Na podzim roku 2011 se ve spolkové zemi Dolní Sasko spustil řetězec dobrých skutků, který vešel do dějin (nebo minimálně do německé Wikipedie) pod názvem „zázrak z Braunschweigu“. Neznámý dobrodinec, sponzor či mecenáš obdarovával velkorysými finančními obnosy ty nejpotřebnější – především sociální a charitativní organizace, ale i jednotlivce, kteří se nezaviněně ocitli v nouzi. Šlo pokaždé o deset tisíc eur v pětiseteurových bankovkách, jež byly vloženy do obyčejné bílé obálky a k nim byl přiložen výstřižek z regionálních novin, které o tíživé situaci příslušného zařízení či osoby informovaly. Dodneška není jasné, kdo za dary stojí, zda se jedná o jediného člověka, či zda se na základě jednoho dobrého skutku vyvinula a etablovala specifická kultura mecenášství.

A právě tyto události, jako vypůjčené z hollywoodského filmu, inspirovaly rakouského spisovatele Daniela Glattauera k napsání románu Není zač (Geschenkt). Glattauer (1960) není českým čtenářům neznámý, nakladatelství Host vydalo jeho slavné milostné romány v e-mailech Dobrý proti severáku (2010) a Každá sedmá vlna (2012) i o poznání méně zdařilý příběh Navždy tvůj (2012).

Hlavním hrdinou románu Není zač je vídeňský novinář Gerold Plassek. Je mu 43 let, žije sám, pracuje v reklamních novinách velkého obchodního řetězce, hodně pije, vypadá jako nezaměstnaný zvukař heavymetalové kapely a jeho rodina a přátelé (pokud mu nějací zbyli) ho vnímají jako zkrachovalou existenci. Geroldovi to však ani v nejmenším nevadí. Odjakživa se držel zpátky, nikdy se nikam necpal a aktivitu přenechával těm druhým, částečně z ušlechtilých pohnutek, většinou ale z čiré pohodlnosti. Život vnímá jako průběžnou sérii iracionálních příprav na věci, které se nikdy nestanou (zatímco ty skutečně důležité, jako je třeba narození nebo smrt, nás zásadně zastihnou nepřipravené), a je bytostně přesvědčený, že není zrozen k velkým věcem. Ke spokojenosti mu zcela stačí pár piv s kumpány v baru U Zoltána a hlavně to, že po něm nikdo nic nechce.

Osud je však, jak známo, škodolibý a má s Geroldem vlastní plány. Jednoho dne se mu totiž ozve bývalá přítelkyně a požádá ho, aby se pár měsíců staral o jejího čtrnáctiletého syna Manuela, který je – shodou okolností – také jeho synem. Sama totiž musí na čas odjet pracovně do Somálska. Manuel ani Gerold nejsou z celé akce nijak nadšeni, první z nich se ale nemůže bránit a druhému k tomu jako obvykle chybí jakákoli energie. Pak Gerold napíše krátkou noticku o přeplněné noclehárně pro bezdomovce a zařízení vzápětí dostane velkou sumu peněz od anonymního dárce. To je začátek série darů, které pokaždé záhadně souvisejí s jeho články. S články, jež Gerolda najednou skoro baví psát. S články, kvůli nimž je ochotný odpustit si dokonce i své první pivo (a začne až tím druhým). S články, při jejichž přípravě mu pomáhá Manuel. A které podle všeho mění životy mnoha lidí. Dokonce i ten Geroldův.

Po nepřirozené vyumělkovanosti románu Navždy tvůj není v nejnovější próze Daniela Glattauera naštěstí ani stopy. Zato se opět můžeme těšit na specifické glattauerovské věty („Je absolutně zbytečné, aby sis dělala starosti, které si já nedělám. Jsou to moje starosti, patří mně. A já si je dělám, když si je dělám, a když si je nedělám, tak si je prostě nedělám, a už vůbec si je nebudu dělat, když si je budeš místo mě dělat ty“), humor (prý typicky rakouský), žonglování se slovy, špičkování a cynismus. Zkrátka a dobře – starý dobrý Glattauer se vrací, a pokud ne přímo ve vrcholné formě, pak tedy rozhodně v dost dobré. Snad i to je zásluha „zázraku z Braunschweigu“.