Milena Michiko Flašar se narodila v roce 1980 v rakouském St. Pöltenu japonské matce a rakouskému otci, jehož předkové pocházeli z Čech. Studovala germanistiku, romanistiku a komparatistiku. Žije ve Vídni.

iLiteratura: Vaše kniha Ich nannte ihn Krawatte vypráví příběh o dvou různých mužích, kteří těžko odolávají nátlaku moderní společnosti. Jejich setkání, klíčové pro celý příběh, se odehrává na poměrně netypickém místě – na lavičce v parku. Proč právě zde?
Milena Michiko Flašar: Chtěla jsem najít místo, které by bylo neutrální a současně bezpečné. To bylo důležité hlavně pro mladšího protagonistu Tagučiho Hira, který po dvou letech vychází ven z domu (kvůli psychickým problémům se dlouhodobě izoloval ve svém pokoji jako hikikomori, což je fenomén rozšířený zvláště v Japonsku, pozn. red.), a přitom tak docela neopouští svůj pokoj. I když se znovu začne procházet po městě, myšlenkami je stále v tom pokoji. A lavička v parku mi připadala jako dobrý prostor tím, že je anonymní a zároveň neutrální. Může si na ni přijít sednout úplně kdokoliv. Navíc je to díky opěradlu a opěrkám ohraničený, bezpečný prostor. Dalším motivem bylo to, že lavičku lze snadno přesunout na jiné místo – z Japonska do Česka, do Rakouska nebo kamkoliv jinam. Záleželo mi na tom, aby ten prostor byl pohyblivý.

iLiteratura: V roce 2008 jste debutovala souborem povídek [Ich bin] (Já jsem), o dva roky později jste napsala román Okaasan. Meine unbekannte Mutter (Okaasan. Má neznámá matka). Obě knihy zpracovávají hlavně témata hledání identity, lásky a citů. Váš poslední román ale pojednává o existenciálních strastech dvou mužů uprostřed japonského velkoměsta. Závažným tématem knihy je útěk před skutečností, který pramení často ze studu – stárnoucí manažer Óhara Tecu se stydí za svého postiženého syna, Taguči Hiro za svou kamarádku Jukiko, Hirovi rodiče se stydí, že jejich syn jako hikikomori vegetuje zavřený ve svém pokoji. Mýlím se, nebo lze vnímat určitý posun od témat prvních dvou knih směrem k závažnějším tématům a distancovanějšímu vyprávění?
Milena Michiko Flašar: Ty postavy se vlastně stydí hlavně za to, co neudělaly. Neprovinily se žádným činem, nýbrž pasivitou, tím, co neřekly, neudělaly nebo opominuly. A tohle vězení je pro ně ještě horší. Ochromuje je vědomí, že nezasáhly právě tehdy, když měly. Oba dva mučí to, že v rozhodujících okamžicích nebyli nablízku lidem, kteří je potřebovali. Myslím si ale, že to téma není nutně v protikladu k mým předchozím knihám. Všechny tři totiž spojuje téma vztahů. Tyto vztahy jsou jako vlákna, která se natahují mezi lidmi a tvoří sítě, takový koberec z vláken, ve kterých se pohybujeme. A to platí vlastně pro všechny tři knihy: vztah mezi já, které je zvlášť silné v mé první knize, a druhými lidmi.

iLiteratura: Problémy svých postav řešíte tím, že je uvádíte v očišťující dialog. Tyto postavy takový dialog ve vlastních rodinách postrádají, ač žijí ve vcelku mírumilovné atmosféře, kde se však jednotliví členové už přestali vnímat se skutečným zájmem. Je pro vás dialog hlavním prostředkem k řešení problémů světa?
Milena Michiko Flašar: To, co by mohlo přispívat k určitému řešení a co myslím je znát na textu knihy, je pozornost. Pozornost zaměřená ani ne tolik k vlastnímu mluvení jako k naslouchání, kdy jeden mluví a druhý poslouchá, aniž by soudil, a vysílá signály uznání a pochopení řečeného. Mám na mysli pozorné naslouchání, přítomné, takové, které může řečené přijímat jako dar. Je to navíc zdravější než jen pouhé mluvení a mlácení prázdné slámy (smích).

iLiteratura: V čem se liší setkání, které akcentujete, od vynucovaného networkingu, který je neodmyslitelně spjatý s firemní kulturou v mnoha podnicích, k nimž asi patří i ten, ve kterém zažíval mobbing a ze kterého byl následně vyhozen i Óhara Tecu?
Milena Michiko Flašar: Hlavní rozdíl spatřuju v tom, že lidé se při skutečném setkání nekontrolují, zatímco networking spočívá v prezentaci bezchybného povrchu. Jde tam o ego, které má vystoupit do popředí. Setkání mých dvou postav je však založené na ustoupení do pozadí. Vlastní ego pak pozorují kriticky, pochybují o něm. Během rozhovoru snímají své masky a jsou upřímní k sobě i k druhému.

iLiteratura: Knize jste dala název Ich nannte ihn Krawatte (Říkal jsem mu Kravata). Je to věta, kterou vkládáte do úst hlavnímu hrdinovi Tagučimu Hirovi. Při četbě jsem však měla neodbytnou otázku, jestli by Hiro skutečně svého protějška nazval tak, že by použil symbol prostředí, které Óharu Tecua dohnalo na pokraj sil a pak odvrhlo, ačkoliv Hiro během vyprávění reviduje svůj náhled na druhé jako na pouhé objekty. Má nějaký význam to, že je sloveso v názvu v minulém čase, takže výrok pro Hirovu současnost na konci příběhu není platný?
Milena Michiko Flašar: Ne, to nebylo záměrné. Hira k tomu pojmenování vede spíše první dojem z jejich setkání. Možná jsem ale mohla zapracovat to, že Hiro na konci Tecua osloví skutečným jménem. Byl by to hezký obrat (smích). Ale proužkovaná kravata je v každém případě něco, co ho na začátku reprezentovalo – byl v ní lapený, uvězněný, funguje jako symbol něčeho, co člověka sešněrovává a co rád odkládá, jak Tecu na konci také činí.

iLiteratura: Při čtení jsem obdivovala váš jazyk, který působí velmi křehce, jemně. Věty jsou úsporné, ale ne úsečné. Text působí jako naprostý opak obrázku o znění němčiny, který stále má mnoho Čechů. Jejich představa o tomto jazyku je založená na filmech, ve kterých pochodují nacisti udělující rozkazy.
Milena Michiko Flašar: Koneckonců je to vždycky řeč těch postav. Každá z nich má svůj jazyk, který se k ní hodí, kterým sama chce mluvit, i když je její mluvení nejprve váhavé, opatrné plížení. Z něj pak vyrazí příliv, vlna, která ale i tak pořád dbá na opatrné zacházení se slovy, protože se jimi dá leccos úplně zničit. Souvisí to nějak s vnitřním životem postav. Nakolik je jejich jazyk jemný a křehký, je odrazem jich samotných.

iLiteratura: Román byl přeložen jen do francouzštiny a angličtiny, nebo i do dalších jazyků?
Milena Michiko Flašar: Ano, byl přeložen ještě do italštiny, finštiny, slovinštiny a holandštiny, teď vychází také ve španělštině. Čeština zatím chybí, ale kdybyste třeba věděla o nějakých zájemcích... (smích)

iLiteratura: Udržujete si kontrolu nad tím, jak váš text zní v překladech?
Milena Michiko Flašar: To si bohužel nemůžu prověřit, protože třeba finsky neumím, francouzštinu jsem sice studovala… Anglickou verzi mi poslali předem a do té jsem nahlížela. Člověk je samozřejmě kritičtější, když tomu rozumí, ale u ostatních jazyků je to mimo mou kontrolu.

iLiteratura: Jak často cestujete do Japonska?
Milena Michiko Flašar: Od dětství až do dospělosti jsem tam jezdila co dva roky na celé letní prázdniny. V posledních letech už méně kvůli pracovním závazkům a narození našeho syna, kterému jsme se museli přizpůsobit. Letos se tam ale s manželem a synem chystáme poprvé všichni společně.

iLiteratura: Byla by vaše kniha stejná, kdybyste do Japonska pravidelně nejezdila? Je vašimi cestami ovlivněná?
Milena Michiko Flašar: Ovlivněná bych asi přímo neřekla, i když – vlastně ano, protože tam tu atmosféru už prostě znám. Ale můj vztah k Japonsku je přesto spíše intuitivní, zprostředkovaný mou matkou. S bratrem jsem vyrůstala v Rakousku, nikdy jsme tedy v Japonsku reálně nežili, ačkoliv můj bratr se teď odtamtud vrátil po delší době. Ale jinak je to silně emocionálně podbarvené vědomí, které se na nás přeneslo díky matce.

iLiteratura: Čtete i japonské spisovatele?
Milena Michiko Flašar: Ano, tedy s tím, že japonsky mluvím, ale nečtu, takže jsem odkázaná na překlady do němčiny, kterých bohužel není tolik. Ale zapůsobil na mě samozřejmě Haruki Murakami, potom taky Banana Jošimoto nebo Hiromi Kawakami.

iLiteratura: Studovala jste germanistiku, romanistiku a komparatistiku. Která další jména nebo proudy v dějinách literatury byly důležité pro vaše vlastní psaní?
Milena Michiko Flašar: Co mě podnítilo k hlubšímu zamyšlení a nějak vplynulo i do mého psaní, je práce Annemarie Schwarzenbach, švýcarské autorky, která se pohybovala v úzkém okruhu Klause a Eriky Mannových (děti Thomase Manna, pozn. red.). Tento kroužek mě vždycky fascinoval. Byly to velmi éterické postavy, které jako by se stále pohybovaly v křehkém tanci. Ta horečnatá atmosféra třicátých let nebo témata homosexuality, drogového opojení, role outsiderů, emigrantů – to jsou věci, které se sice v mých textech přímo neodrazily, protože mi zkrátka chybí zkušenost té doby, ale rozhodně mě zajímají. Outsiderství je vlastně i pojítkem k mým knihám.

iLiteratura: Román Ich nannte ihn Krawatte jste zasadila do současného japonského velkoměsta, konkrétně ho ale nejmenujete. Nejčtenější japonský autor Haruki Murakami ve svém díle vědomě píše o konkrétních čtvrtích, městech, regionech, jejichž názvy většině Evropanů nic neřeknou, přesto do textu zapadají. Zajímalo by mě ale, proč se zmínkám o existujících místech záměrně vyhýbáte?
Milena Michiko Flašar: Líbí se mi, když čtenář může kráčet živým městem, a i když na tom místě nikdy nebyl a jeho jméno mu nic neříká, už jen tvar toho japonského slova na papíře v něm navodí určitou atmosféru. Já osobně to raději nespecifikuji. Nejraději bych psala své texty bez jakéhokoliv geografického určení. V tomto případě se ho nešlo vzdát, protože hikikomori je přece jen japonský fenomén. Chtěla jsem ale, aby zasazení do konkrétního místa nesvazovalo představivost.

iLiteratura: Pracujete v současnosti na nějaké další knize?
Milena Michiko Flašar: Momentálně ne, věnuju se teď pouze menším projektům a „prstovým cvičením“. Dalo by se říct, že se zrovna nacházím v určité fázi vnitřní přípravy na to, co možná v budoucnu přijde. To si ovšem nemůžu nijak vynutit. Mám tu zkušenost, že vždycky, když mám ten pocit – teď to přišlo, určitě něco napíšu – tak z toho nakonec nic není. Všechny tři knihy, které jsem napsala, ke mně takříkajíc přišly samy.

iLiteratura: Jak vypadá vaše práce s textem? Cizelujete každou větu od začátku psaní do konce, nebo hodně míst měníte po dopsání hrubého textu?
Milena Michiko Flašar: Ne, všechno se děje už v procesu psaní. Celá ta detailní práce je v něm už zahrnutá. Je to dost intenzivní, ale když text dopíšu, mám ho hotový. Pak ho nechám ještě chvíli odpočívat, potom do něj samozřejmě nahlédnu ještě jednou, ale ne proto, abych v něm něco opravovala. Jedná se už jen o maličkosti. Zásadní úpravy provádím rovnou při psaní.

iLiteratura: Víte, jak příběh skončí, když začínáte psát?
Milena Michiko Flašar: Ne, to ne, jsem pak sama překvapená! (smích) Všechny zvraty si ke mně postupně samy nacházejí cestu.

iLiteratura: Jaký máte dojem ze současné rakouské literatury? Autoři, kteří jsou za hranicemi Rakouska nejznámější, nemají ve své vlasti nejlepší pověst: Elfriede Jelinek nebo Thomas Bernhard vždy kritizovali, co se dalo. Odklání se současná mladší generace autorů kvalitní literatury od tohoto zásadního proudu kritiky hlouposti, přetvářky a provinční malosti? Není jejich cílem spíše přinášet kvalitní literaturu širšímu okruhu čtenářů?
Milena Michiko Flašar: Musím se přiznat, že nejnovější rakouskou literaturu příliš nesleduju. Je ale pravda, že těm starším autorům asi vděčíme právě za to, že jsme dnes svobodnější. Čtu teď spíše starší věci. Zrovna se teď po dlouhé době zase nořím do Bernharda a jsem z něj nadšená. A i když se jeho přístup označuje za antirakouský, myslím, že právě to je na tom to rakouské – že si v této zemi můžeme dovolit uvažovat nanejvýš kriticky a nehledět na ni s pýchou. Ale uvědomuju si, že takhle smýšlí jen menšina.