Japonsko bylo celoživotní vášní spisovatele a sběratele umění Joea Hlouchy (1881–1957) a promítlo se do mnoha jeho činností – jmenujme dvě několikaměsíční cesty do Japonska, založení pražské čajovny Jokohama v japonském stylu, japonské úpravy vily Sakura v Roztokách či japonské zaměření jeho rozsáhlých uměleckých sbírek. Japonsko má hlavní slovo také v Hlouchově literární tvorbě, ať jsou to sentimentální romány, populárně naučné knihy nebo převyprávění folklorních a literárních látek. Vždy však jde o Japonsko zčásti vysněné, romantické a esteticky vytříbené, tedy o Japonsko viděné krasohledem exotismu.

Kniha Pohádky japonských dětí, letos (2015) vydaná podruhé, byla ve svém původním vydání z r. 1926 patrně nejzajímavěji vypravenou Hlouchovou publikací. Měla evokovat Japonsko jak svým obsahem, tak i formou, a proto byla svázána způsobem připomínajícím tradiční japonskou vazbu. V Japonsku se velmi tenký papír potiskoval jen z jedné strany, list se poté přehnul v půli a otevřeným koncem nasměroval do vazby, která držela listy pomocí nitě provlékané zpravidla čtyřmi otvory podél hřbetu. Pohádky dovedně napodobily nejen knihařské provedení, ale také grafiku – každý list byl ohraničen černým rámečkem, který vymezoval plochu, do níž se tisklo. Kniha byla bohatě ilustrována černobílými i barevnými fotografiemi a dřevoryty z Hlouchovy sbírky a představovala působivý kulturní artefakt. Nové vydání je však úspornější a kouzlo prvorepublikové japonerie nezachovává. Knížka je svázána běžnou vazbou do tvrdých desek a vlivem neporozumění původní vazbě je každá stránka uzavřena ze všech stran do tučného rámu. V tradiční vazbě však zůstávaly jednotlivé strany orámované jen ze tří stran, neboť rám vedl z výše zmíněného důvodu přes celý složený list. Obrazové reprodukce také bohužel nedosahují úrovně prvního vydání, barvy ztrácejí na kontrastu a tvary na ostrosti.

K titulu knihy by měl čtenář přistupovat s rezervou, Pohádky jsou sbírka pohádek jen částečně. První třetina knihy líčí život, výchovu a vzdělávání japonských dětí, popisuje jejich svátky a zábavy od pouštění draků po karetní hry. V další části autor seznamuje dětského čtenáře s legendami spjatými s historickými osobnostmi. Patří sem populární příběhy např. o 47 róninech, kteří r. 1703 pomstili smrt svého pána a byli odsouzeni ke spáchání seppuku, nebo fantastická dobrodružství válečníka Minamota no Jorimicu a jeho družiníků a jejich vítězství nad čerty oni nebo nad obřím pavoukem cučigumo. Množství dalších legendárních postav zmiňuje autor jen telegraficky a stejně postupuje, když přechází od hrdinů k nadpřirozeným bytostem pohádek a pověstí. Zastaví se jen u démonických zvířat a stručně převypráví obsah několika pověstí, především o taškáři tanukim a lstivé lišce, kteří šálí lidi svými proměnami.

Poslední třetina knihy je jediný text uvedený v obsahu, kde nese nadpis „pohádky“. Hloucha v ní předkládá malou sbírku patnácti pohádek a pověstí, které převyprávěl a patrně i přeložil z neznámých zdrojů, sotva však zdrojů japonských, neboť měl jen základní znalosti tohoto jazyka a písma. Jediná novelistická pohádka Kičibei a Kisaburo vypráví mezinárodně rozšířený příběh o chamtivém stánkaři, který chce po chudákovi zaplatit za vdechování vůně z jeho jídel. Tomu však přijde na pomoc mazaný hrdina a zaplatí chamtivci cinkotem chudákových mincí. Hloucha bohužel zaměnil postavy a z lakomce udělal hrdinu, který přelstí majitele úhoří jídelny, pohádka proto vyznívá rozpačitě. Z dvojice pohádek zvířecích má starobylý původ ta nazvaná Povídavý slimejš – pochází z Indie a v japonské literatuře je doložena od středověku. Většinu vyprávění tvoří pohádky kouzelné. Patří sem ty nejznámější, jako je Urašima-Taro, v níž se rybář Urašima Taró dostane do paláce mořského krále, kde běží čas rychleji, nebo Momotaro, jejíž hrdina se narodí z broskve. Velmi populární je i trojice pohádek Závistivý soused, Bradavice a Vrabec s rozstřiženým jazýčkem, které různým způsobem rozvádějí základní situaci častou v japonských pohádkách – ze dvou starých sousedů je jeden dobrý a druhý zlý, dobrý má ze všeho, co udělá, prospěch, zlý se ho snaží napodobovat, ale vždy udělá chybu, která se mu vymstí. K málo obvyklým pohádkám náleží Šikaja-Vasobijoje, která připomíná báje o kouzelných ostrovech a jejich zvláštních obyvatelích, či Mikenžaku, další z pohádek pojmenovaných podle svého hrdiny, jejíž dramatický děj je uzavřen divoce vystupňovanou nadsázkou. K pověstem můžeme přiřadit legendární text Čo-Densu, v němž zázrak pomůže upozornit na malířský talent klášterního novice, a démonologickou pověst Vodopád Nengo, v níž božstvo kami umí proměňovat vodu svého vodopádu v sake nebo v omlazující elixír.

Text knihy není v novém vydání nijak upraven či doplněn (např. ediční poznámkou), vydavatel se rozhodl pro fotoreprint s několika změnami – obrázky na prvních a posledních stranách a na obálkách jsou přeorganizované, stránky jsou orámované, jak je o tom zmínka výše, a celostránková ilustrace na s. 27 je otočená o 180 stupňů.

Hlouchovy Pohádky jsou dobová japonerie, kterou nemůžeme hodnotit dnešními kritérii. Ve svém prvním vydání si však dodnes uchovávají jistou působivost, danou neobyčejným zpracováním. Druhé vydání je pak jen blednoucí připomínka této knihy, a pokud by si měl mezi nimi čtenář vybrat, doporučil bych mu vrátit se o devadesát let zpět a zalistovat přeloženými listy ve vydání původním.