Daniel J. Goleman (1946) je uznávaný americký psycholog, který se proslavil svojí knihou Emoční inteligence. Ta pojednává o tom, že vysoké IQ není zárukou prosperity ani štěstí a že důležitější je rozvíjení vnímavosti k vlastním emocím i k emocím ostatních lidí. Právě zvládání vlastních emocí totiž podle něj rozhoduje o tom, jak dobře budeme schopni používat i své ostatní schopnosti, včetně logického myšlení a inteligence. Podobné myšlenky pak tento autor rozvíjel i v dalších knihách, když psal například o sociální a ekologické inteligenci. Na svoji nejúspěšnější knihu navázal i ve své nejnověji vydané publikaci, který česky letos vyšla pod názevm Pozornost: skrytá cesta k dokonalosti.

Opět v ní brojí proti „chladné racionalitě“ a přimlouvá se za „open awareness“, otevřenou pozornost, zaměřenou jak dovnitř, tak i do nejširšího okolí. Zdůvodňuje, proč bychom měli umět vnímat a zkoumat „nenápadné, ale výmluvné signály“ vlastní psychiky, abychom naslouchali svým „hlubším, více naplňujícím tužbám“. A proč je záhodno recipovat i signály přicházející ze širšího sociálního, kulturního i životního prostředí, v němž se člověk pohybuje – proto, aby dokázal odhalovat řád skrytý ve zdánlivém chaosu přírody, disponoval citlivostí vůči jiným kulturám a civilizací i „všímavostí k budoucnosti“.

Goleman zdůrazňuje, že vyspělost každé civilizace se dá poznat i podle toho, jestli a jak dokáže obecně soucítit s těmi na periferii. Poukazuje přitom na třídní podmíněnost empatie a pozornosti k potřebám druhých: studenti z bohatých rodin se v experimentech celkově chovají odměřeně, zatímco ti chudší jsou vřelejší a angažovanější; už samotné myšlenky na luxus prý u lidí automaticky vyvolávají sebestřednost. Provázanost osobní moci a ochoty reagovat na ostatní nebo se angažovat v jejich prospěch pak autor dokládá také na výzkumech, jež prý prokazují, že čím je jedinec v hierarchii své firmy postaven výše, tím déle mu trvá, než odpoví na e-mail podřízeného.

Autor ovšem uvádí i příklady toho, kdy je jistý druh odstupu od pocitů a bolestí druhých žádoucí, jako v případě chirurgů. Jejich mozky prý dokážou blokovat automatické odezvy na něčí bolest. Což ovšem neznamená, že jsou všichni lékaři sadisti. Goleman naopak ukazuje, že ideální lékař by měl být schopný skloubit nutnou distanci od pacienta (jinak by ani nedokázal píchnout mu injekci nebo odebrat krev) s pochopením jeho obav a strachu.

Autor dává některé konkrétní návrhy, jak provádět „mentální judo“ a jak už u malých dětí cvičit schopnost čelit pokušení (například tak, že si představí před nimi ležící sladkost jako pouhý zarámovaný obrázek). Jako způsob, jak cvičit pozornost u dětí, navíc autor uvádí hraní některých vybraných počítačových her. K těm zaujímá mnohem rozumnější a diferencovanější postoj než třeba Manfred Spitzer. Podle Golemana mohou některé z nich zvláště při konkrétních psychických poruchách mít i terapeutický účinek. Uvědomuje si ovšem i jejich potenciální rizika a přimlouvá se za to, aby bylo vyvíjeno větší množství takových her, v nichž by vítězná strategie vyžadovala pomáhat ostatním a spolupracovat, a ne jen zabíjet protivníky. Zamýšlí se také nad tvůrčí potenciálem zdánlivého nicnedělání, procházek či chvílí strávených koupelí ve vaně – velmi podobně jako Ulrich Schnabel v knize Umění zahálky aneb Rozkoš z nicnedělání.

Goleman brojí proti „digitálnímu rozptylování“, proti tomu, že „nepřetržitý příval e-mailů, textů, zpráv, papírové pošty a videí dohání náš mozek do režimu, který je v naprostém protikladu k žádoucímu stavu“. Zároveň ale uvádí, že ti nejúspěšnější podnikatelé shromažďují data z obrovského množství zdrojů. Je pěkné „nedbat na nepodstatné a soustředit se na cíl“, ale k tomu člověk potřebuje mít talent, všestrannou inteligenci a intuici, a to se jistě přečtením jedné knihy ani absolvováním kurzu nedá získat ani naučit.

Kniha končí odkazem na dalajlamu, což je případné: Goleman totiž právě s ním sepsal jednu společnou knihu a další, obsahující rozhovory vědců s tibetským duchovním vůdcem, sestavil. Anglická Wikipedie ho navíc charakterizuje jako židovského konvertitu k buddhismu, respektive buddhistu židovského původu. V tomto kontextu je nutné vnímat jeho volání po vzrůstu globálního sebeuvědomění a empatie jako vizi v podstatě nábožensky utopickou. I když se na druhé straně v knize někdy projevuje až překvapivě realisticky a střízlivě. Například když konstatuje, že skupina dobrovolníků během jistého experimentu četla román Rozum a cit od Jane Austenové z velké části bezmyšlenkovitě. To komentuje ironicky, rezignovaně – a v rozporu s tím, jak by situaci řešil uvědomělý pedagog – tak, že by jejich pozornost bloudila méně, pokud by si mohli vybrat něco podle vlastního vkusu, například Padesát odstínů šedi...