Taky vyprávíte svým dětem na výletech příběhy inspirované předměty a tvory, na které jste cestou narazili? Taky dáváte oblíbeným místům názvy podle společných zážitků? Nudná rozpadlá bouda z prken kdesi v křoví získává v dětských očích na významu coby příbytek čarodějnice nebo hejkala, pěšinu v borůvčí možná vyšlapali bandité nesoucí pytle zlata… Dítě najednou ani nedutá, nohy přestaly bolet, kilometry utíkají rychleji. Pokud jste, stejně jako já, občasnými autory podobných improvizovaných vyprávěnek, dáte mi, věřím, za pravdu, že literární kvalita takové produkce často souvisí s konkrétní situací a stojí na dokonalé znalosti publika. A protože další slova vznikají doslova za pochodu a není čas přemýšlet, upadne nezřídka děj do bláznivého surrealismu a jen málokdy dospěje k nějaké předem připravené pointě.

Rozhledna na houby od Bohumíry Peychlové patří do stejné kategorie se všemi klady i zápory, které k tomu patří. Autorka dokonce učinila ze svých dvou vnuček, Lucky a Klárky, hlavní hrdinky celého vyprávění, a do role postav vedlejších obsadila jejich rodiče a psa Krišmu, se kterým si dívky pomocí kouzla povídají. Dospělý čtenář se tak neubrání dojmu, že se nachomýtl k promítání fotek z cizí dovolené a uniká mu, proč se zrovna u téhle momentky všichni začali smát, a některým historkám tak úplně nerozumí, protože nezná kontext. To platí i o titulní „rozhledně na houby“; jako dětská hláška na prázdninách u babičky nejspíš působila vtipněji než následně vytištěná na papíře.

Lucce s Klárkou se řízením osudu dostane do opatrování malý hrošík; místní opilec ho měl za divočáka, zavřel ho do chlívku a chtěl si ho dát k obědu. Dívky s pomocí psa Krišmy a dvou svérázných lesních bytostí, Kromholce a Krutihlava, hroší mládě vysvobodily a teď zvažují, jak to vysvětlit rodičům. Brzy navíc vyjde najevo, že se jedná o hrošíka kouzelného, ze stáda, ve které se promění za úplňkové noci balvany spočívající na břehu řeky Bublavy. Začíná být jasné, že bez pomoci rodičů se děti neobejdou…

Odhlédneme-li od toho, že knihu tvoří do značné míry idealizované babiččiny vzpomínky na vnoučata a děj netvoří žádný dramatický oblouk, ale spíše sled více či méně bizarních obrazů, můžeme se začít docela příjemně bavit. Peychlová staví svůj lehce absurdní příběh pomocí jednoduchých, čistých vět, kterým sedmi- či osmileté dítě bude dobře rozumět, a kromě toho dialogy ukrývají nejeden vtípek a veselou narážku pro dospělé. Například když dívky řeší, jak je možné, že se o kouzelném hroším stádě nikde nepíše, vloží se do hovoru jejich maminka:

„Ty se tomu divíš?“ zasáhla Dominika. „Vzpomeň si, co všechno se víc než čtyřicet let zamlčovalo, kolik událostí a osobností vypadlo z našich dějin, z vědy, filozofie, literatury a umění!“

„Já vím, byla to taková divná doba, ale hroši s politikou přece nemají nic společného!“

Anebo Kromholc s Krutihlavem, kteří si říkají „loupečníci“. Jsou to hodní kouzelní tvorové, zrození ze sňatků zlých loupežníků s divoženkami, jeskyňkami a jinými lesními pohádkovými bytostmi ženského pohlaví.

„Původ toho slova souvisí se zaměstnáním, nebo spíš se způsobem obživy,“ začal Krutihlav zeširoka. „Naši prapůvodní předkové byli totiž loupežníky, což je podstatné jméno odvozené od slovesa loupiti.“

„Já vím, co je podstatné jméno a sloveso,“ pochlubila se Lucka.

„A já vím, co je loupiti,“ dodala Klárka. „Panu Koldovi uloupili auto, ale ne loupežníci. Ňáký parchanti, povídal.“ (…)

„Místo olupování pocestných loupečníci loupali při lesních kalamitách kůru z padlých stromů a odstraňovali zárodky lesních škůdců. Z menších oloupaných kmínků stavěli krmelce pro zvěř nebo altánky, kde se dalo schovat před deštěm. Z oloupaných proutků pletli košíky, křesílka, stínidla na lampy a tak dále.“

Pochvalu si zaslouží perfektní výtvarné zpracování, pro nakladatelství Meander typické. Ilustrace Šárky Zikové, nositelky Zlaté stuhy z roku 2007, působí naivně dětsky a svěže a hezky ladí s hravým jazykem Peychlové. Snad jen škoda, že se výběr obrázku na přebalu řídí názvem knihy, který zpětně působí dojmem, že ho autorka zvolila náhodně. „Rozhledna na houby“ se totiž vyskytuje v celém příběhu jen jednou, jedna z postav o ní navíc jen mimochodem utrousí zmínku. Osobně bych dal přednost kouzelné ilustraci ze strany 19, na které se hroši povalují v měsíčním světle na říčním břehu.

Rozhledna na houby jsou vtipně podané vzpomínky na jedny letní prázdniny, na několika místech vylepšené díky autorčině fantazii. Pokud přemýšlíte o tom, že si knihu koupíte, nemusíte se bát, že si pořídíte jednu z těch „dětských knih pro dospělé“, které jsou dnes tak populární v Meanderu nebo v nakladatelství Petrkov. U Rozhledny na houby se dítě bude bavit, a pokud do ní nahlédnete, možná se tu a tam usmějete taky.