Elizabeth Gilbertová v roce 2006 vešla do povědomí čtenářů po celém světě komerčně úspěšným románem Jíst, meditovat, milovat. K jejímu novému literárnímu počinu je však vhodné přistoupit bez předsudků a myšlenek na hollywoodskou adaptaci i autorčinu relativní slávu, jelikož ani z jednoho se Podpis všech věcí nesnaží těžit. Gilbertová nevsadila na jistotu a nenapsala další z řady próz, které by zatleskali nakladatelé, méně však kritici, a pokusila se překročit svůj vlastní stín.

Historický román o době, kdy se z přírodních filozofů stali vědci, se dotýká mnohých stěžejních společenských témat 19. století. Prostřednictvím hlavní hrdinky nechává Gilbertová ožít dobu jinak než většina spisovatelů věnujících se dnes dlouhému století. V Podpisu všech věcí najdeme oslavu života, člověka a jeho rozumu, nikoliv mizérii viktoriánské masy a impérii znásilněné kolonie. Barvitá líčení, exotické výjevy a hutnost textu jsou Gilbertové autorským „podpisem“ a zároveň devízou. Změna námětu a zachování stylu se, zdá se, vyplatily.

Kniha je rozdělena na pět částí. Každou z nich uvozuje litografie rostliny, jež hraje v té které epizodě příběhu výraznou roli. Jako první je čtenáři představena cinchona calisaya, var. ledgeriana neboli chinovník lékařský. Sledujeme, jak se bezskrupulózní zloděj řízků z Královské zahrady v londýnském Kew stává díky obchodu s léčivými rostlinami jedním z nejbohatších mužů konce 18. století. V Novém světě Henry Whittaker staví velkolepé sídlo, jež nemá daleko ke zpodobněním bájné Arkádie. V den, kdy mu přísná holandská manželka porodí jediného potomka, sklidí Henry ze svého největšího skleníku ananas (uprostřed zasněžené Filadelfie) a čtenářova představivost je definitivně polapena. Zpráva o životě Almy Whittakerové slibuje velkolepou podívanou.

Jeden z nejpovedenějších aspektů románu představuje jeho zasazení do rodících se Spojených států amerických, které se oproti Evropě v 19. století jevily jako sídlo pokroku. Alma je dcerou Angličana a Holanďanky, je racionální, neobyčejně pevná ve svém přesvědčení, mnohdy také urputná a ve svém snažení úspěšná. Tak by se daly popsat i charakteristiky, jež byly dány do vínku Americe především anglickými a holandskými protestanty.

Dospívající Alma večeří s nejvýznamnějšími učenci své doby, konverzuje s nimi v několika jazycích a od útlého věku je s ní jednáno jako s dospělou. V jedné z nejpozoruhodnějších scén celé knihy, kdy její otec řídí rekonstrukci vesmírného rojení na vlastní zahradě, kmitá Alma jako zářící kometa mezi návštěvníky zpodobňujícími planety a hvězdy. Až do této chvíle má čtenář pocit, že se Gilbertová pustila do literárního cvičení nebo že se touto smysly dráždící pohádkou pravděpodobně prosní až do konce. Více než čím jiným zatím autorka poutá kuriózním líčením a po hlubším obsahu není stopy.

Druhá část knihy však poodhalí ambiciózní plán, který dalece předčí romanticky bláznivé výjevy. Dicranaceae neboli mechy dvouhrotcovité se stanou vědeckou, a do věku padesáti let vlastně jedinou vášní botaničky Almy Whittakerové. Po celá desetiletí pozoruje neustávající boj o přežití mezi jednotlivými druhy, odehrávající se na jediném balvanu; vše pečlivě měří a v jednotkách milimetrů zaznamenává. Čtenáře možná okamžitě nenapadne spojit si Alminy mechy s Darwinovými pěnkavami, teorie o původu druhů je dnes natolik zakořeněná v našem přemýšlení o světě, že nám ústřední námět příliš objevný připadat nebude.

Naopak střet racionalismu ztělesněného Almou a spiritualismu jejího nového zvláštního společníka Ambrose Pikea interpretuje realitu 19. století daleko pozoruhodnějším způsobem. Rozpor mezi světem, jemuž stále vládne křesťanská věrouka, pověry a víra v nadpřirozené síly, a světem zaujatým přísnou empirií vystihuje Ambroseův popis rozdílu mezi ním a Almou: „Snažím se ke zjevení doletět na křídlech, zatímco ty vytrvale putuješ pěšky s lupou v ruce.“ Zda jsou však tyto podpovrchové vrstvy příběhu (obdoba anglo-holandských kořenů Spojených států) autorčiným prvotním záměrem, se lze jen dohadovat. V každém případě je to právě zasazení příběhu do dobově věrohodných kulis, které historického románu přidává na kvalitě.

Litografie orchidejí Ambrose Pikea dovedou nakonec Almu až na druhý konec světa, na Tahiti. Pobyt hlavní hrdinky na tichomořském ostrově však nabourává přirozený tok vyprávění. První dvě třetiny knihy jsou poměrně statické. Odehrávají se výhradně ve Filadelfii a za exotické lze označit maximálně skleníky Henryho Whittakera. Nečekané vytržení hrdinky i čtenáře ze známého prostředí působí násilně, a přestože se nakonec ukáže, že má smysl, jako celek kniha zafunguje až na samém konci.

Podpis všech věcí lze bez nadsázky označit za poctivý román. Elizabeth Gilbertová využila svých schopností dobré vypravěčky a pokusila se na velkorysém formátu podat zprávu o 19. století a jeho názorových proudech. Vyhnula se přílišné komplikovanosti, kterou se vyznačují klasické historické romány, a snažila se sledovat jednoduchou linku, což se jí z velké části podařilo. Lehce kritizovatelný by mohl být výběr hlavní hrdinky – jedné „z nejbohatších dědiček na Západě“ – či nerealističnost konkrétního vyprávěného příběhu. Tyto argumenty je však možné smést ze stolu, jelikož logická výstavba románu je bez chyby. Ale možná právě zde narážíme na hlavní problém. Příběh tvoří příliš pečlivě uzavřený kruh, který nedovoluje čtenáři, aby vznesl námitku, aby protestoval proti nespravedlnosti osudu nebo aby, jednoduše řečeno, nepovažoval hlavní protagonisty za pouhé relikty minulosti.