Pod kůží viktoriánského Londýna
Faber, Michel: Kvítek karmínový a bílý

Pod kůží viktoriánského Londýna

Na pulty českých knihkupectví vtrhl nejslavnější román Michela Fabera, historický opus Kvítek karmínový a bílý. Jeho čtenáře čeká fascinující cesta Londýnem 19. století – pozná naškrobenou fasádu lepší společnosti i to, co se skrývá pod ní. Významný prostor v knize dostává barvité líčení polosvěta nevěstinců a jejich obyvatel.

S anglicky píšícím spisovatelem nizozemského původu Michelem Faberem se již čeští čtenáři měli možnost poměrně důkladně seznámit: přeložena byla jeho románová prvotina Pod kůží (Odeon, 2013), kriticky ceněná sbírka povídek Někdy prostě prší (Kniha Zlín, 2011) i jeho variace na prométheovský mýtus Evangelium ohně (Argo, 2010). Nyní však na pulty knihkupectví vtrhl jeho neslavnější román, historický opus nazvaný – podle básně Alfreda Lorda TennysonaKvítek karmínový a bílý.

Děj románu se odehrává v sedmdesátých letech devatenáctého století, kdy je britské impérium v čele s královnou Viktorií na vrcholu sil. Hlavní hrdinkou je mladá prostitutka Sugar – inteligentní a nadaná dívka, vybavená značnou mírou pragmatismu a ochotou zkoušet nové věci, která je zároveň hluboce traumatizovaná a důkladně obeznámená s neřestmi všeho druhu i nejhorší bídou. Když její služby jedné noci vyhledá William Rackham, liknavý budižkničemu, neochotný převzít výnosný rodinný podnik, využije Sugar příležitosti dát svému životu nový směr a ještě více se vzdálit svému nuznému původu a s ním spojeným hrozbám. Setkáním se Sugar se začne měnit nejen život samotného Williama, ale i jeho nemocné a podle názoru mnohých duševně vyšinuté manželky Agnes, přehlížené dcerky Sofie a mnoha dalších postav.

Kvítek karmínový a bílý lze vnímat jako součást širšího trendu neoviktoriánské anglofonní literatury, do nějž by se dala zařadit například Fowlesova Francouzova milenka (1969), tvorba Sarah Watersové či Bookerovou cenou ověnčená Posedlost z pera A. S. Byattové (1990), ačkoliv Faber na svém románu začal pracovat mnohem dřív, než se z tohoto žánru stala literární móda. Zmíněné romány se vracejí k viktoriánské době, využívají její neutuchající přitažlivosti, snaží se na ni nahlížet z nových úhlů a narušovat zažité představy s ní spojené. Viktoriánská éra je atraktivním zdrojem nostalgie po starých zlatých časech, kdy nad britským impériem slunce nezapadlo, a zároveň detektivního vzrušení – i v druhé dekádě jednadvacátého století je napínavé odhalovat, jaké rafinované nemravnosti, hrůzné zločiny a společenské nešvary se skrývaly za onou zdánlivě dokonalou naškrobenou fasádou upjatých obleků a dlouhých sukní, přísných morálních pravidel a ideálu spořádané měšťanské rodiny.

Z Faberova románu vystupuje viktoriánská éra jakožto období propastných sociálních rozdílů, jako doba utvářená iluzemi a skrýváním. Kvítek karmínový a bílý tematizuje jeden z nejkřiklavějších paradoxů viktoriánské doby. Zatímco hierarchizovaná a represivní společnost sama sebe udržuje ve svatouškovské iluzi, že žádosti těla jsou všem jejím členům zcela cizí, prostituce a obchod s pornografií neobyčejně vzkvétají. Žena stojí na piedestalu coby ctnostný anděl, jehož hlavním úkolem je udržovat teplo rodinného krbu, pečovat o svůj půvab a za žádnou cenu nebudit rozruch. Temnými stíny těchto dam bez poskvrnky, vychovaných bez základního povědomí o vlastním těle a jeho fungování, se stávají prostitutky, které uspokojují ta přání frustrovaných či prostě nudících se manželů, která jim jejich nevinné ženušky nemohou či nechtějí splnit. Toto uspořádání udržuje v chodu kombinace přísné tabuizace tělesných tužeb ve veřejném životě a hmotné nouze, jež žene určitou část populace k zoufalému prodeji vlastního těla.

Námět Faberova románu by mohl zavdat podnět k podezření, zda se nejedná o lechtivé senzační čtení v hávu intelektuální literatury. V románu zazní nejeden vulgární výraz, odehrávají se v něm explicitní erotické scény, čtenáři je dáno nahlédnout do pánských průvodců po londýnských nevěstincích i do každodenního života prodejných dívek. Účelem těchto scén ale není vyvolat prvoplánové vzrušení – vzbuzují střídavě znechucení a soucit, místy dojetí, a především tvoří nedílnou součást charakterizace postav. Nemůžeme poznat Sugar, aniž bychom se seznámili s její profesí, a nemůžeme poznat svět Williama a jeho bohatých přátel, aniž bychom věděli o jejich nesčetných výletech do vykřičených domů. Faber nás při průzkumu Londýna nenechá odvrátit oči – uvidíme bídu, špínu a krev, prostitutky provádějící antikoncepční výplachy ve špinavém lavoru. A i když se nám to místy nebude ani trochu líbit, stejně se budeme fascinovaně dívat.

Stejně jako ve Faberově prvotině Pod kůží zaznívá v Kvítku karmínovém a bílém kritika lhostejnosti. Společenské mechanismy před námi mohou milosrdně ukrýt, za jakou cenu se k nám dostávají výrobky a služby, bez nichž si již nedokážeme představit život. Krutost v tomto modernizovaném světě nemá tvář záměrné osobní brutality, ale spíše neochoty si uvědomit, na jakých procesech se člověk podílí, pokud si chce dopřát jejich výsledných produktů, ať už se jedná o kosmetické mýdlo, šaty z konfekce, služebnictvo či sex za úplatu. Tato kritika, zdá se, svým zacílením přesahuje viktoriánskou Británii – vždyť i vypravěčský hlas, který v románu promlouvá, si je dobře vědom, že jeho čtenáři přicházejí z jiné doby, z doby elektrického osvětlení a přesného měření času.

Faber v románu využívá nejrůznější techniky, které tu laškovně, tu surově narušují realistickou iluzi literárního textu: kniha čtenáře oslovuje, utahuje si z něj, předvídá jeho myšlenkové pochody, vábí jej k sobě jako jedna z prodejných dívek v londýnských ulicích, slibuje mu slasti, o nichž se mu ani nesnilo, vybírá, s kým a kdy jej seznámí (a dává mu tak najevo, jak je vypravěči vydán všanc), vysmívá se jeho naivním představám o městě, do nějž vstupuje, nebo mu prozrazuje provokativní střípky z budoucnosti postav. Navzdory vší této hravosti, která čtenáři připomíná, že má co do činění s literárním příběhem, je však svět Kvítku opojně, místy až nepříjemně, opravdový.

Stejně jako jiné neoviktoriánské romány si Kvítek karmínový a bílý pohrává s žánrovými konvencemi viktoriánské literatury a využívá možnosti předložit čtenáři zmnožené úhly pohledu začleněním dalších textů: dopisů, deníkových záznamů, ukázek z literárních pokusů samotných postav. A jedním z důvodů, proč je Kvítek v mnoha zemích světa tak nesmírně úspěšný, jsou právě postavy. Lidi, jimiž Faber osídlil svůj románový svět, poznáme opravdu důkladně, od nejtajnějších přání, vzpomínek a obav až po fungování jejich útrob. Výtečně zvládnuté jsou nejenom hlavní postavy jako Sugar, William a Agnes, ale i ty, s nimiž se seznámíme méně intimně – prostitutka Caroline, komorná Clara, bordelmamá paní Castawayová. I u vedlejších postav, které se na stránkách románu jen mihnou, v nás Faber vyvolává neodbytný pocit, že mají zrovna tak hluboký vnitřní život jako jeho hrdinové a že by o nich mohl napsat zrovna tak obsáhlý román, pokud by se pro to byl býval rozhodl.

Další výjimečnou a na první pohled možná paradoxní kvalitou Faberova Kvítku je skutečnost, že se v něm snoubí poutavý, nepředvídatelný příběh (takový, který nutí čtenáře číst a číst, i když jej bolí za krkem, pálí ho oči a ví, že musí za pár hodin vstávat) s jemnou prací s jazykem a s autorovým darem nacházet nezvyklá přirovnání. Co čtenář většinu času díky Faberovu spisovatelskému umění vůbec nevnímá, je rozsáhlý výzkum, který za Kvítkem stojí a tvoří pevný rámec světa, v němž se postavy pohybují. Zcela nenásilně a jakoby mimochodem nám autor servíruje nejrůznější reálie viktoriánské éry – posedlost držením smutku za zemřelé členy rodiny, průběh a zákonitosti společenské sezony, náležitosti výchovy dívek z lepších rodin. Je to i tato důkladnost a pozornost věnovaná detailu, která z četby Kvítku činí tak jedinečný zážitek – když se Faber zmíní o prádelníku v pokoji jedné z postav, nemusí ho popisovat ze všech stran a předložit nám vyčerpávající inventář jeho obsahu. I tak máme pocit, že víme, co přesně se v něm nachází, do poslední spodničky a ponožky, a že za dveřmi, do nichž nevstoupíme, jsou samozřejmě plně vybavené pokoje, a že na ulice, kterými nás román neprovede, navazují další ulice a v nich nabízejí svá těla další prodejné dívky, stejně tak reálné, i když možná ne tak oslnivé jako Sugar.

Na konci nás kniha nemilosrdně odstrčí ze své teplé, střídavě vlídné a nelítostné náruče – uspokojila naše touhy a představy? Ano, ale ještě více jich vyvolala. Touhu po druhém pokračování, kde bychom se dozvěděli, jak to s kým dopadlo? Možná na chvíli, než si uvědomíme, že druhé, třetí a čtvrté díly by Faberův mistrovský kousek nejspíše stáhly někam, kam nepatří, do bahna nastavovaných a stále znovu a znovu prodávaných příběhů. Takže spíše touhu po dalším intenzivním literárním zážitku, po knize podobně fascinující, rozmanité a vyzrálé, která v člověku v okamžiku, kdy dočte poslední stránku, zanechá nespočet živých vzpomínek a pocit, že se mu něco schází.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Viktor Janiš, Argo, Praha, 2014, 920 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

90%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Daniela Uherková,

Já tu knihu četla až teď. Ve veřejných knihovnách nedostupná. Je to veledílo. Mně v něčem pořád připomíná Tolstého Annu Kareninovou. Bilanční společenský román, až po takové detaily, jako opakující se charakteristiky:
olupující se suché rty Sugar, její rozpraskané ruce, Agnesim melodický hlas vracející se sny , tak psal Tolstoj... Váš překlad, pane Janiši je také veledílo, je důležité, že má čeština tuhle knihu včas a mistrně přeloženou!!!

Jan Č,

Pro pořádek snad dodejme, že pozoruhodný rozbor tohoto píárově tolik opěvovaného překladu i současných mezí překladatelské profese podává revue Souvislosti 2/2015.

Antonín Kudláč,

To je moudrý pohled na věc, jest jen otázkou, nakolik se mu to daří v jeho tvorbě. Na tomhle ostatně pohořela řada postmodernistů. Ale děkuji za upozornění, o tohle přesně mi šlo.

Viktor Janiš,

K těm jeho vlastním kritériím se vztahuje otázka, kterou Michelovi položila Petra Poncarová: "To, co mi na Kvítku přišlo skutečně mimořádné, byla kombinace poutavého příběhu, který čtenáře nutí číst dál a dál, a vysoké úrovně obrazného jazyka, zejména vašich vynalézavých přirovnání, která používáte, když popisujete zvuky, pocity, pohledy, výrazy obličeje. A několikrát jsem se přistihla při myšlence, že by vážná literatura vlastně jaksi neměla být takto poutavá…"
Michel Faber: "V anglicky mluvících zemích, možná i v České republice, se ujal velmi nešťastný názor, že vážná literatura by nám měla prospívat. Něco jako když jíme müsli – možná to nechutná zrovna skvěle, ale je to prospěšné zdraví. A pak si provinile dojdeme koupit čokoládovou tyčinku, i když víme, že to našemu zdraví vůbec neprospěje: chceme zkrátka svoji dávku cukru. Já chci, aby čtenáři mé knihy hladově zhltli, protože je to prostě dobrota! A cokoliv hlubšího, co z nich získají, si odnesou prakticky mimoděk. Hlavní impulsem při čtení by mělo být, že vás zajímají postavy, že chcete vědět, co se s nimi stane, a proto čtete dál, i když už jsou tři hodiny ráno. Tak by to podle mého názoru mělo fungovat, když čtete knihu."

Antonín Kudláč,

To mne mrzí, musela to být pozoruhodná žena.
Každopádně děkuji za osvětlení souvislostí, teď to vidím trochu jinak. Snad jen úplně na okraj: měl jsem opravdu na mysli jeho vlastní pohled na vlastní tvorbu, tj. to, co zde označujete za "náročná kritéria", nikoli co tomu řeknou třeba kritikové, ale to už je teď vcelku vedlejší.

Viktor Janiš,

Hmmm, to tak není. Jednak si Michel psal víc než dvacet let do šuplíku a vůbec neočekával, že za svého života bude mít nějaké čtenáře. Kdyby nebylo jeho ženy Evy, která ho přesvědčila, že literatura neexistuje, pokud nemá čtenáře, nikdy bychom se nebavili pod recenzí jeho románu. Za druhé je mu vcelku jedno, co si o něm lidé myslí; recenze svých děl nesleduje a ani by ho nenapadlo podívat se na Amazon, co se tam o něm píše. Literární ceny jsou mu volné (nepodlehl nátlaku svého nakladatele Jamieho Bynga a nepožádal o britské občanství, i když by Kvítek měl velkou šanci), záleželo mu jen na tom, zda kniha vyhoví jeho náročným kritériím a jak ji přijme Eva. Jenže Eva je už mrtvá.

Antonín Kudláč,

No vidíte, Viktore, a přitom jsem četl dvě jeho knihy. U Fabera vidím neustálý zápas mezi konvencemi žánrové literatury, kterou má evidentně rád, a strachem z toho, že když bude dodržovat žánrové konvence, nebude "opravdový spisovatel" (umělec). Samozřejmě, je to jen moje čtenářská konstrukce, já panu Faberovi do hlavy nevidím, tady jsem reagoval přímo na to, co zaznělo ve Vašem rozhovoru, a ostatně i v tom přechozím, zde publikovaném interview. Samozřejmě se můžu fatálně mýlit.

Viktor Janiš,

Janě H.: z interview už mám přeložených tak osm stránek, mělo by vyjít v Respektu, patrně na jeho webu. Hodím sem pak odkaz, pokud to Jovance Šotolové nebude proti mysli.

Viktor Janiš,

No a já opět pochybuji, zda jste vůbec něco od Michela Fabera četl, Antoníne. Tvrdit o Michelovi, že není vypravěč, má zhruba stejný smysl jako tvrdit o lachtanovi, že neumí plavat. Jeho vypravěčská suverenita je patrná z každé jeho povídky, notabene románu. V diskusi mezi Michelem a Evou nešlo o Umění, ale o světonázor. A nakonec zvítězil ten optimističtější: Sugar dostala svobodnou vůli a chopila se příležitosti za pačesy.

Jana H.,

Proboha, a není to úplně jedno, kým se autor románu cítí být? Pro mě je to pan spisovatel, kniha je nádherná. V tomhle je mi líto mé kamarádky, vystudovala literaturu a říká mi, že už neumí knihy jen tak číst, ale musí je (i jejich autory) pitvat.
Nepitvejte, čtěte! :)
A pane Janiši, děkuji za skvělý překlad. A prosím, můžete prozradit, kdy a kde vyjde zmíněné interview?

Antonín Kudláč,

Mýlí se především sama krásná věštkyně, neboť má poznámka o "umělci, nikoli vypravěči" mířila k autorovi a ne ke konkrétnímu dílu. Pokud v interview Mr Faber přiznává, že jeho artistní sklony zkrotila až jeho manželka, potvrzuje se tím mé temné podezření, že pan romanopisec se cítí být spíše umělcem. Nebo se mýlím zas pro změnu já? :-)

Viktor Janiš,

A mýlí se snad má křišťálová koule? :)

Antonín Kudláč,

Viktor Vševědoucí?

Viktor Janiš,

Toho dne byl AK tak blízko odhalení, že dotyčnou knihu nečetl, jako ještě nikdy...

Antonín Kudláč,

Aha, takže autor je umělec, nikoli vypravěč.

Viktor Janiš,

OK, beztak s Michelem dělám po mailu interview, takže sem odložím relevantní pasáž:
...Ale když jsem přepisoval knihu potřetí, došlo v mém životě ke změně. Poznal jsem báječnou ženu, která se stala mou manželkou. Eva se celý život se snažila svět kultivovat a na nějaké zoufalství prostě neměla trpělivost. Obdivovala stylistické kvality Kvítku, ale chtěla, abych jí vysvětlil, proč mám tak bezútěšný náhled na lidskou povahu, proč v něm není místo pro naději. Podle ní by byla kniha zajímavější, kdyby postavy nebyly tak v pasti. Konec románu pokládala za naprosto nespravedlivý. Nespravedlivý vůči Sugar a nespravedlivý vůči čtenářům.

Nejdřív jsem její kritiku odmítal. Naznačoval jsem, že nechápe formální požadavky tragédie či esenci viktoriánského románu. Namítal jsem, že mě tlačí do hezkého, uhlazeného, šťastného konce, jakými nás Američané krmí ve filmech. „Život není takový,“ tvrdil jsem jí. Eva měla dost slušnosti, aby mi neodsekla, že ona mnohem lépe než já ví, jak dokáže být život krutý. Ona po mé próze chtěla, aby byla komplexnější a měla velkorysejšího ducha; chtěla, aby čtenáři měli pocit, že je ta kniha „reálná“, a ne vykonstruovaná. A žádala mě o to znovu a znovu. A mě nakonec došlo, že se původního konce držím z jediného důvodu: z odhodlání přesvědčit čtenáře, že život je krutý a zrádný – čemuž jsem sám věřil, když jsem ten koncipoval osnovu románu. Hájil jsem negativitu.

Seriózní umělci jsou často jako teroristé: drtí je vědomí, že svět není dokonalý, a tak chtějí všechno zničit a ventilovat tak smutek nad ztracenými ideály. Nic nedokáže postihnout intenzitu jejich rozčarování – nic krom tragédie tak brutální, že se vypálí do paměti všech přihlížejících. Vyrobit takovou tragédii je pro autora snadné a pro čtenáře je zase snadné takovým tragédiím uvěřit. Všichni víme, že lidský život je orgií stupidity a smutku, v němž silní vykořisťují slabé a nevinní padnou za oběť brutalitě, že?

Nebo že by ne? Mně došlo, že takový náhled je moc zjednodušující. Lidé jsou zvláštní tvorové a skoro nejzvláštnější je na nich to, jak usilovně se jeden druhému někdy snaží pomáhat. I když je náš život plný utrpení a naše síly jsou omezené, jsme schopni vykonat velmi šlechetné, láskyplné, moudré skutky. Můžeme si vybrat. Náš osud neosnují žádní zlovolní bohové, kteří se s chmurným uspokojení usmívají, když klopýtáme po předem určené cestě ke katastrofě. To my sami pracujeme na svých katastrofách – či na své spáse.

Proto jsem změnil konec Kvítku karmínového a bílého a spoustu dalších věcí. Nechci nezasvěcené nudit podrobným výčtem změn, tak jen pro ty, kdo už mají přečteno: William býval ukázkový padouch a stal se z něj člověk. Henry býval karikaturou zbožného sebeklamu; dal jsem mu důstojnost. Agnes bývala klišovitým ztělesněním bezmocné oběti; obdařil jsem ji ostrým jazykem a šílenou energií. Moje obavy, že se mi román rozpadne na kusy, když do něj vdechnu trochu optimismu, se ukázaly jako neopodstatněné. Naopak, román byl pak lepší, přesvědčivější a působivější dílo, přesně jak to moje manželka předpověděla.

Milan,

Tak mně osobně by se takový krásně sklenutý konec, jak píše Viktor Janiš, velice líbil. Škoda, že to tak nezůstalo i v konečné verzi románu...

Antonín Kudláč,

A proč by jej přijmout neměli?

Viktor Janiš,

Tak v první verzi románu konec Kvítku uzavřený byl: Sugar na útěku porazí dostavník a rozdrtí ji pod koly. Najednou všechny ty zmínky o smrtelných nehodách, roztroušené po celém románu, začnou dávat smysl. A ta krásná symetrie: v první kapitole skončí pod koly valníku bezejmenná žena, na konci románu Sugar. Pravá řecká tragédie, pravé viktoriánské melodrama. A román, který Sugar píše, najde její kamarádka Caroline. Jenže ta neumí číst, tak si s ním jednou zatopí...
Jen tedy nevím, jak by tenhle krásně sklenutý konec přijali čtenáři :)

Milan,

Kniha dobrá, přesto lehké zklamání po těch pověstech kolem ní, zejména z otevřeného konce - po tolika stránkách je to trochu nefér vůči čtenáři. Chvála překladateli za skvělý výkon. Nemohu se ale zbavit dojmu, že těch 920 stran (v českém vydání) je poněkud přehnaných. I když se kniha dobře čte a čtenář je stále zvědavý, co bude dál, je děj vlastně dost jednoduchý a postav poměrně málo. Marně přemýšlím, kde se těch 900 stran autorovi vzalo... Postavy ale čtenáři utkví v paměti nadlouho a rozhodně je "Kvítek" tím nejlepším, co Faber zatím napsal (vše ostatní - četl jsem vše česky vydané - mě spíše zklamalo).

Martin Bedeč,

Skvělá recenze na výbornou knihu. Musím zakoupit. A chvála Viktorovi, že to nakonec dotáhl :) Díky.