Skalnímu příznivci skandinávské krimi bude jméno Švéda Hanse Rosenfeldta povědomé. Nedávno ho totiž mohl zahlédnout i v České televizi; před Vánoci běžel na Dvojce poslední díl Mostu (Bron), série, na které se Rosenfeldt podílel coby scenárista. Na poli literárním se pohybuje v autorské dvojici s Michaelem Hjorthem, švédským producentem a scenáristou. Společně dali vzniknout už třem obstojným detektivním románům: jejich debutem byl Det fördolda (Temná tajemství, č. 2013) z roku 2010, o rok později navázal Lärjungen (Učedník, č. 2014) a loňský Fjällgraven (Hrob v horách) jistě není jejich posledním společným dílem ani koncem série. Českého čtenáře zásobuje brněnský Host; na svých stránkách uvádí, že se ve Švédsku, co do populace srovnatelném s Českou republikou, v součtu všech tří dílů prodalo těžko uvěřitelných 600 000 výtisků.

Autor severské detektivky si zpravidla nemusí lámat hlavu s obvyklou laťkou literární kvality; projde mu nepravděpodobný děj, přepjaté chování postav i očividná jazyková těžkopádnost, se kterou by v každém jiném žánru, a to i v detektivce neseverské, narazil. O to větší váhu mají postavy, originalita zápletky a zločin sám coby hlavolam. Bohužel motivů, které mohou pachatele dohnat k vraždě, je konečně mnoho a způsobů, jak vraždu provést, rovněž. Sebeabsurdnější zápletka plná třeba rituálních vražd už nepřekvapí a vzhledem ke kvantitě nových titulů už skoro každou někdo použil. Hjorth s Rosenfeldtem ve svém Hrobu v horách řeší problém osvěžujícím způsobem: zločin do jisté míry upozadili a vzniklý prostor věnovali vztahům mezi postavami v týmu vyšetřovatelů.

Turistky kdesi v opuštěných švédských horách náhodou najdou hrob šesti lidí. Museli tam ležet několik let. Dvě kostry se zdají být dětské, všechny nesou stopy násilné smrti. Případu se ujímá oddělení vražd pod vedením charismatického a zkušeného Torkela Höglunda a celý tým se letecky přesouvá na místo nálezu. Horská ubytovna, ve které vyšetřovatelé přebývají, má už po sezoně, v celém zařízení jsou sami a venku prší. Každý jednotlivec v něčem vyniká, každý má své názory a své problémy. Technická expertka Ursula se zašívá v práci, aby po rozchodu s manželem nemusela domů; Billy v minulém díle zastřelil sériového vraha a zjistil, že se mu střílení do lidí vlastně docela líbí. Hlavní hrdina předcházejících knih Sebastian Bergmann se nudí, protože na kostry psychologa moc neužije, a v souladu se svou destruktivní povahou sabotuje pravidelné porady. A nakonec je tu benjamínek týmu, přemotivovaná, lehce naivní Jennifer, náhrada za hlavní hvězdu oddělení Vanju, která se místo případu zabývá spíš plánovanou stáží u FBI.

Do toho se Torkel chce vyspat s Ursulou, Jennifer s Billym, Billy s Jennifer taky, ale má doma přítelkyni, a Sebastian ideálně s každou, jenže dostal pokyn se krotit. A venku prší. Svým způsobem je zázrak, že Torkel tuhle zkoušku orchestru vůbec nějak udiriguje. Čtenář coby nezaujatý pozorovatel má dojem, že většinu času dva z vyšetřovatelů někde googlují, třetí otravuje Torkela, že chce domů, čtvrtý sedí s psychickým problémem na baru a pátý se prochází po lese, protože si připadá zbytečný. Uplyne svižných dvě stě padesát stran, pak ale děj najednou zpomalí, tým se rozuteče, příběh ztratí jednotu místa, času a děje a s tím bohužel i tah na branku. Paralelní linie vyprávění, ve které se rodina afghánských imigrantů snaží po letech najít zmizelého otce, zdržuje a její postavy působí nevěrohodně. Asi si autoři na závěr řekli, že čtenářům dluží vysvětlení případu a pořádnou akci se střílením a honičkami v autech. To samo o sobě není špatné a finále je skutečně napínavé, ale… Nebylo by nakonec lepší, kdyby se čtenáři rozuzlení případu nedozvěděli nebo kdyby se odehrálo na pozadí stejně jako samo vyšetřování? Co takhle jednou porušit pravidla, překročit navyklé hranice, nechat příběh plynout jinam a věnovat víc stránek třeba Billymu a Jennifer? Hrob v horách k tomu měl příjemně nakročeno…

Ve výsledku je ale Hrob v horách jen lehce nadprůměrná severská detektivka se vším, co od ní čekáme. Přiměřeně složitý případ, sympatické postavy, melancholická švédská krajina, zajímavé zvraty ve vyšetřování. A kromě toho bohužel i obvyklá stylistická strohost, dialogy, které občas zaskřípou, a přehnaně temné události dávno minulé. Samo o sobě to jistě není málo; moře severské krimi je hluboké a rozlehlé a buďme rádi za každou rybu, která se dá jíst. První polovina příběhu navíc výrazně převyšuje tu druhou a mohla by znamenat správný kurz a inspiraci pro díla následující. Možná i pro celý, dnes už tak vytěžený žánr.