Čínský disidentský autor Liao I-wu (Liao Yiwu, nar. 1958) se doposud českým čtenářům představil svou knihou Hovory se spodinou, vydanou rovněž nakladatelstvím Mladá fronta (2013). Liao pochází z jihozápadní Číny z provincie S‘-čchuan, která je známa svou svébytnou kulturou, ovlivněnou soužitím četných nečínských etnik s čínským, a dlouhým samostatným historickým vývojem.

Liaovy životní osudy prošly četnými peripetiemi. Narodil se na venkově v době kampaně známé jako Velký skok (1958–1961), při níž zahynuly miliony lidí v důsledku hladomoru. Za kulturní revoluce byl Liaoův otec označen jako kontrarevolucionář a matka byla uvězněna za nepovolený prodej potravinových lístků. Liao nesložil přijímací zkoušky na univerzitu, ale vzhledem ke svému zájmu o literaturu začal po dokončení středoškolských studií pracovat jako novinář. Verše publikoval v literárních časopisech, a díky tomu mu ministerstvo kultury udělilo placené místo „státního autora“. Roku 1989 však vydal několik protirežimních básní, jimiž na sebe poprvé upozornil státní orgány. Červnové události na náměstí Nebeského klidu reflektoval básní Krveprolití (nahrávka Liaova přednesu, recitovaného tradičním způsobem, jakým se při rituálech oslovují duchové zemřelých, kolovala na audiokazetě). Text básně je obsažen v recenzovaném svazku v překladu Lucie Kellnerové Kalvachové. Krátce po červnovém masakru byl spolu s manželkou a několika přáteli zatčen a odsouzen ke čtyřletému trestu odnětí svobody. Pod vlivem krutých podmínek a mučení se ve vězení několikrát pokusil o sebevraždu.

Z vězení se místo básníka a spisovatele vrátil rebel a bezdomovec, který se po nějakou dobu živil jako muzikant ve městě Čcheng-tu (Chengdu). Liao Yiwu je signatářem Charty 08, inspirované Chartou 77. Od roku 2011 žije v emigraci v Německu. Je nositelem mnoha ocenění, za všechny jmenujme např. Cenu sourozenců Schollových (2011) a Mírovou cenu německých knihkupců (2012). Jeho díla vycházejí na Tchaj-wanu a v Hongkongu, jsou též překládána do evropských jazyků.

Liao I-wu v díle Kulky a opium představuje veliké množství lidských osudů. Knihu lze charakterizovat jako soubor biografií nejrůznějších lidí (sepsaných formou autorových rozhovorů s nimi), jejichž společným jmenovatelem je nějaká forma účasti na událostech 4. června 1989, za niž byli nespravedlivě odsouzeni k vysokým trestům vězení. Mezi „výtržníky 4. června“ najdeme samozřejmě studenty, dělníky, obyvatele Pekingu i lidi z venkova. Liao každého z nich stručně charakterizuje už názvem příslušné kapitoly doplněným informací o tom, za jaký trestný čin a na jak dlouho byl kdo odsouzen, např. Můj spolupachatel Li Čchi (trestný čin provokace, uvězněn na 7 měsíců), Hrdina ulice Wang Lien-chuej (trestný čin ozbrojeného povstání, odsouzen na doživotí), Oběť domovních prohlídek Lao Wej (trestný čin provokace, odsouzen na 4 roky).

Součástí knihy je několik příloh. Příloha 1 je seznam 202 osob, které zahynuly během masakru na náměstí Nebeského klidu. Příloha 2 je seznam 49 osob, které byly při masakru těžce zraněny. Oba seznamy sestavilo sdružení pozůstalých nazvané Matky Tchien-an-menu (1989–2011). Příloha 3 obsahuje vysvětlení ke skutečnostem zaznamenaným v obou seznamech, sepsané profesorkou Ting C‘-lin a paní Ťiang Pchej-kchun. V příloze 4 se líčí konkrétní příběh několikaletého pátraní po rodině pozůstalých po mladém muži, který byl během masakru zastřelen. Konečně příloha 5, jejímž autorem je Sun Li-jung, připomíná osm „výtržníků 4. června“, kteří v době vydání originálu byli stále ještě vězněni.

Četbu této kruté výpovědi o červnových událostech roku 1989 v Pekingu bohužel místy znepříjemňuje jazykově ne příliš zdařilý překlad, který by zasloužil pečlivější redakci a v němž lze najít i vyslovené chyby jako např. „…hned se seběh celej zástup, jako když I-che-tchuan bojoval s císařským vojskem“ (s. 205, I-che-tchuan = boxeři, tj. účastníci povstání proti cizincům v letech 1898–1901).

Překladem básně Krveprolití představuje Lucie Kellnerová Kalvachová českým čtenářům Liaovu básnickou tvorbu. Toto jeho zřejmě nejznámější dílo má v podstatě programní charakter, je plné odkazů na v čínském prostředí všeobecně známé kulturní hrdiny (Čchü Jüan, Siang Jü) i na známé evropské umělce různých dob. Kromě toho je plné obrazů evokujících zhnusení dobou, v níž básník žije, přičemž nevynechává ani své současníky, konkrétně například jmenuje autory tzv. „chlapské“ poezie sdružující se v osmdesátých letech kolem časopisu Oni (Tcha-men/Tamen). Báseň končí konstatováním (spíše než výkřikem): „Žít dál v krveprolití, jaké nepoznal svět, dokážou jen psi“ (str. 379).

Čtenáře je třeba důrazně upozornit, že kniha obsahuje velmi drsné a nepřikrášlené líčení životních a pracovních podmínek v čínském vězení, jak tomu v případě Liao I-wuových „dokumentárních“ textů bývá. Stejně jako v případě obdobných událostí v evropských dějinách, i v tomto případě však platí morální imperativ, že je lidskou povinností vědět.