George Maybach Frederickson dal právě výpověď z britské armády. Instinkt mu napovídá, že by mu někdo mohl brzy začíst klást nepříjemné otázky. Třeba jak je možné, že jeho „životnost“ tak vysoce převyšuje průměr. Je třeba zmizet, zamést stopy a trochu vydechnout. Jenže jeden e-mail vše změní. A útok smrtícího komanda, pochopitelně. George čeká návrat k pravému jménu a na rodnou hroudu – do okolí Frenštátu pod Radhoštěm, odkud nedávno beze stopy zmizelo několik kompletních rodin a nikdo se na nic neptá...

Miroslav Žamboch se ve svém nejnovějším románu, jak naznačuje už latinský název, vrací do světa románu Visio in Extremis – v závěru se setkáme i s Mathiasem Majerem, který ve zmíněném románu bojoval za výsostné právo považovat Českou republiku za své soukromé loviště. A stejně jako Mathias, ani George aka Oziáš Jiří Rys není člověk. Na Valašsku totiž podle Žambocha žijí vlkodlaci. Nemění se sice ve zvířata, ale fyzicky prosté lidi převyšují, stárnou pomaleji a ctí zákony smečky. A i když je Rys samotář, smečku prostě zachránit musí. Takže klasická zápletka. Jeden proti mnohým. A pokud bylo Visio dalším Žambochovým příspěvkem do diskuse k tzv. kulhánkovské akční škole, In Nomine Sanguinis vypadá, že si chce autor střihnout nějaký moderní thriller – ideálně ve stylu Lee Childa a jeho Jacka Reachera.

Jenže protože jsme ve fantastice, je popis hlavního hrdiny coby osamělého vlka (případně alfa samce) víc než jen metafora. Stejně jako fráze, že některé odpovědi koušou (ano, záporáci zde jsou upíři, celý klan). Podobně jako v reacherovkách vychází Žambochův nejnovější hrdina z armádního prostředí a zná způsoby, jak se ztratit v moderním světě, ví, kde je nejlepší kafe po ránu, jak dlouho trvá důkladná sprcha a kdy vám drsná, ale krásná dívka padne k nohám. Hlavně ale jak se celou dobu tvářit profesionálně a výkonně. Celý koncept chápe Žamboch dobře a jeho zasazení do Frenštátu a okolí je vlastně docela milé, ale je to jen pozlátko – nikdy se nejde úplně do hloubky. Což je škoda, protože k žambochovským hrdinům reacherovský přístup „diktovat tempo a tlačit na nepřítele, dokud nepovolí“ vyloženě sedí. Dokud se snaží Rys pátrat, je román jen průměrná výplň času do vlaku. Jakmile však dojde ke střetu s protivníkem (a nemusejí to být jen čím dál odolnější upíří poskoci a zrůdy, ale může jít třeba i o poklidné měření sil s činkami v posilovně), přeřazuje kniha na vyšší obrátky. Protože tam je autor skutečně doma. Možná má rád thrillery a detektivky, ale nejlíp prostě umí hrdiny. Záměrně nepíšu „hrdinské příběhy“, prostě hrdiny. Větší než život, nezdolné, drsné, ale s romantickou duší, čestné, ale ve správnou chvíli cynické. Postaví se proti nepříteli, nehledí na množství a porazí jej. Protože to hrdinové dělají a protože o tom Žamboch píše nejlépe.

Ti hrdinové jsou nakonec většinou zaměnitelní, odlišují je jen vnější znaky – Majer je upír, Rys vlkodlak, Koniáš vypadá tak, jak vypadá... Což ale není na škodu. Žamboch trochu připomíná Davida Gemmella, který si s přibývajícími knihami dopřával luxus uspořádat celý děj tak, aby mohl vystihnout ducha jedné jediné scény, jíž podobné jsme sice už v jeho románech četli tucty, ale ne s tímto jedním konkrétním detailem nebo zabarvením...

Podobný přístup si nemůže dovolit každý – hrozí nuda, největší hřích žánrové literatury. Hrozí přesycení, jako když člověk pije své oblíbené vanilkové mléko tak dlouho, až zjistí, že mu ta chuť nic neříká. Gemmell k té hrstce patřil, Žamboch se k ní zatím jen blíží. Chybí mu totiž onen ucelený pohled na hrdinství, jeho proměny a korupci, kterou měl Gemmell. Žamboch má bohužel jen typ postavy.

Dokáže to však dobře maskovat – znalostí žánrových klišé, chytrými citacemi (třeba v prvním baklyovském románu Bez slitování obdrží hrdina slevu na zbraň s proslovem odkazujícím k monologu z filmu Barbar Conan o „jednom, který stanul proti mnoha“), zajímavými nápady na využití magie či vykreslením specifických uzavřených prostředí (Smaragdová hora v povídkách, uzavřený kraj s vlastní ekonomikou pro legalizaci nezákonného obchodu s magickými artefakty v Bez slitování, magický důl v loňském Ve službách klanu aj.)...

Jenže v In Nomine Sanguinis nic než toho hrdinu nemá. Zdálo by se, že si autor pořádně vyhodí z kopýtka, když se děj odehrává na jeho rodném Valašsku, ale ten kraj se třeba od lesů jižních Čech liší jen tím, že se jinak jmenuje. Vlastní atmosféra mu v knize chybí. Co zůstane, je čtivá žánrová jednohubka na jedno posezení, u níž se už v průběhu čtení vkrádají otázky, proč se postavy chovají tak komplikovaně, proč je něco možné, když něco jiného ne, kde se zvraty dějí prostě proto, že už dlouho k žádnému nedošlo.

A kde si nakonec moc neužijeme ani crossover dvou knižních superhrdinů (a že je Žamboch umí, dokázal už v povídce Fanoušek). Což bylo asi největší lákadlo k dočtení knihy, jakmile se v textu objevilo Majerovo jméno. In Nomine Sanguinis tak bohužel patří do kolonky knih, jejichž potenciál zůstal bolestně nevyužit.