíjí nanejvýš harmonicky (což Kocourková sama reflektuje poznámkami, že by mohla psát pro Bravo Girl nebo dodat námět spisovatelkám romancí), takže k žádnému kýženému konfliktu či krizi nedojde a vše volně, bez větších vzruchů, plyne ke šťastnému konci.

A jakkoliv je Superkomix v mnoha dílčích parametrech podařený a mnohé jeho kapitoly by samostatně fungovaly skvěle, jako celek bohužel selhává. I do češtiny byly již přeloženy mnohé autobiografické komiksy jako ty od Davida B. nebo Marjane Satrapiové, tato díla jsou však postavena na unikátní životní zkušenosti, kterou Kocourková nemá. Není ani dostatečně sarkastická jako Daniel Clowes nebo odvázaná jako Robert Crumb. Má dobré nápady, výtečně ovládá všechny možnosti komiksového média, využívá nadsázku, zkratku a metaforu. Ale základní materiál, s nímž pracuje, je všední až banální a Kocourková jej kromě obrazových hříček nedokáže ničím povýšit.

Po prvním dočtení přináší Superkomix spíše zklamání. Při těch dalších si však jeden uvědomí, že postupně začal na mladou autorku klást nároky, jaké by nesnesl leckterý zkušenější tvůrce. Pokud bereme Superkomix jako test začínající umělkyně, pak víceméně obstála. Její dílo představuje velký příslib: invence, s jakou ke kreslení přistupuje, je v (česko)slovenském prostředí ještě poměrně nezvyklá. Ale k hotovému komplexnímu dílu bude potřebovat scenáristu nebo alespoň předlohu.