Americký spisovatel Paul Harding je napůl hluchý a trápí ho zvonění v uších. Ať už je tato nesnáz následkem několikaleté kariéry profesionálního hráče na bicí, nebo nikoliv, i v Hardingově druhé knize Enon ustupují zvuky do pozadí, odvíjí se v ní minimum dialogů a hlavní slovo dostávají vzpomínky zasazené do prostředí novoanglické přírody.

Dceru Charlese Crosbyho Kate srazí auto a třináctiletá dívka zemře. Charlesovi se v ten moment zhroutí celý svět, včetně manželství. Upadne do alkoholicko-analgetikového oparu beznaděje, kterým prosvítají vzpomínky na Kate a na dobu, kdy byl ve věku své dcery a stejně jako ona trávil dětství v městečku Enon; často v té době vypomáhal svému dědečkovi hodináři, hlavnímu protagonistovi Hardingova předchozího (Pulitzerovou cenou ověnčeného) románu Tuláci. Kateina smrt se zdá být o to surovější: její a Charlesovy kořeny v Enonu sahají tak hluboko, že se jejich předčasné vyrvání na první pohled skutečně rovná konci světa. 

Ve vzpomínkách, fantaziích a halucinacích však Charles dceru do Enonu znovu zasadí. V jedné své vizi ji například nechá promlouvat se Sárou Goodovou, první dívkou odsouzenou za čarodějnictví v rámci salemských procesů, která v sedmnáctém století žila nedaleko od Enonu. Celým románem prostupuje vědomí neoddělitelnosti času a prostoru, v němž se čas (a tedy i zesnulá Kate) koncentruje a znovu ožívá. Když Charles s dědečkem navštíví honosné sídlo paní Haleové, aby jí opravili cenné hodiny, stane se pro něj dům esencí Enonu od počátku věků. Napadá ho, „jestli se ve velké hlavní budově neskrývá několik dalších budov, uzavřených jedna v druhé jako ruské matrjošky, každá další menší a prostší než ta, ve které je sama skryta, až úplně v nejvnitřnějším středu by člověk objevil hliněnou chýši a v ní uprostřed udusané podlahy začerněnou prohlubeň s popelem, na pohled vychladlým, v němž by ale jemný dech kohosi klečícího v prachu a sklánějícího obličej až těsně k ohništi, tak blízko, jako by se mu chtěl šeptem vyzpovídat, roznítil jantarově žlutý uhlík (…)”.

Svým studentům tvůrčího psaní na Harvardu prý Harding vštěpoval především to, aby srozumitelným a jasným způsobem psali o komplikovaných a tajemných věcech. On sám se v obou svých románech věnuje zejména tématům času a smrti, která rozvíjí na pozadí vzpomínek na zdánlivě všední události a lyrického zachycení přírodních dějů, jež má pečlivě odpozorovány: „Na nebi se stahovala nízká stříbřitá a fialová bouřková mračna. Změnu počasí věštil sotva znatelný vánek, který vytvářel na louce víry a vyháněl z vysoké trávy vážky. Na odkvétajícím lučním kvítí se činili čmeláci. Těšil jsem se, že po horku konečně přijde déšť.” Vnímavost hlavního hrdiny se zdaleka netýká jen přírodních jevů: „Nalila si červené víno ze zeleného džbánu do modré sklenice, a když ji pozvedla k ústům, zbarvilo se sklo v paprscích denního světla dofialova a v té chvíli se zdálo, že i její oči zfialověly.” Role lyrické roviny románu se ovšem neomezuje pouze na kouzlení se světelnými efekty: spolu s rovinou existenciální si vzájemně dodávají na hmatatelnosti.

Po dějové stránce toho román moc nenabízí. Čtenář tuší, že se Charles z mizérie nakonec nějak dostane, ale hloubka a trvání jeho zoufalství a celý proces vyrovnávání se s dceřinou smrtí činí z četby až katarzní zážitek, přestože žádného skutečného smíření se v závěru nedočkáme. Hardingovo spisovatelské mistrovství rovněž nabíjí významem i zcela banální situace, jako je třeba výprava Charlese s počínajícími abstinenčními příznaky do enonského smíšeného zboží a jeho seznámení s indickým prodavačem.

Jediné, co román ve srovnání s předchozími Tuláky ochuzuje, je determinující povaha Charlesova rozháraného stavu. Nerealistické prvky ve vyprávění nemusejí být nutně produktem hrdinovy drogami oblouzené mysli, ale zároveň tuto možnost nelze nikdy vyloučit. Charlesovy halucinace jsou tedy poetické a často velmi expresivní, ale pořád jenom… halucinace.