Tři roky po průzkumu čtenářství roku 2010 se konal další, už třetí v řadě. Jeho bohatě komentované výsledky nedávno zveřejnil literární vědec Jiří Trávníček v knize Překnížkováno: co čteme a kupujeme (2013). Opět jde o publikaci plnou čísel, grafů a tabulek, kterou ale s prospěchem a užitkem mohou jistě číst i ti, pro které matematika není nejoblíbenějším koníčkem.

I když se kniha především věnuje čtenářství a knižnímu trhu v České republice, zvláště v úvodu autor odkazuje také na mezinárodní kontext. Snaží se o postihnutí některých obecných trendů. Už od konce 70. let minulého století podle něj například probíhá „integrace nakladatelství do větších celků, jež v další fázi dokonce překračují hranice čistě knižního světa, čímž vznikají velké konglomeráty nakladatelsko-mediální. Knižní svět se tak stává součástí globální sítě světa médií a tzv. informačního a zábavního průmyslu. Například pět největších konglomerátů kontroluje osmdesát procent amerického knižního trhu. Tyto konglomeráty skupují mnohá zavedená nakladatelství a ve značné míře také postupně mění způsob jejich fungování, daleko více ve stylu nazývaném businesslike. Upouští se tak od modelu, že prodávanější knihy vydělávají na ty méně prodejné, a přechází se na model, že každá kniha si na sebe musí vydělat víceméně sama.“ Kriticky konstatuje, že soudobé „prodejně-marketingové praktiky jsou stále agresivnější. Je to dáno nesmírným nárůstem nabídky, čímž dochází i ke zkracování ,regálového času‘, takže nakladatelé si zvykli platit knihkupcům za umístění svých titulů na privilegovaném místě knihkupectví.“ To následně vede „k zužování nabídky a porušování rovnováhy mezi ekonomickými zřeteli a kulturním angažmá“. Trávníček mluví také o globalizaci knižního trhu, a to nejen na úrovni vlastnické struktury nakladatelů a prodejců, ale také ve výběru a celoplanetární úspěšnosti jednotlivých titulů: „Průvodním jevem těchto procesů jsou tzv. globální bestsellery, tj. tituly, které se ve velmi krátké době daří přeložit do mnoha jazyků a které – i díky masivně nasazenému marketingu – dosahují prodeje v řádů milionů. Nadto je titulů, které se prodávají ve výrazně vysokém nákladu, stále méně, tj. s klesajícím počtem globálních bestsellerů stoupají jejich prodeje. Těchto prodejů se dosahuje i díky synergii s filmem (zfilmované verze se často objevují jen s malým zpožděním za vydáním knižním), jakkoli – dodejme – tento efekt není nijak nový; lze ho sledovat už od 30. let minulého století.“

Globalizaci v oblasti knižního světa pak dokumentuje také na expanzi angličtiny: „V jednotlivých neanglicky mluvících zemích překlady z tohoto jazyka neustále narůstají; například v Německu tvoří v poslední době překlady z angličtiny kolem dvou třetin všech překladů. Přitom naopak v USA nebo Velké Británii se překlady ze všech jazyků dlouhodobě pohybují jenom mezi dvěma až třemi procenty. Nezřídka se v této souvislosti mluví o ,agresivní marketingizaci‘ či ,mcdonaldizaci‘ knižního trhu, ba dokonce o svého druhu cenzuře. V této souvislosti se též zmiňuje fakt, že Spojené státy sice mají největší trh, ale tento trh je orientován spíše na producenty (a zisky) než na čtenáře, proti tomu trh evropský je z hlediska nabídky čtenářům daleko pestřejší. Někteří autoři dokonce tvrdí, že anglosaský knižní trh je ,ve vztahu k cizině imperialistický a ve vztahu k domovu xenofobní‘.“ Připojme, že o témže trendu jsme na tomto portálu psali například v souvislosti s knihou Světová republika literatury, jejíž autorka se ovšem zdráhala pojmenovat situaci takto otevřeně.

Při srovnání s výsledky přechozích výzkumů, obsaženými v knihách Čteme? a Čtenáři a internauti: obyvatelé České republiky a jejich vztah ke čtení (2010), nepůsobí nová Trávníčkova publikace příliš překvapivě či převratně. Průměrný počet minut věnovaný četbě se od roku 2007 mírně zvýšil (z 27 minut za den na 33), vyšší je rovněž počet knih průměrně přečtených za rok (12,3 v roce 2007 a 13,2 roku 2013). Zato se ale snížila částka vynakládaná na nákup knih (z 926 Kč na 690). Ve srovnání se zeměmi Evropské unie jsme se umístili na čtvrtém místě za Nizozemskem, Švédskem a Dánskem – díky tomu, že 82 procent lidí u nás přečetlo za rok alespoň jednu publikaci. Z aktuálního žebříčku nejoblíbenějších knih vypadla Šifra Mistra Leonarda, zato se místo ní do seznamu „top ten“ dostalo Padesát odstínů šedi (na třetím místě) a Stmívání  (9. příčka). Nejoblíbenější knihou byla roku 2013 Babička, při součtu všech tří sčítání byla celkově druhá za knihou Vejce a já. Jestliže se u zmiňovaného erotického thrilleru autor nanejvýš trochu bezradně ptá, jestli za jeho českým úspěchem stojí „lechtivost tématu a světový ohlas“, o Boženě Němcové se rozepisuje více. Její oblibu dává do možné souvislosti s jubilejním rokem 2012, kdy jsme si připomínali 150 let od smrti autorky. Dále připomíná, že „o rok dříve byl vysílán televizní dokument Ljuby Václavové Obrazy ze života Boženy Němcové. V období předtím (2003–2007) byla vydána čtyřsvazková autorčina korespondence. Zmínit snad lze v této vlně i knihu Martiny Drijverové Lásky českých spisovatelů (2011), obsahující i milostný příběh Boženy Němcové.“ Podobné připomínkové akce a výročí bychom ovšem našli i v souvislosti s mnoha dalšími českými literáty. Podstatnější tedy bude zřejmě to, co Trávníček uvádí vzápětí: „Troufáme si tvrdit, že se zdaleka nejedná o naši manifestaci čisté čtenářské lásky – a nic než lásky a nic než čtenářské. Vstupují sem i faktory symbolické, projekce do kulturního obrazu, identifikace s něčím, co je tradičně považováno za hodnotu, symbolická prestiž. Babičku tak nějak známe, aniž jsme ji třebas kdy četli.“ Ano, Babička se skutečně pro Čechy stala tou „nejklasičtější“ knihou, synonymem pro dílo ze všech „nejnárodnější“. Jako jediná literární postava byla její hlavní hrdinka povýšena mezi národní velikány do Českého nebe  (tedy když nebudeme počítat praotce Čecha), vznikají k ní fiktivní literární pandány (Cimrmanův Dědeček) a také další vymyšlené figury mají potřebu se s ní seznámit či vyrovnat (Hurvínkova Babička). Asi by stálo za další výzkum, pro kolik respondentů je tato kniha skutečně jejich dílem nejoblíbenějším a kteří tak jen chtěli deklarovat: „I já jsem kultivovaný a uvědomělý Čech, který ví, co se sluší a patří.“, případně kolik lidí se k ní uchyluje jako k jistotě uprostřed stále větší záplavy nových a nových knižních titulů.

Celkově je u nás podle Trávníčka čtenářů stále dost, přičemž typický konzument knih dle Trávníčka rozhodně není žádný „pecivál“. Naopak co se týká nečtenářů, ty autor nepopisuje nijak vstřícně: „Čtenář častý výrazně zaostává za nečtenářem jen v návštěvě sportovních akcí. Překvapivě jdou na jeho konto i aktivity jako zahrádkaření/chalupaření, aktivní provozování sportu či koníčky. Pravidelný vztah ke knihám tak nevykazuje jen příznivou korelaci s příbuznými aktivitami, jako je návštěva kulturních akcí, nýbrž i s těmi, u nichž bychom předpokládali, že jdou jednoznačně proti čtení. Řečeno jinak: ani minuty ušetřené na čtení nedokáže nečtenář proměnit v to, aby byl volnočasově aktivnější než čtenář častý. Povaha jeho volného času je daleko amorfnější než u čtenáře častého.“ Současnou českou čtenářskou kulturu podle autora charakterizuje mimo jiné to, že v ní „panuje velmi malá urbanizační bariéra; velikost sídla nehraje v našem vztahu ke čtení podstatnou roli“, existuje v ní „velmi vysoký genderový rozdíl mezi ženami a muži (ve prospěch žen)“ a „čtení a digitalita si nekonkurují: silní čtenáři jsou i silnými internauty“. A zachováváme si „poměrně pozitivní vztah k veřejným knihovnám“, i když „registrujeme snižující se počet těch, kdo do nich chodí, aniž se výrazně snižuje počet návštěv“.

Významným motivem, ke kterému se Trávníček v knize opakovaně vrací a podle kterého dostala i svoje jméno, je to, že se topíme v přílišné nabídce knižního trhu. Trávníček přitom přesvědčivě ukazuje, jak starobylé a periodicky se vracející jsou stesky ohledně vydávání příliš mnoha knih. Můžeme je prý zaznamenat již od zavedení knihtisku – najdeme je už u Martina Luthera či J. A. Komenského. Moralista a sociální utopista Anton Francesco Doni v roce 1550 lamentuje nad tím, že „knih je tolik, že nemáme čas číst ani jejich názvy“. Další vlnu tohoto kulturního láteření podle Trávníčka „pozorujeme na přelomu 18. a 19. století, kdy se soudilo, že vydávání příliš velkého počtu titulů vede k úpadku mravů“. Současný stav zahlcenosti knihami je už ale podle Trávníčka skutečně vážný a varovná slova oprávněná – již roku 1996 přitom cosi podobného tvrdil a rozváděl mexický básník a intelektuál Gabriel Zaid ve své publikaci Los demasiados libros (Příliš mnoho knih), podle které stále více lidí píše a stále méně čte. Trávníček publikaci (v její anglické verzi) uvádí ve svém úctyhodně rozsáhlém seznamu literatury (i v poznámce pod čarou), jejím titulem se přitom mohl nechat inspirovat. Každopádně se dnes podle něj kniha jako taková „dostala do smyčky spotřebitelského paradoxu: zřejmě bychom kupovali více, pokud by nebyl tak široký výběr. Množství v tomto případě hubí nejenom informaci (privilegovaný status novinky), ale i poptávku. Řečeno z jiné strany: ,informační bohatství vede k ochuzení pozornosti‘.“ Autor mimo jiné cituje například Evu Kaiserovou, ředitelku nakladatelství Fortuna Libri, podle které „dnes i znalec knižního trhu při vstupu do knihkupectví tápe. Takřka ve všech žánrech.“ Podle Trávníčka „převažuje počet těch, kdo tvrdí, že nelze mít přehled, což nemusí být jen tím, že knih vychází příliš mnoho, ale také tím, že nedostatečně fungují distribuční kanály, a hlavně – způsob informování.“ To můžeme vnímat jako kritiku velkých tištěných deníků a dalších hromadných médií za to, že knihám věnují stále méně prostoru. Nebo jako výzvu recenzentům, aby byli pilnější. I jejich síly a kapacita jsou ale omezené…