Básník, vystupující odjakživa pod pseudonymem Viki Shock (*1975), zasahuje svou činností do více uměleckých odvětví: kromě poezie publikuje také povídky, hrál v několika amatérských filmech, účinkoval jako zpěvák a textař v kapele. Ve výtvarné rovině se zabývá kolážemi, uskutečnila se i samostatná výstava jeho děl. Ale právě o tom a mnohém jiném se dočtete v jeho „lehkém funerálním románku“ Zahradníkův rok na hřbitově.

Není třeba dlouze pochybovat o vysoké míře autobiografie. Jedno je jisté: Viki Shock byl skutečně zaměstnancem hřbitova a tato zkušenost tvoří jádro nové knihy. Skrze angažmá hřbitovního dělníka (tak to má ve smlouvě, sám sebe ovšem výlučně pokládá za „zahradníka“) nás nechá nahlédnout nejen do chodu hřbitovní správy, ale také do nitra duše Hektora Hnípala, „přeceňovaného pražského básníka“, „neúspěšného spisovatele“, „věčného defétisty a životního amatéra“, který se zvýšenou chutí myslí na vlastní zánik. Na počátku se dozvídáme, že Hektor by se už dávno byl oběsil, nebýt toho, že trpí „sádrovou nemocí“: chtěl by ještě někdy uvidět svou bustu a pěkně pohromadě sebrané básnické spisy.

Když ale poezie nevynáší, je nutno vydřít korunu na živobytí. Z toho důvodu se s hrdinou ocitáme na menším hřbitově Ždibec Brokolice kousek za Prahou. Pro flirtovače se smrtí, zdá se, ideální místo! Spolu s Hektorem se v rytmu čtyř ročních dob seznámíme s jeho rázovitými spolupracovníky, denním řádem, úkony a zvyky, při kterých setkání se smrtí zevšední do rutiny. Čeká nás zasvěcení do pohřebnického žargonu: může být překvapení dozvědět se, že „Granko“ značí urnu a „Kolumbárko“ urnový háj. Vikiho líčení přechází do reportážního stylu. Zachycené rozhovory kolegů se větví do pobočních historek a cestou trousí i originální slovní perly: takto „chlupodravec“ v řeči Anežky označuje kadeřnici. Tito lidé neřeší všudypřítomnou smrt a jdou ještě dále: neřeší totiž ani život, a i když si jej možná zpackali, nepokoušejí se o nápravu či povznesení a jsou rádi, že dýchají a mají práci. V jejich nestylizované skromnosti rozený vypravěč Viki narazil na pramen humoru, který osvěžuje značnou část vyprávění. Jak uvidíte dále, Hektor-vypravěč neskrývá své rozčarování z hrobnických kolegů, na druhou stranu nebýt jich, přišel by Viki-spisovatel o koření textu.

Prostředí hřbitova u mnohých vyvolává smutek a úzkost. Jiní zde pro změnu hledají zaručený klid k rozjímání. Viki Shock otevírá svéráznou třetí cestu: humor a nadhled člověka, který ví, že pro něj bude toto jen dočasné působiště. Musí tomu tak být, jinak by hřbitov nejspíše nepřežil – duševně. Trpí totiž intelektuální úrovní svých kolegů a bez servítků je charakterizuje jako „mongoloidy“. Ilustruje to jejich mluvní projev a šílené kuřácké návyky (dodržování zákazu alkoholu na pracovišti je pod přísnou kontrolou). Domeček hrobníků se každý den mění v „plynovou komoru“, z níž astmatik Hektor prchá. Většinou pak nachází chvilkový azyl v kanceláři u laskavé kamenice Dany. A nedivíme se mu: vysmátá vdova Dana pro něj vždy schovává vlídné slovo, šálek kávy a partičku karet.

Autor postavy vykresluje s jakousi dojemnou upřímností, pro kterou mu lze odpustit i ten nesmlouvaný tón. Vyslechněme si jeden úlevný rozhovor s kamenicí s Danou: „,Tak co je novýho u hrobníků?‘ přivítala ho žoviální otázkou Dana. ,Co by, všechno při starym,‘ odpověděl rezignovaně Hektor. ,Béďa tě buzeruje, viď, Hektorku. Vypadáš nešťastně.‘ ,To ani ne. Von není vyloženě špatnej, akorát je to prostě kripl vod narození. Ale v jádru není zlej, von si totiž neuvědomuje, že je kripl.‘“ Ještě doplním, že Bedřich Katzenberger působí na hřbitově ve funkci hrobníka a pracuje tu společně se svou manželkou Anežkou. Vzájemně se mají rádi jako pes a kočka, přesto tvoří dlouholeté stabilní jádro kolektivu. Jiných postav si příliš neužijeme: mladý blackmetalista a milovník funerálních motivů David stejně jako jeho náhradník, dvoumetrový dobrotivý obr Jimmy Traversa, se dočkají vyhazovu pro alkoholické excesy. Po Jimmym aspoň zůstanou hlášky ve stylu zábavného rváče: „Ti ho tam fouknu, až ti z nosu vyletí čmelák na lyžích.“ S Davidem se Hektor potkává později na vernisáži, kde se mu blackmetalista svěří, že založil vysněnou kapelu Mrdor. Spolehlivým parťákem se ukáže teprve šedesátiletý Bobík, bývalý číšník nabitý ze svého povolání spoustou historek, které až v přílišné frekvenci pumpuje do svého okolí. Hektor ovšem nového kolegu vždy rád přivítá, kdo by mu jinak pomáhal vysypávat těžký plecháč s odpadem?

Hrdina pochopitelně netráví čas pouze na hřbitově. Na to je ještě dost živý a je rád, když má po pracovní době a může prchnout do hospody mezi své osvědčené přátele, povětšinou nějak spjaté s uměním. Právě v této rovině společenských styků se postupně dozvídáme mnohem více o Hektorově osobní historii. Třeba že v rámci osobnostní rezignace značně dlouho neměl sex ani vážný vztah, ačkoli pomaloučku začíná přemýšlet o tom, že by romantické stránky hřbitova využil k nalákání slečny na schůzku. Daří se mu udržet vřelý vztah s otcem, ačkoli se od něj byl nucen odstěhovat (matka to udělala už dříve), jelikož byl tento „zarputilý psychopatický sudič“ nesnesitelný se svým přehnaným citem pro spravedlnost. Matka se s otcem rozvedla, ale poté už zůstane tajuplnou postavou, více se o ní Hektor nezmiňuje.

Nečekanou a pozoruhodnou výjimku z příběhu představuje kapitola šestá. Hektor zamíří na vytouženou letní dovolenou, kterou se z úsporných důvodů rozhodne strávit na rodinné chalupě u otce. Na letním sídle jej políbí múza a on se rozhodne začít něco psát. Utahuje si přitom trochu i ze sebe: „Původně chtěl napsat autobiografickou novelu, ale pak se zastyděl za svůj ubohý život, v němž se v posledních letech nic mimořádného nedělo, a proto raději zvolil fikci či spíše autofikci (…).“ Nato začíná románek uvnitř románku: Poslední truchlivé léto pana Pipa. Historka s prvky absurdního humoru, řekněme na britský způsob, vypráví deníkovou formou o souchotináři, který se chce léčit mimo město na letním bytě. Ozdravný proces mu ovšem kazí poťouchlý pan domácí. Rafinovaně škodolibý muž mu provádí různé zlomyslnosti a vůbec ho nešetří. Protože se pan Pip nezmůže na odpor, vydrží se svým tyranem až do října, kdy se po potupně nezdařeném pokusu o sebevraždu ocitne v nemocnici. V této vložené kapitole si Viki slibně zadělal na základ samostatné prózy. Skoro jsem litoval, že ji nerozvíjel dále a vrátil se zpět do „hřbitovní“ roviny narativu.

Hektorovo působení na „krchově“ se beztak chýlí ke konci. On to ještě neví a těší se především na konec světa dle mayského kalendáře. Jeho vymodlená výstava koláží, jež mu měla pomoci k uznání na výtvarné scéně, totiž zkrachuje na třech kontroverzních dílech, zahrávajících si s motivy Adolfa Hitlera a koncentračních táborů (netušil, že se vernisáž má uskutečnit v kavárně teologické fakulty). A tak ve svém podkrovním bytečku suše konstatuje, že se svým koncem má před světem ještě náskok. Závěr přináší civilně milé rozuzlení, které, troufám si tvrdit, nadlehčí i duše zapřisáhlých dekadentů.

Viki Shock ke štěstí svému i našemu neklesl během své hřbitovní etapy na mysli a využil přechodné působiště nejlepším možným způsobem: jako příležitost k útlé, svěží, černohumorné črtě s jiskřivým křížením jazykových vrstev, aniž by čtenář byl zbavován respektu ze smrti a posledních věcí člověka.

Knihu doprovodila kresbami výtvarnice Linda Sova. Jednoduchou linkou stylizuje Hektora jako muže v klobouku, vestě a vycházkovém kabátu, takže na dnešní dobu působí nepatřičně, ale na hřbitovní scénu s polem křížů se kupodivu hodí.